Těžko říct, jakou motivaci měla redakce iDnes.cz pro nazvání brněnského Cejlu no-go zónou, jisté je, že naštvala mnoho lidí, kteří zde žijí. A přestože se jedná o lokalitu vnímanou jako převážně romskou, rozhořčeni jsou především usedlíci z řad majority. Právě těch jsme se ptali, proč si k životu vybrali místo s tak barvitou pověstí.
Z centra moravské metropole se do brněnského Bronxu, jak je čtyřúhelníku vytyčenému ulicemi Příkop, Francouzská a Cejl přezdíváno, dojde asi za pět minut. Neoficiální čtvrť dělící se mezi městské části Brno-Střed a Brno-Sever vítá příchozí italskou kavárnou, mexickým bistrem, krytým bazénem, ale také Městským ředitelstvím policie nebo místním finančním úřadem. Na „no-go zónu, kde vidíte policii jen projíždět“, jak před dvěma týdny napsal jeden z nejsledovanějších tuzemských zpravodajských serverů a zařadil jej do seriálu o nejnebezpečnějších místech Česka (kam se zdá, spadne každé městské nádraží), brázdí ulice v podzimním slunci pestrá směska lidí a doprava během pozdního odpoledne dosahuje svého vrcholu.
„Vytočilo mě to do běla,“ říká nad cappuccinem nakladatel, básník a místní zastupitel Martin Reiner, který zde má 13 let byt. Na svém facebookovém profilu ještě týž den, co článek vyšel, zveřejnil velmi emotivní vyjádření, v němž podle svých slov poprvé v prostředí sociálních sítí sáhl i k vulgarismům. „Za 11 let, co jsem na fcb, jsem takové výrazy nepoužil, ale tohle je asi ta nejodpornější lživá manipulace, jakou jsem za poslední dekádu zažil. Pochopitelně; korona řádí, volby se blíží, lidi jsou nasraní... nastal čas vytáhnout "zločince" Romy,“ napsal v příspěvku z 19. září. Podle něj pověst brněnského Bronxu utvářejí mnohem více představy a legendy o něm než všednost, která se tu žije.
Čtvrť k tomu sváděla vždy: v 19. století, kdy tu sídlily mnohé textilní továrny převážně vlastněné Židy, výrazně přispěla k rozpuku odrážejícímu se i v přízvisku Moravský Manchester, jímž se Brno tenkrát ve světě pyšnilo. Bujný kapitalismus ale měl i druhou stranu mince: množství dělníků přicházejících často z venkova žilo svůj sen o blahobytu mezi továrnami v nuzných noclehárnách nebo se střídali na směny v ubohých bytech.
Vedle secesních bytů podnikatelů přibývaly charakteristické pavlačové domy. Když po vyhlášení Protektorátu zatoužila nová vládnoucí garnitura po majetku Židů, často je odsunula nejprve do těchto „pavlačáků“. Jedna z verzí „konečného řešení židovské otázky“ v Protektorátu počítala údajně s Cejlem coby židovským ghettem namísto Terezína. Reiner se angažuje ve vzniku Dokumentačního centra holokaustu na Moravě, jenž by mělo zdokumentovat nejen význam této konkrétní lokality v dějinách židovské genocidy. „Původně jsme chtěli, aby muzeum stálo právě na Cejlu, bohužel poschoďová budova parkoviště má přednost. Nakonec jsme s magistrátem podepsali memorandum o spolupráci a odsouhlasili nám pozemek u hlavního nádraží,“ pokračuje Reiner a nepřímo tak naráží také na nový nenasytný hlad developerů po Cejlu.
Bez mříží
Po válce byli ze čtvrti nejprve za dramatických okolností odsunuti Němci, aby je velmi rychle nahradili slovenšti Romové coby laciná pracovní síla, a do 80. let se stal Cejl převážně romský. Dnes je to místo plné kontrastů, kde secesní dům střídá zateplená bytovka po rekonstrukci nebo ruina s prolukou a před nimi v dlažbě stolpersteiny, kameny zmizelých Židů. „Je to odolná čtvrť a já doufám, že vydrží a nepodlehne gentrifikaci,“ říká rakouský restaurátor Paul Lerch, který zde žije od roku 2004. Vždy toužil po loftovém bydlení a zde jej dokázal vytvořit z původní opravny televizorů a rádií, kterou objevil jen náhodou. „Potřeboval jsem vyměnit jehlu u gramofonu a tady ji měli mít. Když jsem sem ale dorazil, opravna byla zrušena a prostor prázdný,“ říká plynule česky. Po čase, když se nastěhoval, mu přes zamřížované okno ukradly děti ze sousedního domu fotoaparát. „Šel jsem na policii. Když jsem pak četl spis viníků, došlo mi, že ty děti prohrály už na startu. Matka ve vězení, žily u tety, v rodině závislost na drogách a alkoholismus, nejstarší z nich se starala o dalších šest sourozenců. Mříže jsem z oken nakonec sundal,“ vzpomíná na začátky na Cejlu.
