Novinářka Ludmila Hamplová se specializuje na zdravotnická témata, jedno z nich je pro ni velmi osobní: duševní onemocnění. Ludmila má diagnostikované ADD – poruchu pozornosti bez hyperaktivity. Léčí se formou farmakoterapie i psychoterapie. Proč donedávna ADD a ADHD u dospělých nebylo v psychiatrii téma? „Dříve se předpokládalo, že ADD a ADHD je něco, co se týká jenom dětí a teenagerů,“ vysvětluje Ludmila. „Jak rostlo poznání lidského mozku a lidského chování, tak se víc a víc začalo ukazovat, že ADD a ADHD je něco, co člověka provází prakticky celý jeho život.“ ADD a ADHD mají celou řadu projevů: poruchy pozornosti, hyperaktivitu, sklony k závislostem, impulsivitu. Podle Ludmily tyto příznaky pak často vedou k problémům ve škole, v práci a ve vztazích. Důležité je si duševní onemocnění přiznat a aktivně jej léčit. „Bohužel, když se řekne v české společnosti, že jsi duševně nemocný, pořád to je známka méněcennosti. Sama jsem opakovaně zažila podezřívavé otázky, jestli vůbec můžu dělat svou práci, když jsem psychiatrický pacient. Ale právě díky tomu, že jsem psychiatrický pacient a léčím se, se můžu věnovat práci, kterou mám moc ráda. Můžu se věnovat své rodině a žít mnohem kvalitnější život,“ odpovídá Ludmila na otázku ohledně stigmatizace. Mezi lidi s diagnostikovaným ADHD patří i nejúspěšnější sportovec všech dob Michael Phelps, který má 23 zlatých olympijských medailí. „A vzpomíná na svou učitelku, která mu kvůli jeho potížím říkala, že z něj nikdy nic nebude,“ říká Ludmila o častém problému, který provází lidi s těmito diagnózami, což je právě nedůvěra okolí. „Člověk s poruchou pozornosti mívá velké problémy ve škole, což nakonec vede k tomu, že nedosáhne takového vzdělání, jakého by dosáhnout mohl. Pak bude mít velké problémy na pracovním trhu,“ vysvětluje a uzavírá: „Důležité je uvědomit si, že ADD/ADHD je něco, za co člověk nemůže svým chováním a ani si to sám nezpůsobí. Ano, je to určitý hendikep, ale neznamená, že mi vezme radost ze života.“
Jak je to se vznikem ADD/ADHD?
ADHD, tedy porucha pozornosti s hyperaktivitou, nebo ADD, porucha pozornosti bez hyperaktivity, jsou neurovývojovými poruchami. Týkají se asi 3 až 5 % populace. Takový člověk už se narodí s odlišně fungujícím a odlišně vyvíjejícím se mozkem. To s sebou nese spoustu různých komplikací, ale možná i umění dívat se na spoustu věcí trochu jinak. Důležité je uvědomit si, že ADD/ADHD je něco, za co člověk nemůže svým chováním a ani si to sám nezpůsobí.
Víme tedy, jak se může ADD/ADHD u člověka objevit?
Je to geneticky vázaná věc. Když se jeden člen rodiny dozví, že je ADHD, tak se velmi často dá vystopovat u dalších předků podobné znaky, podobné chování. To, že ti lidé nebyli diagnostikovaní, neznamená, že se jich to netýká. Řada z nás má příbuzné, kteří jsou extrémně výbušní nebo třeba zmatení, zapomětliví, chaotičtí… Lidé, kteří mají neustále potřebu aktivity. To všechno mohou být znaky poruchy pozornosti. Z pohledu genetiky je dědičnost zhruba 70 až 80 %.
O ADD/ADHD u dospělých se donedávna nevědělo, nebo se o tom nemluvilo. Proč to tak bylo?
