HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Všechny díly seriálu POTÉ najdete zde. Poslechněte si také podcastovou sérii Přežít.

Bodil Haug je ředitelkou jedné z osloských škol. Právě si o letních prázdninách užívá odpočinek se svými dětmi na chatě nedaleko hlavního města. Sledování zpráv se v tuto chvíli vyhýbá. Aby skutečně vypnula. V pátek 22. července v podvečer vyrazí spolu se synem a dcerou do obchodu se sportovním oblečením, když jí na mobilu pípne SMS od manžela: „Máma je v pohodě.” Bodil nechápe, proč by neměla být v pořádku. „Běžně o matce mého muže a jejím zdravotním stavu pravidelné zprávy o nedostávám, a tak mi to nedošlo.” Ptá se proto, co se děje. „Zapni si televizi,” odpovídá textovkou manžel. A tak o to Bodil žádá prodavačku. Jeden televizor shodou okolností v obchodě je. A v tu chvíli jí vše dojde. Její tchyně je totiž tou dobou ministryní školství. Před budovou, již řídí, explodovala nálož. 

Bodil spolu s dětmi nasedá do auta a vracejí se zpátky na chatu. Pouštějí si zprávy a jako hypnotizovaní sledují obrazovku. Když vtom přijde další šok. Explozí v centru Osla temný den nekončí. Dozvídají se, že na ostrově Utøya, kde právě probíhá každoroční letní tábor vládnoucí Strany práce, se střílí. Na místě je množství mrtvých i raněných. 

Bodil Haug (Foto: FB profil Bodil Haug)

Bodil, která celý svůj život zasvětila práci s mládeží, nemá slov. Dochází jí, že její dovolená je u konce. Ví, že se tábora účastní také její studenti, a nedokáže z hlavy vypudit myšlenky na to, zda budou někteří z nich také v řadách obětí. Dává se do balení a vydává se zpět domů. Do dalších týdnů, které nebudou ani pro ni jakožto ředitelku školy snadné. 

K útokům došlo v pátek. Bodil hned v pondělí mimořádně otevírá školní budovu. Pro studenty, kteří v Oslu zůstali. „Neměli si o tom s kým promluvit. Museli jsme vytvořit bezpečné místo, kam se s tím mohou přijít vypořádat,” vypráví dnes, o 12 let později, na zahradě svého okrově natřeného dřevěného domku na předměstí Osla. Bodil a její kolegové zřídili ve škole kondolenční knihu. „Knihy byly v kostelích po celé zemi. Přišlo mi ale důležité, aby existovala místa mimo církevní prostředí, kam může člověk přijít vyjádřit svou účast a rozjímat,” vysvětluje. Škola v dalších týdnech a měsících pořádala pietní akce. Studenti cítili potřebu se k situaci vyjádřit. Psali básně nebo písně a ty pak na událostech prezentovali. 

Pro Norsko dvojice útoků představovala ohromný šok. Nic takového v novodobé historii nezažilo. O hrozbách terorismu se hovořilo, ale běžné Nory ani v nejmenším nenapadlo, že by se mohly stát právě v jejich prostředí. Tím spíš, že za útoky nestojí islamisté, ale rodilý Nor s nacionalistickou agendou. Právě to, co se v období nevědomosti, kdo za útokem stojí a jaké měl motivy, odehrávalo, je dodnes dalším z bolestivých míst. V prvních hodinách totiž v ulicích Osla a prostředcích MHD docházelo k napadání muslimů. Lidé předpokládali, že je jejich původcem někdo z jejich řad. „Moji přátelé byli například v tramvaji napadeni,” říká Bodil Haug, která po letech opustila post ředitelky školy a dnes působí jako dětská ombudsmanka pro region Viken. „Hrozně se za to stydím. Tohle není způsob, jak by měla civilizovaná společnost fungovat.” Domnívá se, že v této rovině norská společnost selhala. Její část se nechala strhnout předsudky a jejich projevy na sebe nenechaly dlouho čekat. Současně si podle Bodil Norové nesypali dostatečně popel na hlavu. „Mrzí mě, že se vlastně nikdo muslimům za tohle příkoří neomluvil.” Jako by se nic nestalo. Pachuť však přetrvává.

