Po třinácti letech Evropská kosmická agentura 23. listopadu 2022 v Grand Palais Éphémère v Paříži oznámila vznik třetí skupiny astronautů, jejímiž členy je pět profesionálních astronautů, jedenáct členů rezervní skupiny a jeden astronaut s tělesným hendikepem. Vybranou pětici kandidátů čeká roční základní výcvik ve Středisku pro výcvik astronautů (EAC) v Kolíně nad Rýnem, po jehož ukončení budou připraveni na další fáze tréninku v prostoru vesmírné stanice.
Vesmírná inkluze
John McFall bude mezitím pracovat na projektu Parastronaut Feasibility Project, jehož cílem je zkoumat možnosti pro začlenění hendikepovaných astronautů do vesmírných letů a budoucích misí. „Pokud jsme se při práci na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) něčemu naučili, pak tomu, že rozmanitost má velkou hodnotu. Zahrnout lidi se speciálními potřebami znamená těžit z jejich mimořádných zkušeností, schopností přizpůsobit se obtížnému prostředí a úhlu pohledu. Naši astronauti provádějí ve vesmíru velké množství vědeckých experimentů. Zapojení lidí s hendikepem do výzkumu by mohlo přinést nové, ohromující výsledky v oblasti biologických věd,” uvádějí pracovníci projektu. „Doufáme, že se nám podaří posouvat hranice v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením a inspirovat lidi se speciálními potřebami, aby se ucházeli i o další místa v ESA a ve vesmírném sektoru,” dodávají. Projekt je zaměřen na osoby bez jedné nebo obou dolních končetin, s rozdílnou délkou dolních končetin a na osoby nízkého vzrůstu s výškou do 130 centimetrů.
John McFall přišel o pravou nohu při nehodě na motorce ve věku 19 let. V roce 2008 reprezentoval Spojené království na paralympijských hrách v Pekingu a získal bronzovou medaili v běhu na 100 metrů. „Přišel jsem o nohu před více než dvaceti lety, měl jsem příležitost být paralympijským sportovcem a podrobně zkoumat své možnosti. Všechny tyto těžkosti a zkušenosti mi dodaly sebevědomí, sílu a víru, že dokážu vše, co si zamanu," popsal s tím, že příležitost stát se astronautem ale nečekal.
První parastronaut
K přihlášení do programu jej motivovala zvědavost. „Co se stane člověku s amputovanou dolní končetinou v mikrogravitaci? Co se stane s jeho jizvami?" ptal se. Den, kdy se stal prvním parastronautem na světě, označil jako „skutečně zlomový historický okamžik”. ESA používá termín „parastronaut“ k označení osob, které mají psychologickou, kognitivní, technickou a profesní kvalifikaci pro práci ve vesmírném programu, ale jejich fyzické postižení by je v běžném případě ve výběru kosmických agentur diskvalifikovalo. „Věda je pro všechny a cestování vesmírem, doufejme, může také být," uzavřel John McFall. ESA prozatím nemůže zaručit, že bude poslán do vesmíru, ale „bude se o to snažit ze všech sil.”
Ženy ve vesmíru
V nové pětičlenné skupině jsou také dvě ženy. Sophie Adenot z Francie a Rosemary Coogan z Velké Británie budou reprezentovat další nedostatečně zastoupenou skupinu ve vesmírných programech. Historie žen ve vesmíru se začala psát 16. června 1963, kdy Sovětský svaz vyslal kosmonautku Valentinu V. Těreškovovou na třídenní let na palubě Vostoku 6. Uplynulo téměř 20 let, než sovětská kosmonautka Světlana Y. Savitskaya strávila týden na palubě vesmírné stanice Saljut-7 v srpnu roku 1982. Před 15 lety si ve vesmíru potřásly rukou dvě velitelky. K historickému pozdravu došlo 25. října 2007. Poprvé přivítala žena, velitelka na palubě Mezinárodní vesmírné stanice, astronautka NASA Peggy A. Whitson, velitelku raketoplánu, astronautku NASA Pamelu A. Melroy. Do října 2022 opustilo zemskou atmosféru 72 žen. V uplynulých 15 letech se zastoupení žen v posádkách výrazně zvýšilo, přičemž na palubě vesmírné stanice byly v posledních čtyř letech přítomny téměř nepřetržitě. Když pak v říjnu letošního roku podala velitelka vesmírné stanice Samantha Cristoforetti z Evropské vesmírné agentury ruku velitelce SpaceX Crew Dragon, astronautce NASA Nicole A. Mann, už se to nezdálo tolik neobvyklé. NASA také počítá s první ženou na Měsíci v rámci programu Artemis.