Vyvíjel se pohled psychiatrie a medicíny na tuto problematiku. Dříve se předpokládalo, že ADD/ADHD je něco, co se týká jenom dětí a možná teenagerů. Očekávalo se, že ze svých problémů „vyrostou“. Ale jak rostlo poznání lidského mozku a lidského chování, začalo se ukazovat, že porucha pozornosti je něco, co většinu lidí provází prakticky celý život. Fakt, že se porucha pozornosti týká i dospělých, ale ještě není automaticky přijímán. Bohužel se tak může stát, že řada dospělých s ADD/ADHD, kteří mají v životě v důsledku odlišného fungování svého mozku problémy a vhodná léčba by jim mohla pomoci, o své diagnóze neví a ani nejsou nijak léčeni.
Co to tedy způsobuje?
Podstatou problému je porucha pozornosti, která je společná pro ADHD i ADD. Hyperaktivita je něco, co může i nemusí být přítomno, byť právě „zrychlenost“ či „neposednost“ jsou tím, čeho si okolí nejčastěji všímá. Porucha pozornosti, impulzivita, neschopnost si organizovat život, ale také obtíže se zařazením do kolektivu, zhoršený odhad času nebo ztrácení věcí jsou to, co vede k řadě problémů, ať už ve škole, v práci nebo ve vztazích. Navíc zhruba dvě třetiny lidí mají současně další duševní onemocnění. Často to jsou úzkosti, což je i můj případ, deprese, ale také závislosti nebo poruchy chování. Život mnoha lidí s poruchou pozornosti se nevyvíjí právě šťastně, a tak živoří na kraji společnosti. Někdy mají za sebou pobyt ve vězení, mnohdy i několikrát, jsou závislí na návykových látkách, chovají se velmi rizikově, častěji způsobují dopravní nehody, jsou velmi promiskuitní, nezískali vzdělání, jen těžko si udrží zaměstnání a ani se jim nedaří vytvořit stabilní partnerské vztahy. Na druhé straně mezi lidmi s ADHD a ADD jsou i velmi úspěšní jedinci, kteří dosáhli něčeho mimořádného, například fenomenální plavec Michael Phelps, Bill Gates, generál George S. Patton, Steve Jobs, Emma Watson nebo Walt Disney.
Co dělá ten rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem?
Často je to jen přehození pomyslné životní výhybky. Řada z nás se dostane na různá rozcestí a v nějaké chvíli máme to štěstí a krizovou situaci zvládneme. Třeba s návykovými látkami budeme jenom experimentovat, ale nespadneme do závislostí. A v nějaké chvíli se může stát, že to vlivem mnoha okolností nezvládneme. Sama mám právě štěstí, že se můj život obvykle vydal po té šťastnější koleji. Napadá mě příběh syna jedné mé známé. Vždycky bojoval se školou, měl velké problémy a hrozilo, že nezvládne maturitu a zůstane jen se základním vzděláním. To by jeho budoucnost velmi negativně ovlivnilo. V té době se ale díky své mámě dostal do péče dobrého psychiatra, který u něj diagnostikoval ADHD a byla zahájena léčba včetně farmakologické terapie. Pomyslnou výhybku se v jeho případě podařilo přehodit doslova za pět minut dvanáct. Dnes studuje vysokou školu, má partnerku a daří se mu dobře.
Proč se s touto poruchou pojí závislosti?
Lidé s ADD/ADHD mají problém s vůlí. Neuvědomují si, že některé věci nejsou úplně nejlepší nápad, i když je momentálně chtějí udělat. Může se stát, že když se jejich mozek poprvé setká s nikotinem nebo hůře se stimulanty jako je pervitin, tak vůbec poprvé zažije, že se dokáže dobře soustředit. Najednou dokáže zacílit svou pozornost a neztratit koncentraci během okamžiku. Tato „úleva“ pak může být důvodem, proč nakonec sklouzne do závislosti. Na druhé straně, pokud se u osob, které se léčí se závislostmi, podaří odhalit ADHD/ADD a správně tuto poruchu léčit, je to poměrně efektivní způsob, jak řešit oba tyto problémy.
Bývá mezi těmi návykovými látkami i alkohol?