Norsko těsně po útocích zaplavily pochody růží, kde se lidé v různých místech země scházeli, aby uctili památku zavražděných a vyjádřili podporu přeživším i pozůstalým. Jejich poselstvím, které si vzali Norové svorně za své, bylo přebít nenávist láskou. Dopad útoků byl totiž ohromný. Podle jednoho z výzkumů každý třetí Nor znal někoho, koho přímo zasáhly. „Jako národ nás to spojilo. Ale nevydrželo to dlouho,” připouští. Spojení ale vyprchalo jako sodovka z otevřené sklenice. Přišel na řadu běžný život a každodenní starosti. A lidé začali postupně zapomínat. Stín však ze srdcí lidí nezmizel. „Je to duševní a celospolečenská jizva norské historie. Stále hledáme cestu, jak se s ní vypořádat. Otevírá v nás řadu složitých pocitů.” Dodává, že nacionalismus je na vzestupu. „A to je děsivé.” 

Člověk, který za útoky stál, byl osamělý vlk. Byl přesvědčen o množství svých následovníků. Ti však existovali jen v jeho hlavě. Organizace, které chtěl do válečného tažení zapojit, se od něj odvrátily. „Myslím, že se musíme s lidmi, jako je on, vypořádat společně. Musíme jim nabídnout alternativy. A to stojí značné úsilí. Musíme naslouchat i hlasům, které se nám až tak nelíbí. Ne v odděleném prostoru,” přemítá Bodil na základě své zkušenosti. Protože právě u nejmladších generací je pochopení důvodů i následků útoků klíčové. Ony samy je nezažily, znají je jen z doslechu. A jsou to právě ony, kdo bude tvořit budoucí Norsko. A přestože Bodil vnímá jako zásadní naslouchat lidem, kteří si mohou připadat nevyslyšení a přehlížení, je třeba dále trvat na demokratických principech. „Musíme rasismus nazývat rasismem. Nesmíme ho nazývat krásnými slovy, jako je strach z neznámého. Je to rasismus a má tak být pojmenován.”

Přeživší Tore

Právě vzestup nacionalistických tendencí, včetně relativizace událostí, přivedl jednoho z přeživších – Toreho – k vyhoření a stažení se z veřejného života. Do té doby se aktivně podílel na snahách o změnu politik, angažoval se například v úpravě zákona o držení zbraní. Právě to, že jeho snažení nedošlo k vytouženému výsledku, jej demotivovalo: „Debata kolem podobných věcí je hodně důležitá, někdy se ale debatuje tak dlouho, až nezbude vůbec nic. Dojde se ke kompromisu bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad,” říká. Dlouhodobě ho pak vrací zpátky posun v online diskusích, které se podle něj stále radikalizují. Spouštějí v něm potíže spojené s traumatem a upadá pak do depresí a letargie. „Zejména pokud někteří zredukují jiné lidi na své intelektuální cvičení, to mě opravdu rozzuří. Někdy si připadám jako starý zahořklý dědek.” 

Je raně červnové sobotní ráno. Stojím na břehu fjordu Tyrifjorden a čekám na přívoz. Přijel jsem v předstihu. Hledím v dál, kde se rýsuje malebný ostrov posetý několika různobarevnými dřevěnými domky. Působí nenápadně, mírumilovně. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že zrovna zde došlo k jednomu z největších masakrů v novodobých evropských dějinách. 

Do doku přicházejí další dva lidé. Jedním z nich je mladá kuchařka pracující na ostrově v bufetu. Prohodíme pár slov a mezitím přívoz konečně přijíždí. Kapitán vytahuje jmenný seznam a odškrtává si nahlášené pasažéry. Já na seznamu nejsem. „Natáčím podcast a mám na ostrově strávit celý den,” vysvětluji. „Já o vás ale nic nevím,” odvětí kapitán. „Pozvala mě Ingrid Aspelund z Evropského Wergeland centra. Vědí o mně,” pokračuji a zkouším vytočit několik čísel organizátorů workshopů pro středoškoláky, které na Utøye právě probíhají. Nikdo však telefon nezvedá. Vyjmenovávám několik jmen a nakonec mě napadá dohledat mailovou komunikaci, z níž je pozvání patrné. „V tom případě v pořádku. To víte, musíme vědět, koho bereme s sebou. Tím spíš, když jsou na ostrově desítky mladých lidí,” vysvětluje kapitán. 

