Božena Přikrylová si poprvé sáhla na hlínu v hodinách výtvarné výchovy na základní škole a ta chvíle se jí stalo osudnou. „Byla jsem z toho nadšená, do té doby jsme tvořili třeba z papíru nebo moduritu. Pak přišla hlína a mně to přišlo mnohem přirozenější,“ říká nevidomá romská sochařka o svém prvním setkání s materiálem, se kterým pracuje dodnes. Její díla jsou k vidění třeba v Brně v Muzeu romské kultury nebo v budově Kanceláře ochránce lidských práv, ale také v zámoří. Ona sama je nikdy neviděla, pouze rukama.
Božena Přikrylová se narodila na Slovensku v roce 1978. Když jí byly čtyři roky, rodina s osmi dětmi se přestěhovala do Šlapanic u Brna. Odmalička měla potíže se zrakem, na pravé oko neviděla kvůli zelenému zákalu nikdy a na levé jen velmi málo. „Nikdy jsem neviděla konkrétní věci, v oku jsem měla jen světlocit a pamatuju si trošku výrazné základní barvy. Vím, jak vypadá bílá nebo žlutá barva,“ říká. Když jí bylo 6 let, nastoupila na základní školu pro zrakově postižené v brněnských Pisárkách. „Náš učitel ve výtvarné výchově byl skvělý. Dával nám volnost, nediktoval nám, co máme tvořit,“ vzpomíná na něj a pokračuje: „Čerpala jsem z toho, co jsem cítila. Nevěděla jsem, co jak vypadá. Zkoušela jsem prostě modelovat a on mě v tom podporoval.“ Její tehdejší učitel ji navíc seznámil se svým kamarádem, sochařem Štěpánem Axmanem. „Ten mě ovlivnil na dalších několik let,“ svěřuje se Božena Přikrylová, která už na základní škole měla svoje vlastní autorské výstavy.
Foto: Muzeum romské kultury v Brně
Masérka, klavíristka… na výběr moc nebylo
Zároveň připouští, že po základní škole neměla úplně jasno, co dál. „Tehdy jsem uvažovala o hudební konzervatoři, protože to byla jedna z odpovědí na otázku‚ kam mohou jít nevidomí studovat?‘. Hrála jsem na klavír, tak to byla určitá možnost. A těch nebylo moc ani žádná výtvarná škola pro mě nepřicházela v úvahu.“ V době, kdy si Božena vybírala střední školu, nebyly takové technické možnosti jako dnes a pro nevidomé neexistovalo moc vhodných studijních materiálů. „Byl to problém, abychom se my nevidomí integrovali na nějaké střední škole mezi ostatní,“ popisuje peripetie s výběrem školy. Další možností bylo živit se jako masérka, Božena však poznamenala, že to je spíše zažitá představa, že ideální práce pro nevidomé je masírování. Nakonec nastoupila na střední školu na rodinnou výchovu. „Bylo to asi nakonec nejlepší možné řešení. Škola nebyla těžká a já měla dostatek času při studiu modelovat,“ říká.
Foto: Muzeum romské kultury v Brně
V té době už žila v Brně a ve spolupráci se Štěpánem Axmanem tvořila další vlastní sochy, otevřeli spolu také ateliér s názvem Boženka. „Zatímco moji vrstevníci šli po škole ven, já spěchala do ateliéru k hlíně,“ směje se Božena a dodává: „Jenže já už v 16 letech věděla, že sochařství je dřina, že si to člověk musí odstát. Ani nespočítám, kolik tun hlíny jsme museli zpracovat.“ Poznávala ostatní sochaře a jejich díla, tvořila však jen podle sebe. „Hledala jsem si vlastní cestu. Ale nemyslím si ani dnes, že bych byla kdovíjaká výtvarnice,“ říká skromně. V 18 letech se osamostatnila a hledala si práci. „Najednou jsem začala zodpovídat sama za sebe a věci se změnily,“ pokračuje Božena Přikrylová.