V případě kombinace poruchy pozornosti s úzkostmi nebo depresemi bývá alkohol častou „samoléčbou“. Jenže krátkodobý pocit úlevy může vystřídat závislost se všemi možnými negativními důsledky. I proto je lepší o svých úzkostech říci odborníkům na duševní zdraví, než se sám pokoušet „léčit“ alkoholem.
Máš zkušenosti se stigmatizací, nálepkováním?
Diagnóza je klíč k léčbě. Když se dozvíš, co ti je, je to začátek cesty. Nemá to být nálepka ani stigma. Bohužel, když v Česku řekneš, že jsi duševně nemocný, stále je to bráno jako známka méněcennosti. Sama jsem opakovaně zažila podezřívavé otázky, jestli vůbec můžu dělat svou práci, když jsem psychiatrický pacient. Ale právě díky tomu, že jsem psychiatrický pacient a léčím se, můžu se věnovat práci, kterou mám moc ráda. Když jsem před lety přebírala novinářskou cenu České psychiatrické společnosti ČLS JEP, řekla jsem, že jsem vlastně šťastný psychiatrický pacient, což platí dodnes. Dokážu se postarat o svou rodinu a žít o dost kvalitnější život. I když to pro mého manžela musí být v mnoha ohledech těžké. Je to ale velkorysý muž s nadhledem, za což jsem mu vděčná. Přitom žije hned s dvěma ženami s poruchou pozornosti, se mnou a naší společnou dcerou a pravidelně čelí tomu, že jsme obě chaotické, nepořádné a nic moc nedokážeme plánovat.
A konkrétní příklady stigmatizace či diskriminace jsi zažila?
Neříkala bych tomu diskriminace. Klasické nálepkování je to, co zažívá dítě, když se výrazně odlišuje ve svém okolí, když jinak myslí. ADHD/ADD člověk má na jedné straně schopnost až hyperfokusu vůči něčemu, co ho hrozně baví. Já jako dítě jsem dokázala mít obrovské znalosti o chovu králíků, o zvířatech. Hodně mě bavila biologie. Ale věci, které mě nebavily a nepřipadaly mi zajímavé, jsem úplně opomíjela. A tak jsem ve škole často slýchala, že kdybych se víc snažila, měla bych lepší známky nebo že se mám při písemkách soustředit. Moje školní výsledky nebyly právě ideální. Taky jsem neustále něco zapomínala nebo ztrácela. Třeba jsem šla na hodiny flétny a flétnu nechala doma. Naštěstí jsem měla velmi chápavého učitele, který mou chaotičnost bral s nadhledem. Mým problémem je, že tak úplně nezapadám mezi ostatní a mám sklon se druhých lidí stranit. Vedle poruchy pozornosti mám úzkostnou poruchu. Často se bojím i situací, které jsou pro ostatní naprosto pohodové, a tak můžu působit asociálně nebo arogantně, i když se ve skutečnosti jen bojím druhých lidí a nevím, jak s nimi komunikovat. Celý svůj život žiju s obavami z toho, že nesplňuji očekávání a nároky druhých. Jde jen o to, zda se tímto strachem, který je do určité míry zcela přirozený, nechám ochromit, anebo ne. Je na mně, jestli svého pomyslného draka úzkosti nechám vyhrát, nebo ne.
Jak se správně diagnostikuje ADD/ADHD? Mají o té diagnóze povědomí lékaři?
Samotné určení diagnózy patří do rukou psychiatra nebo psychiatričky. Ne vždy je ale cesta k ní snadná, zejména u dospělých. Poměrně často se stává, že je porucha pozornosti diagnostikována u dítěte na základě toho, že má problémy ve škole a absolvuje vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. Pak se dostane do psychiatrické ordinace a tam je stejná diagnóza potvrzená i u některého z rodičů. Dokonce se i stává, že rodiče zkusí léky svého dítěte, zjistí, že jim pomáhají a nakonec se sami rozhodnout léčit. Není to ale tak, že si přečtu něco na internetu a začnu mít pocit, že jsem taky ADHD/ADD nebo tohle začnu říkat o svém velmi živém dítěti. Ne vždy je navíc porucha nápadná pro okolí, což se často týká dívek a žen.
