V listopadu roku 2020 přinesla média intimní zpověď Meghan, vévodkyně ze Sussexu, která přišla o dítě. Podle některých diskutujících na sociálních sítích si však měla zkušenost nechat pro sebe a nelitovat se veřejně. „Téma není tabu, ale je intimní a není důvod to veřejně propírat,” napsal jeden z nich na facebookové stránce HateFree Culture. Mnozí další uživatelé však Meghaninu upřímnost ocenili a svěřili se i s vlastními příběhy a pocity. „Když jsem sama zažila několik potratů, nejvíc zraňující bylo právě to, jak se o tom každý bál se mnou mluvit. Jak se blízcí i vyhýbali, protože nevěděli, co říct,” myslí si Gabriela, která se loučila s několika nenarozenými dětmi. „Lidi chtějí mluvit jen o pěkných nebo zábavných tématech a tohle není ani jedno. Zažila jsem to i u vlastního bratra, když jsem mu chtěla vysvětlit, co se děje. Po první informaci vyjel, že se o něčem takovém vůbec nechce bavit,” dodává. S podobnou zkušeností se v soukromých facebookových skupinách svěřuje řada žen. U rodiny, příbuzných, okolí i lékařů se namísto podpory setkaly se zraňující bagatelizací, popíráním či odsudky. Ke smutku a bolesti se tak mnohdy přidávají pocity osamělosti a další rány na duši, které se špatně hojí.
Gabriela dále upozorňuje, že i ti, kteří pomoci chtějí, často nevědí jak a jejich reakce mohou naopak zraňovat. Osobně si například vyslechla, že nešlo o dítě, ale shluk buněk nebo opožděnou menstruaci. Má být ráda, protože děti jsou stejně o nervy, případně, že si přece může udělat jiné nebo adoptovat. „Za mě možná ani neexistuje nic, co se v takových situacích hodí říct. Ideální je prostě jen: ‚Je mi to líto. Chceš o tom mluvit? Můžu pro tebe něco udělat?’ a nechat mluvit toho, kdo se třeba potřebuje vypovídat,” myslí si. S tím souhlasí i Lucie. „Nejsnadnější pro mě byla reakce kamarádky, která mě prostě jen objala, a já věděla. Ono ani není potřeba něco říkat. Stačí drobný projev účasti, rozhodně je to lepší než ty reakce, kdy si ženská vyslechne, že příroda ví, co dělá, že mohla mít nemocné děti. Nezájem, že vyšetření plodové vody je dost přesné a nemoci vyloučilo. To je jako kdyby vámřekli, že je vlastně dobře, že jste o děti přišla,” doplňuje. Lucie čekala dvojčata. Těhotenství bylo od počátku rizikové a bohužel skončilo ztrátou nejprve jedné a po pár týdnech i druhé nenarozené holčičky. „Pocity jsou nepopsatelné - bezmoc, vztek. Je to již přes půl roku a ještě nyní, když vám to píšu, mám slzy v očích. Náročné to bylo také v tom, že když se člověk srovnal se ztrátou jednoho dítěte, přišla druhá rána,” popisuje Lucie, která u druhé dcery prošla i porodem.
Hlavně nebrečte, uděláte si jiné
Některé z žen se bohužel necitlivých reakcí dočkaly i ze strany lékařů a zdravotnického personálu. „Kamarádky z okolí často zažily společný pokoj s novopečenou maminkou nebo neinformovanost, kdy kamarádku po kyretáži poslali čekat na propouštěcí zprávu do jídelny, kde právě probíhal předporodní kurz. Lektorka kurzu ji s úsměvem chtěla začlenit do kruhu s otázkou, kdy se má miminko narodit. Jiná blízká po porodu mrtvého donošeného miminka jako první větu porodníka slyšela: ‚Hlavně nebrečte, uděláte si jiné.’ Asi by ho po smrti manželky neutěšilo, že se může oženit znovu,” popisuje Gabriela, které lékařka také radila, aby myslela na to, že šlo jen o shluk buněk. „U prvních dvou potratů jsem se o to pokoušela. Po čase se mi ale smutek vrátil s o to větší silou. Víc než podobná popírání nám naopak pomohlo přijmout i ty malé človíčky jako naše děti. A tak se s nimi i rozloučit. Jedině to mi pomohlo jít dál a dnes už to nebolí,” dodává.
Příliš intimní téma?
„Když někdo zemře, je zvykem vyjádřit upřímnou soustrast, lítost a účast. Někdo může namítnout, že je to klišé, že se to tak prostě říká, ale nemá to hloubku, opravdovost. Pro mě osobně to je důležitá norma chování ve společnosti, která dává určitý rámec, jak se k pozůstalým zachovat. Tato slova, i kdyby vyslovená jen proto, že se to tak dělává, totiž nejsou zraňující,” nabízí radu Kamila Husáková. Po úmrtí syna ve 40. týdnu těhotenství založila projekt Když smrt předchází zrození podporující rodiny po odchodu děťátka. „Žádná reakce, jako kdyby se nic nestalo a miminko neexistovalo, nebo necitlivé zlehčující komentáře ženu po ztrátě miminka nepodpoří. V tomto těžkém období nejvíce ocení, když upřímně vyjádříte lítost nad její ztrátou, uznáte její pocity, budete připraveni naslouchat, případně nabídnete konkrétní praktickou pomoc,” doplňuje.
Je téma příliš intimní a mělo by zůstávat soukromé? Lucie si myslí, že nikoliv. „Mělo by se o tom mluvit více. Minimálně proto, aby ostatní věděli, jak se zachovat, když se to někomu blízkému stane. A aby věděli, co rozhodně neříkat,” myslí si. „Já jsem si například vyslechla, že kdybych šla k lékaři dřív, mohli dcerku ještě zachránit. Další věc, kterou rozhodně chcete slyšet. Jenže jak je člověk na dně, neumí se tomu bránit. Dnes už bych někoho takového upozornila, že vůbec není vhodné takové věci říkat a že pokud neví, co říct, je lepší mlčet,” dodává. Gabriela podotýká, že je vhodné si dobře rozmyslet i obecné otázky na děti. Ty totiž mohou, byť nechtěně, způsobit rozpaky či bolest. „Lidi se pořád ptají, kdy budou děti a kdy bude druhé. A vůbec je nenapadne, že si pár může procházet ztrátou miminka,” uzavírá.