Paul Lerch a Christina Smutny ve svém bytě
„Vyrostla jsem v Torontu, žila v Montrealu, Athénách a Praze. A na Cejlu opravdu nemám strach,“ přidává se Lerchova žena Christina Smutny. Nezastírá, že lokalita má svoje problémy, jako jsou drogy nebo prostituce, ale zároveň jako by se jich coby příslušníků majority netýkaly. „Když jsem žila v Athénách, s místními Romy jsme se přátelili, navštěvovali se na večeře, tady zůstává pořád distanc – oni o nás vědí, my víme o nich, ale nejsme pro ně zajímaví,“ říká majitelka studia jógy a z češtiny přechází do angličtiny. Podle ní lze jen těžko rozklíčovat, jestli je to důsledek rasismu a diskriminace, kterou v české společnosti dlouhodobě zažívají, nebo zdali se natolik přizpůsobili, že pochytili tuzemskou rezervovanost. „Romové jsou váš účet podobně, jako jsou náš v Kanadě původní obyvatelé, jen vy jako byste si to ještě neuvědomili,“ pokračuje. A dodává, že nejhůře snáší pohled na děti a vědomí, že ani v místní segregované škole se jim coby romským nedostane podpory. „Do takové školy bych našeho syna nikdy nedala, ne proto, že jsou tam Romové, ale protože je výsledkem otevřeného rasismu, z kterého neplyne nic jiného než násilí,“ uzavírá.
Podle Interaktivní mapy sociálně vyloučených lokalit z roku 2006 žilo ve čtvrti 3 000 až 5 000 Romů a tvořili tak 40 až 50 % místních obyvatel. Už v 90. letech přestával být Cejl romskou čtvrtí ve čtvrti a městské byty se postupně opravovaly a především privatizovaly. Chudé romské rodiny končily na odlehlejších sídlištích. Dnešní počty romských obyvatel instituce nemají, mapa sociálně vyloučených lokalit z roku 2015 už do takových detailů nezachází.
Jako na Jihu
Rodina Butulových bydlí v secesním domě pravděpodobně po továrnících Schoellerových, kteří si jej vystavili jako dočasné bydlení, než vybudovali o pár set metrů dál vlastní palác, tři roky. Trochu úkosem na měšťanskou zdobnost z protějšího domu shlíží busta Josefa Hybeše, bojovníka za práva dělníků a spoluzakladatele sociální demokracie. Za přistěhovalce se ale nepovažují, byt před nimi obývala dlouhá desetiletí jejich teta, významná organizátorka kulturního života Lenka Zogatová, které se mimo jiné za normalizace v roce 1985 podařilo v Brně zorganizovat koncert velvetovské legendy Nico.
„Bydlí se nám tu dobře, máme každá svůj pokoj. A nebojíme se tady,“ hlásí už od dveří novinářské návštěvě jedenáctiletá Meda a její mladší sestra Adina přikyvuje. Po dobových parketách komicky kloužou dva zakrslí králíci, zatímco jejich otec a bývalý radní pro kulturu David staví na kafe. „Nejvíc nám i sousedům asi vadí nepořádek. Na druhou stranu najít odpadkový koš na Cejlu bylo donedávna skoro nemožné a pro stejnojmennou ulici to platí dodnes,“ upozorňuje. Jinak na čtvrti vidí hlavně výhody jako blízkost centra, historický background nebo projekty, které ve čtvrti nově vznikají. On sám tady nejen bydlí, ale také pracuje jako ředitel jihomoravské pobočky Paměti národa sídlící druhým rokem v Káznici, rozsáhlém brownfieldu v ulici s asi nejhorší místní pověstí na Bratislavské, který se má proměnit na kreativní hub. Velkolepé plány s přestavbou za 400 milionů z evropských peněz zastavily systémové námitky proti podjatosti. Jestliže k realizaci dojde, vznikne mezi divadlem Radost a Muzeem romské kultury další kulturní instituce, která pravděpodobně definitivně překreslí ráz ulice. Domy často zcela obývané chudými Romy, které vlastní a rekonstruuje město, se postupně stanou žádanou komoditou. Už teď rozražená vrata pavlačáku s podchody páchnoucími po moči, všudypřítomné zastavárny a obchody s levnými potravinami na začátku Cejlu sebevědomě doplňuje pekárna s chlebem za stokorunu.