Jak jsi vlastně na svou diagnózu přišla?
Jako novinářka jsem se účastnila odborného semináře o ADHD/ADD a poslouchala přednášející. Tehdy mi došlo, že vypráví můj vlastní příběh. Popisovali to, co jsem zažívala jako dítě, teenager i to, co znám jako dospělá žena. Byl to pro mě impuls obrátit se na psychiatra, který se věnuje poruchám pozornosti a ověřit si, zda se mě to také týká. Brzy jsem si vyslechla diagnózu a domluvili jsme se na zahájení léčby, včetně užívání léků.
Dokážeš popsat, jak ti funguje mozek?
Velmi rychle se pro něco nadchnu. Mám spoustu úžasných nápadů, které když se dostanou do exekutivy, už mě nebaví. Mám štěstí v tom, že se mě až tak moc netýká emoční nestabilita. Jsem skoro dvanáct let vdaná, s manželem vychováváme jedenáctiletou dceru a myslím, že se mi snad daří mít dobré vztahy s přáteli. Trápí mě nestabilní koncentrace, je pro mě těžké zorganizovat si práci i čas. I zdánlivě jednoduché úkoly mě stojí o dost víc úsilí. Naštěstí můžu mít diář v mobilu, nastavovat si upomínky na to, co mám dělat. A hlavně mám kolem sebe lidi, kteří vůči mně prokazují velkou dávku trpělivosti. Asi nikdy nebudu člověk, který by měl všechno perfektně zorganizované a pevně by se držel plánů. Můj běžný provoz je tak o něco chaotičtější. I proto mám čas na telefonu i doma na hodinách nastavený o pár minut dopředu, protože často nestíhám.
Dá se s ADD/ADHD dobře žít?
To je to samé jako se ptát, jestli se dá dobře žít, když máš cukrovku. Ano, je to určitý hendikep, ale neznamená, že mi vezme radost ze života. Navíc já ani nevím, jaké to je, žít bez poruchy pozornosti. To, co je pro ostatní nenormální, je pro mě normální. Spousta i zdánlivě banálních věcí je ale pro mě o dost náročnější než pro ostatní. Během let jsem se naučila se svou poruchou pozornosti pracovat, anebo ji šikovně skrývat. Moje okolí mnohdy ani nepozná, že ji mám. Ale to neznamená, že by moje problémy neexistovaly.
Daří se ti vysvětlit okolí, jaký je tvůj život s ADD a úzkostmi?
Myslím, že je užitečné mluvit o tom, co potřebuji a co cítím, ať už mám jakoukoliv, a nejen psychiatrickou, diagnózu. Řada lidí dokáže být chápavá a vstřícná, jen často neví, jak se k tobě chovat a nerozumí tomu, proč jsi „jiný“. Tohle jsem se musela naučit. Poprvé je těžké se přiznat k odlišnosti, ale čím víc o tom mluvím, tím je to snazší. I když to občas přináší udivené pohledy nebo ne zcela taktní reakce. Na druhé straně se setkávám i s pochopením. Před rokem jsem začala chodit cvičit se svým kamarádem Kamilem Filou, což je člověk, který sám otevřeně mluví o tom, že zažívá stavy deprese a mánie. Ví, jaké to je, žít s duševním onemocněním a dokáže akceptovat mé podivnosti, včetně toho, že nedokážu cvičit ve skupině více lidí a celkem pravidelně přestávám vnímat jeho pokyny, protože má pozornost jednoduše vypne. Ale díky jeho chápavému přístupu jsem se naučila, jak využít pravidelný pohyb pro zlepšení koncentrace i zvládání úzkostí.
Jak jsme na tom v současnosti s léčbou, ať už jde o farmaka nebo terapii?