Romství, zrakové postižení a kariéra sochařky
Právě tehdy začala vnímat, že někteří lidé řeší její původ a hendikep. „Když jsem se osamostatnila, nemohla jsem se schovávat za Štěpána, byla jsem víc vidět,“ říká Božena. Vycítila, že přišly i pochybnosti o její osobě jako Romce a ještě nevidomé. „V 19 letech jsem se vdala za Neroma a narodilo se mi první dítě, později i druhé,“ svěřuje se s tím, že se možná některým lidem zdála nezodpovědná a měli vůči ní předsudky. „Svůj romský původ jsem ale nikdy netajila, nebyl důvod. Žiju ve smíšeném manželství, můj muž je Nerom,“ dodává ke svému původu. Ani moc nepřemýšlí, jestli by její život byl jiný, kdyby zůstala v ryze romské komunitě jako její rodiče nebo někteří sourozenci. Ona je z nich nejstarší a jako první odešla z domu a osamostatnila se.
V té době za sebou měla několik výstav a tvořila další díla na zakázku. Třeba i proto, že je romskou výtvarnicí a že je nevidomá. „Občas to vlastně byla určitá výhoda, že mám hendikep, vědělo se o mně víc díky organizacím, které hendikepovaným nějak pomáhaly,“ připouští. Vytvořila tehdy jednu součást pamětní desky pro Černovice u Kunštátu nebo sochu Madony, která je na Svatém kopečku u Olomouce. „Kromě toho, že se o mě zajímaly organizace kvůli sochařství, za mnou chodili také třeba studenti různých sociálních oborů a stala jsem se předmětem jejich zájmu,“ směje se Božena a přibližuje: „Ptali se mě na to, jak zvládám pracovat a starat se o 2 děti, které mají navíc obě také zrakový hendikep nebo kde beru inspiraci pro svoji tvorbu. Tenkrát jsem se cítila výjimečně.“
Mít sen? Řeším spíš praktické věci
Boženiným cílem je mít vlastní ateliér. Dnes žije s manželem mimo Brno v rodinném domě, takže připouští, že si právě tam jednou dávný sen splní a ateliér vytvoří. Doposud musela sen odložit a řešit praktičtější věci. „Když člověk denodenně chodí do práce, cestuje mimo Brno a dům přizpůsobuje sobě i svému manželovi, který je také zrakově postižený, sny občas musí jít stranou,“ říká Božena a dodává: „Teď je to tak, že nemám vlastně žádné cíle ani sny. Možná je to dobře a možná špatně.“ Na druhou stranu ji spousta příležitostí potkala náhodou. Třeba kontakt s Amerikou, kam putovala její socha. „Doufám, že tam jednou poputuju i já. Cestování je vlastně takový můj malý sen, prostě poznávat svět, nové chutě a vůně,“ říká.
Foto: Muzeum romské kultury v Brně
Během našeho natáčení se vrátila také do minulosti, v Muzeu romské kultury si v depozitáři mohla osahat svá nejstarší díla. „Když cítím tu 20 let starou sochu, je to jako bych se vrátila někam do ‚jeskyně‘, přijde mi, jako by to tvořil nějaký amatér,“ směje se.
Božena se v životě neřídí žádným mottem, jak sama říká, pokaždé by to bylo něco jiného. „Každý den a vlastně i každou chvíli se člověk cítí jinak. Motto bych tedy měnila pořád, dnes by to bylo ‚Být přirozený je to nejdůležitější, co může být.‘,“ uzavírá jedna z nejznámějších romských umělkyň.
Úvodní foto: Zdeněk Chaloupka
Jazyková bariéra je často jedním z důvodů, proč se bojíme nebo ostýcháme s někým navázat řeč nebo vztah. Amanda Moore, studentka základní školy v Kalifornii, tenhle problém ale vyřešila velmi jednoduše. Použila online překladač od Google. Proč?