Ingrid Aspelund

O osudu ostrova probíhaly v norské společnosti bouřlivé diskuse. Zatímco někteří byli přesvědčeni, že by měl zůstat mementem a památníkem, jiní se bili za to, aby Norsko útočníkovi neustoupilo, a on tak nedosáhl svého. „Bylo pro nás důležité, aby se na Utøyu vrátil život. Aby se přetvořila na místo, kde se budou mladí lidé vzdělávat a podílet se na veřejném dění,” říká Ingrid Aspelund z Evropského Wergeland centra, která má na ostrově na starosti vzdělávací aktivity. Právě tento druhý přístup nakonec převážil. „Utøya je překrásné místo a po dvaadvacátém červenci jsme hledali cestu, jak připomínat události toho dne, ale jak se zároveň dívat do budoucnosti,” dodává. Letní tábory se na ostrov vrátily už v roce 2015 a od té doby se konají každoročně, jako tomu bylo dříve. Pro zainteresované aktéry bylo důležité najít rovnováhu mezi místy, která mají pietní charakter, a životem – tedy fotbalem, diskotékami nebo randěním na teenagery oblíbeném Chodníčku lásky, přičemž i na něm umíraly v minulosti nevinní. „Lidé si často myslí, že na ostrově musí chodit potichu a cítit lítost. A pak jsou překvapeni, že tomu tak není.” Utøya se znovu stala centrem zábavy, současně místem uctívání těch, kteří neměli možnost se vrátit ke svým blízkým. Jejich jména jsou dnes vyryta v obřím ocelovém prstenci vznášejícím se mezi stromy na jednom z útesů. Některými ze jmen jsou prostrčeny miniaturní květiny. Od těch, kteří na ně nezapomenou.  

Po jednom z lidskoprávních workshopů se před bufetem, kde mi kuchařka ze člunu v mikrovlnce připravuje mraženou minipizzu, setkávám s lektorem Mariem Thoresenem. „Když připomínáme 22. červenec, zdůrazňujeme, že za útoky stála nenávist. Proto musíme mluvit o demokracii a občanství. Ve školách se to neděje. Tady se snažíme mluvit o tom, co demokracii tvoří – jaké hodnoty, jaké postoje.” Podle něj hraje velkou roli také inkluze, a navazuje tak nepřímo na to, o čem jsem před pár týdny mluvil s dětskou ombudsmankou Bodil Haug. Lidé musí cítit, že jsou součástí společnosti. „Nemůžete lidem říkat, že si něco nemůžou myslet. Naopak s nimi o tom musíme diskutovat. Je důležité, abychom věděli, proč někdo cítí, co cítí. Právě aby se útoky neopakovaly,” načrtává principy workshopů. Jedním z jejich pravidel je, že vítán je každý názor. Následně účastníci diskutují o tom, komu by takový pohled mohl ublížit a proč. Koho se přímo dotýká. 

Když si pak ostrov sám procházím, myslím na slova Ingrid Aspelund. Mou pozornost upoutávají domky v tradičním norském stylu a oslnivost tamní téměř divoké přírody. Mrazí mě z pohledů na místa, která notoricky znám z médií nebo filmů. Nyní se po nich procházejí puberťáci, koukají do svých mobilů nebo se pošťuchují a smějí. Je to zvláštní. Ale krásné. Po chvíli se nechávám unášet nespoutaností krajiny. Procházím lesem, sedím na útesech nebo na některé z pláží, zatímco na rekordér natáčím jejich zvuk. A přestože vím, že i toto jsou místa, kde umírali mladí lidé, je mi hezky. A za ten pocit krásy se vnitřně stydím. Když se pak po workshopu znovu setkávám s Jørgenem, který vraždění v roce 2011 přežil, on sám na to navede řeč. „Bude to znít divně, ale mně je tady prostě hezky. Bál jsem se, jak to tu na mě bude působit. Ale když vidím ty mladé lidi, tu přírodu a všechno kolem, musím se pořád usmívat. To je divný, ne?” ptá se mě. A mně se v tu chvíli uleví. Shodneme se, že divní nejsme. Cítíme to oba stejně. Protože to místo prostě krásné je. Má svou jedinečnou sílu. 

Přeživší Jørgen při návštěvě ostrova

Když jsem do Norska přijel před dvěma lety poprvé a zajímalo mě, jak tamní společnost naložila s útočníkem, dostával jsem se do zvláštních situací. Několikrát jsem propadl studu, kdy po vyslovení jeho jména protějšek odvětil, že se jeho jméno nevyslovuje. Používali pro něj označení jako „on” nebo „ten, co to udělal”, případně „útočník”. Když se na to později ptám Bodil Haug, odpovídá, že se Norové s jeho postavou vypořádávají různě. „Jeho přáním bylo být slavný a obdivovaný. My se naopak spíš snažíme snížit jeho vliv na naše životy,” vysvětluje. 