Terapie ADHD/ADD, stejně jako u jakéhokoliv onemocnění, má být komplexní. Na jedné straně jsou léky ovlivňující fungování mozku, tedy biologickou podstatu této neurovývojové poruchy. To však nejsou kouzelné pilulky, které z chaotického člověka udělají dokonale organizovaného a poslušného jedince. Spíš je s nimi snazší zacílit a udržet svou pozornost. To se pak příznivě projeví ve škole, v práci i ve vztazích. Ruku v ruce s farmakologickou léčbu by měla jít psychoterapie a samozřejmě úprava životního stylu. To v mém případě znamená, že jsem se musela naučit pravidelně spát, jíst, sportovat a vytvořit si určitý životní řád. Bohužel většina dospělých s poruchou pozornosti u nás není správně léčena. Často o příčině svých problémů netuší, nějak se protloukají životem a cítí, že jsou jiní, což přináší potíže. Vyhledat psychiatrickou pomoc ale není prohra nebo selhání. Je to důležitý krok k tomu, jak mít svůj život znovu ve svých rukách. Bohužel duševní onemocnění a jejich léčba je spojena s obrovskou mírou stigmatizace. Proto řada pacientů, ať už rodičů dětí nebo dospělých, léčbu odmítá na základě naprosto nepravdivých informací.
Věnuješ se oblasti informací v medicíně dlouhodobě?
Jsem novinářka a věnuju se problematice dezinformací, hoaxů a fakenews v oblasti medicíny. O duševním zdraví je hrozně moc nebezpečných mýtů. A nesmysly se objevují bohužel běžně i v médiích. Třeba o ADHD jsou schopní různí „poradci“ a experti na „léčbu rodinných vztahů“ říct, že léky na ADHD jsou vlastně to samé jako drogy, které způsobí, že budeš trvale závislý, budeš úplně zničený, nebudeš vůbec fungovat a tak. To vede k tomu, že lidé, kterým by se léčba hodila, ji mohou odmítnout. Samozřejmě to není tak, že si vezmeš pilulku a bude ti dobře. V žádném případě. Léčba je dlouhodobá, část pacientů ji třeba nemusí snášet úplně dobře, takže se rozhodnou, že nebudou léky brát. Nebo se pro ně najde kombinace více léků. Ale je dobré vědět, že tu možnost tady mám a samozřejmě je fér se o tom bavit se svým lékařem nebo lékařkou, pokud jim důvěřuji. Ale ne, že si začnu hledat anonymní rady na internetu a vyděsím se, co všechno strašného se stane.
Jak fungují léky u tebe?
V mém případě je to kombinace léků na ADHD a antidepresiv, které mi pomáhají zvládat stavy úzkosti. Antidepresiva se používají při léčbě úzkosti poměrně běžně, byť je má řada lidí spojená pouze s léčbou deprese. Léky na poruchu pozornosti mi pak pomáhají s koncentrací a udržením pozornosti. Díky nim se lépe soustředím, lépe funguji v práci i doma. Problémem lidí s poruchou pozornosti je to, že se snadno nechají vyrušit. Dítě ve škole se podívá z okna, uvidí letícího ptáka a přestane úplně vnímat výuku. Dospělým se to děje také. Snadno i během rozhovoru s lidmi, které máme rádi, se najednou naše myšlenky rozletí někam úplně jinam. Sama jsem poznala, že moje léky začínají fungovat ve chvíli, kdy jsem dokázala začít dávat nádobí do myčky a skončit ten proces během pěti minut, aniž bych byla šestkrát vyrušená a dokončovala to druhý den. Teď už to zvládnu napoprvé (smích).
Zmínila jsi zabíhání myšlení, to je docela dobrý způsob, jak to přiblížit lidem.
Může to být tak, že my si spolu teď povídáme, já zaregistruju na stole obal od sušenek, uvědomím si, že je také pravidelně kupuji. Dojde mi, že bych asi měla objednávat jídlo. To, že zařídit nákup znamená, že bych měla zavolat manželovi… a vlastně zapomenu na to, o čem jsme se bavili na začátku. Tohle jsou drobnosti, ale ve chvíli, kdy se ti tohle děje neustále, třeba při testu ve škole nebo na poradě v práci, kdy nedokážeš vnímat, co ti ostatní říkají, je to problém.
