Hůl doprovází nevidomé po staletí. Původně byla její funkcí ochrana, nevidomý ji používal pouze na ochranu těla před nárazy do překážek. Ke změně došlo ve 20. století kvůli rozvoji dopravy, kdy vyvstala potřeba označit lidi se zrakovým postižením. Fotograf James Biggs z anglického Bristolu se po ztrátě zraku cítil ohrožen automobilovou dopravou v okolí svého domu, a tak v roce 1921 natřel svoji vycházkovou hůl na bílo.
V roce 1930 přichází ve Francii Guilly d´Herbemontová s nápadem označit nevidomé bílou holí. O rok později sama z vlastních zdrojů kupuje pět tisíc bílých holí. A tak se nápad ve Francii ujímá. Ve Spojených státech se zkoušely hole černé, které zaváděly Lion´s kluby jako označení nevidomé osoby v dopravě, ale barva nebyla pro motoristy výrazná a dostatečně viditelná. Došlo tedy ke sladění s Evropou a k používání holí bílých.
Ke konci 2. světové války jsou do armádní nemocnice pro slepé válečné veterány v Pensylvánii pozváni učitelé z Maryland School for Blind Richard Edwin Hoover a John Francis Bledsoe. Ti po analýze využívání zjistili, že se bílá hůl využívá nedostatečně, a začali pracovat na technikách práce s ní. Především Hoover experimentuje, pracuje v simulované slepotě, aby vyzkoušel různé techniky, a vytváří tak dodnes využívanou metodiku. Techniky práce s bílou holí se dostávají do Evropy a od poloviny 70. let 20. století i do Československa. 15. říjen od roku 1964 v USA připomíná Den bezpečnosti s bílou holí. V Evropě si jej připomínáme pod názvem Den bílé hole.
Proč používat bílou hůl
V posledních pár dnech na mě téma vyskočilo v kontextu debaty o používání/nepoužívání bílé hole. Ráda bych zdůraznila, že názory v textu jsou pouze mými poznatky a zkušenostmi, a tak se nemusí slučovat s pohledem dalších lidí či uživatelů.
Vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb. v § 27 („Speciální označení osoby nevidomé je bílá hůl, označení osoby hluchoslepé je hůl s bílými a červenými pruhy o šířce 100 mm. Bílá hůl i hůl s bílými a červenými pruhy musí být opatřena nejméně jedním reflexním bílým pruhem šířky 50 mm a nejméně souvislá třetina její délky musí mít průměr nejméně 12 mm.“) jasně uvádí, jak má označení vypadat. Barva a tvar hole mají své opodstatnění prověřené staletími. Z toho důvodu si myslím, že není moudré bílou hůl nahrazovat pro nositele líbivějším kouskem jiné hole. Chápu, že dřevěná hůl opatřená zářivými kamínky a blyštivými sklíčky může vypadat cool a přiláká pozornost kolemjdoucích, ale s bezpečností a označením člověka se zrakovou vadou má pramálo společného.
Nosíme přece bílou hůl nejen proto, že s její pomocí přijímáme informace z okolí, ale také pro naši bezpečnost. Dáváme najevo našemu okolí, že máme problém se zrakem, aby na to mohlo brát ohled. Když přecházíme vozovku a máme zrakovou vadu, je také žádoucí být dle pravidel řádně označen. Způsobíme-li dopravní nehodu a nebudeme řádně označeni, pak za ni neseme zodpovědnost. Určitě je každého věc, jak sám sebe označí a pomocí čeho se pohybuje, ale jednou jsou zde světově uznávané atributy, tak je prosím respektujme.
Bílá hůl jako cejch
Dalšími hříšníky jsou podle mě ti, kteří vnímají označení jako cejch. A teď všichni vidí, že nevidím. Ano, všichni to vidí, jelikož chci, aby na mě brali ohled v přeplněných interiérech, přelidněných exteriérech a nesrazili mě při přecházení. Já sama znám několik odmítačů bílé hole. Ačkoli se jejich zrakový hendikep pohybuje mezi těžkou slabozrakostí a praktickou nevidomostí, stále se ven vydávají bez bílé hole. Na trase se pak potácejí, na okolí působí, že jsou pod vlivem návykové látky, a občas se čelně střetnou s nějakým sloupkem či zdí, zakopnou či upadnou na zem. Říkám si pak, jestli to okolí, před kterým chtějí utajit, že mají zrakový hendikep, je nevnímá mnohem hůře takto, než kdyby měli bílou hůl, kterou by si zkušeně zjišťovali terén před sebou.
Proto si myslím, že pokud se člověk z nějakých důvodů není schopen vyrovnat se svým zrakovým hendikepem, pak by měl odhadnout své možnosti a v rámci pudu sebezáchovy chodit do terénu s doprovodem. Rozumím tomu, že ne každý se odhodlá ke kurzu prostorové orientace (čtěte v článku Kurz prostorové orientace a samostatného pohybu), jelikož je velmi náročný, a zároveň je v pořádku, že ne každý chce být samostatným chodcem. Také si umím představit, že existují lidé, kteří z nějakého důvodu nechtějí dát znát okolí, že mají hendikep. Ale nerozumím tomu, že někdo dobrovolně podstupuje každý den nebezpečí spojené s tím, že se potácí městem v plném provozu bez kontroly zraku a bez bílé hole.
Člověk používající invalidní vozík jej doma také nenechává, tak prosím, nosme bíle hole, ať o nás okolí ví. Já přece nechci být sobecká ani k sobě, ani k mému okolí. Bílá hůl je kompenzační pomůcka prostorové orientace těžce zrakově postižené osoby, nikoli označení vyloučení a pohrdání.
Další texty o životě se zrakovým hendikepem najdete na webu BLINDička aneb Život prakticky nevidomé ženy.