Jiný pohled na práci se jménem Anderse Behringa Breivika, který za útoky stojí, mají mnozí odborníci. „Je na každém člověku, jak se k tomu staví. My ho označujeme za teroristu. Současně ale o něm také mluvíme pod jeho vlastním jménem. Je to člověk a je důležité, aby zejména žáci pochopili, že nešlo o žádné monstrum, které se zničehonic někde objevilo. Je jeden z nás,” vysvětluje odlišný přístup Stine Furan z Centra 22. července, které bylo po útocích ustanoveno vládou za účelem vzdělávání a připomínání jejich dopadů. Institucí ročně projde více než deset tisíc studentů. Dvaadvacátý červenec se totiž dostal do učebních osnov a ne všichni učitelé vědí, jak o něm správně učit a diskutovat. 

Stine Furan

Marius Thoresen, lektor workshopu demokratických hodnot, kterého jsem potkal na Utøye, však zmiňuje jeden důležitý aspekt. „Stává se, že mladí lidé nazývají teroristu pouze křestním jménem. Chápeme, že je stále člověk, ale neměli bychom z něj dělat svého kamaráda. A křestním jménem většinou říkáme našim blízkým. Tomu bychom se měli vyhnout,” myslí si. „Je to Anders Behring Breivik nebo terorista. Ale určitě ne jen Anders.”

Není to však jen jméno, které v souvislosti s útočníkem přichází na přetřes. Norsko stojí ještě před řadou dalších etických otázek, které zkoušejí tamní demokratický systém založený na restorativním přístupu k odsouzeným. Breivik se totiž rozhodl využít svého práva studovat. „Měli bychom mu to umožnit? Nebo naopak neměli? Proč? Měl by mít menší práva než ostatní? Kdo bude opravovat jeho písemky? A je v pořádku takovou práci odmítnout?” vznáší některé z důležitých otázek Bodil. A vyjadřuje svou hrdost na to, že dostal příležitost spravedlivého procesu. „Dal mu příležitost říct svůj pohled na věc. Dal mu stejná práva jako ostatním vězňům. Zřejmě se z vězení nikdy nedostane, ale i on má svá práva. A to je dobře,” dodává. 

Tore Bjørgo

Právě podmínky jeho věznění se pravidelně stávají tématem nejen norských diskuzí. Breivik si totiž pravidelně stěžuje na údajné porušování svých práv a soud mu v některých případech dal za pravdu. Dlouhodobě si stěžuje například na izolaci od ostatních vězňů. Svůj trest si odpykává na samotce a do kontaktu přichází jen s hrstkou dozorců. „Pro ty je velmi náročné s ním pracovat, protože je velmi arogantní. Myslím ale, že stát i společnost jsou zajedno v tom, že s ním bude zacházeno podle pravidel. Zvláštní zacházení? Ano, protože je zvláštní vězeň. Je pravděpodobné, že na samotce zůstane, případně bude v budoucnu společně s pečlivě vybranými vězni, které nebude schopen ovlivnit. Zatím to ale nehrozí,” popisuje Tore Bjørgo, ředitel Centra proti extremismu při Osloské univerzitě, který se Breivikem dlouhodobě zabývá. Ten dostal nejvyšší možný trest jednadvaceti let za mřížemi s možností prodloužení, pokud bude nadále pro společnost nebezpečný. Breivik může pravidelně žádat o podmínečné propuštění, což v reálu znamená nový proces. Útočník tato líčení využívá k vlastní PR kampani. Což byl před pár lety také jeden z bodů celospolečenské diskuse. Zatímco drtivá většina norských médií o probíhajícím přelíčení jednoduše informovala, jedno z médií se rozhodlo proces vysílat živě na svém webu. A vysloužilo si tvrdou kritiku. 

Asi neexistuje jeden správný recept, jak takovou situaci jako společnost zvládnout. O tom jsme se nečekaně přesvědčili také my v Česku na konci loňského roku. To, zda společnost obstála při péči o přeživší, pozůstalé i při vypořádávání s osobou útočníka, ukáží až následující roky. Norská zkušenost však pro nás může být v mnohém inspirací. 

Seriál Poté vznikl v rámci projektu Přežít, který podpořily Norské fondy. Partnerem projektu je Centrum 22. července v Oslu.