To je jako by ti mozek neustále utíkal jinam…
On ti zmizí, rozplyne se. Na druhé straně to může vést k tomu, že když se ti ty myšlenky rozběhnou, napadne tě spousta řešení a nápadů, které řadu lidí nenapadnou. To je něco, co si lidé umějí představit, to se jim taky stává. Ale není toho tolik a není to tak intenzivní a nevadí jim to tolik v životě.
Zajímavé u lidí s ADHD je impulzivní jednání. Máme pro to nějaké vysvětlení?
Je to nedostatek vůle a schopnosti říct stop. Mozek funguje jinak. Projevuje se to tak, že vykřikneš odpověď ve škole dřív než všichni ostatní. Rozhodneš se, že odjedeš na dovolenou ze dne na den, aniž bys to plánoval, což je pro spoustu lidí nepředstavitelné, že není plán. Rozhodneš se žít s někým, koho znáš pár týdnů, že ti to prostě přijde jako super nápad. O to pak může být drsnější náraz na realitu. Nemusí to fungovat, můžeš mít dlouhodobé problémy ve vztazích. S ADHD, jak jsem zmiňovala, se třeba pojí promiskuita. Nedostatek kontroly funguje i v sexu. To neznamená, že partner s ADHD může obhajovat nevěru svou nemocí. Takhle snadno to nefunguje, ale je dobré vnímat, že toto riziko tady je.
Jaké mýty se s ní nejčastěji pojí?
Že to jsou lidé, kteří jsou nevychovaní, že nezvládají svůj život. Že si za to můžou sami. Objevují se různé konspirační teorie, že ADHD je jasně způsobeno očkováním, životním prostředím a tak dále. Víme, že ADHD vzniká už během nitroděložního vývoje, je to geneticky podmíněná záležitost. To, co se děje po porodu, není příčinou samotného problému. Další nesmyslná teorie mluví o tom, že to vytvořil farmaceutický průmysl. Mimochodem první popisy ADHD jsou záležitost několik set let staré lékařské knihy.
Pamatuješ si svůj coming out?
Je hrozně snadné někomu říct, že psychiatrická diagnóza je vlastně výmluva. Že to je něco, za co se schováváš nebo chceš být zajímavý. Je dobré vnímat, že člověk přiznává duševní problémy právě proto, abys ho vnímal, porozuměl mu, abyste se dokázali nějak pochopit, proč se třeba on nějak chová a tak. Když jsem poprvé veřejně mluvila o svém ADD, častá reakce širšího okolí byla „já taky zapomínám, to mám také, nesoustředím se, to je běžné”. Taková bagatelizace není úplně příjemná. Ale pořád mám sklon věřit tomu, že když se lidé baví o tom, proč něco prožívají nebo proč se nějak chovají, tak mají šanci se domluvit. Proto vlastně mluvím veřejně o tom, co mám za problémy, i když to samozřejmě s sebou nese tu míru stigmatizace - od nepříjemných zpráv na sociálních sítích, až po nějaké povytažení obočí okolí. Když to neuděláš, tu zeď neprolomíš. Vidím to i na vlastní dceři. Ta, když se dozvěděla, že je ADD a má úzkosti, byl pro ni ten strach z toho, že teď bude za blázna, ochromující. V té chvíli cítíš obrovské zoufalství, obrovský pocit samoty a nepochopení. A je to strašné. Naštěstí sama poměrně záhy začala vysvětlovat svému okolí, že není divná, že prostě je jen odlišná, že její mozek je prostě jiný. Ona sama nechce, aby řada jiných dětí zažívala to samé jako ona.
Spoluatorka: Magdaléna Pražáková
Foto: Jiří Pasz a archiv Ludmily Hamplové