David Butula ve svém bytě
Zatím ale lokalita disponuje dostatkem proluk nebo nevyužívaných průmyslových staveb, v nichž můžou developeři realizovat své investiční plány. Poslední z nich, který rozvířil cejlovské vody, je stavba patnáctiposchoďové kancelářské a bytové budovy Ponávka Tower. Společně s ní už dříve byla oznámena výstavba rezidenčního komplexu s luxusním penthousem za čtvrt miliardy. Ta by měla přilnout k domu, kde se v pozdním slunci na balkónech ohnivě debatuje a jedna cigareta stíhá druhou. Před vchodem se válejí staré matrace a na plácek mezi domy s dřevěnými lavicemi si partička starších Romů uzpůsobila sezení místní kavárny do kruhu. Scenérie pod nezvykle vzrostlými platany připomíná spíš jižanské sídliště než bývalé brněnské předměstí, jen těžko odhadnout, jak se bude pozdávat obyvatelům luxusních bytů, kteří ji budou mít přímo pod okny.
Inspirace Bronxu
Opravdu ráda ten pohled i bzukot má Nina Zelená, která si zde před šesti lety s přítelem otevřela kavárnu a po nouzovém stavu ji přenechala novém provozovateli. Stále však nad ní v domě, kde je asi polovina z deseti bytů romských, bydlí. „Já nevím, co mám říct. Mám to tu prostě ráda,“ krčí rameny rodačka z Košic, která vyrůstala ve vilové čtvrti. Po chvíli přemýšlení dodává, že je spíš uzavřený člověk a prostředí, v němž lidé vyjadřují bez varování své pozitivní i negativní emoce, ji dělá šťastnější. „O víkendu byla svatba, na chvíli průvod zablokoval dopravu a večírek byl až do druhého dne,“ pochvaluje si a její slova potvrzují svatební šaty vyvěšené v protějším okně činžáku. Když přijede od rodičů, vždy si uvědomí, jaký je tu oproti upravené čtvrti nepořádek, ale za chvíli jej zase nevnímá. „Zažila jsem hlavně za barem i hodně dramatické momenty, ale ohroženě se necítím,“ přemítá. Aktuálně pracuje jen o ulici dál v městské příspěvkové organizaci DROM, romské středisko jako poradkyně pro mladé. „Doporučuji jim, aby po základce pokračovali na střední školu a ideálně ji dokončili. Pomáhám jim najít cestu, jak toho dosáhnout, a většina mých klientů byla zatím úspěšná,“ shrnuje.
S rozlehlou budovou centra DROM sousedí pět let staré sportoviště, dětské hřiště a nízkoprahový klub. Teenageři tu hrají basketbal, skupina matek s nejmenšími dětmi klábosí u pískovišť. Přestože z podoby areálu nebyli někteří z místních ani urbanistů nadšeni, pro lokalitu, která trpí z důvodu husté historické zástavby i neochotě politiků investovat do nepopulární čtvrti nedostatkem veřejných prostranství, je to aspoň nějaká záplata. Přímo nad ní se vine Francouzská ulice, v níž ve zrekonstruovaných bytových domech v pastelových barvách bydlí další romské rodiny vyložené na balkónech, z nichž rozverně pokřikují na sousedy, ale také rezidenti, jejichž automobily rychle mizí v chřtánu podzemních parkovišť. Nejen nízké nájmy, ale také všudypřítomné kontrasty přitahují umělce, kteří na nich zakládají svá díla. Těmi posledními jsou antologie povídek současných domácích autorů inspirovaných dobovými soudničkami a zprávami Krvavý Bronx nebo projekt mezinárodně uznávané umělkyně Kateřiny Šedé Brnox. Na sociálních sítích je jim pak často vytýkáno, že právě oni stojí na počátku gentrifikace přinášející mimo jiné vytlačení chudších obyvatel mimo lokalitu, esa v rukávu ale drží komunální politici. Zvlášť pokud jako v brněnském Bronxu disponují tak bohatým bytovým fondem.
Foto: Kateřina Čopjaková