Mezigenerační centrum Julie vzniklo před třemi lety. Scházejí se v něm k denní péči senioři a děti předškolního věku. Všem je společné, že mají problém s komunikací. Děti často zápolí s vrozenými řečovými vadami, u dospělých jsou to problémy získané - senioři se tedy často potýkají například s následky mrtvice a po takové příhodě mají potíže s řečí. „Obě skupiny tu tráví společné chvíle. Senioři aby jen neseděli doma a jejich život dostal znovu nějaký smysl a trávili čas aktivně. Děti zde zase navštěvují školku,“ popisuje ředitelka centra Markéta Adámková.
Společně
Je čtvrteční ráno, děti se po krátké rozcvičce a společném přivítání přesouvají o patro níž, otevírají dveře pokoje, kde kolem stolu sedí skupina seniorů. Ti právě kolektivně hrají pro cvičení paměti známou hru Město, jméno, zvíře... Děti vbíhají do rozlehlé útulné místnosti připomínající obývací pokoj a senioři, často o berlích, je pomalu následují. Je půl deváté a začínají pravidelné společné aktivity seniorů s dětmi z místní mateřské školy. Jeden ze seniorů přináší heligonku a na pokyn učitelky začíná hrát písničku, kterou všichni společně zpívají a vytleskávají rytmus.
„Interakce mezi dětmi a seniory je skvělá. Obě skupiny jsou si velmi podobné a je úžasné sledovat, jak spolu spolupracují, zpívají písničky, vytleskávají, tancují nebo si navzájem říkají básničky. Myslím, že to dětem pomáhá. Od jejich rodičů víme, že si díky zkušenosti se seniory u nás rozumí více i se svými vlastními prarodiči. U našich seniorů zase vidíme tu radost v očích, když dítě přijde, pomazlí se s nimi nebo se na ně jen usměje,“ říká Alena Veselá, učitelka v mateřské škole, která je současně zástupkyní ředitelky. S tím souhlasí také pětasedmdesátiletá klientka centra Jana Tejkalová: „Dětem to podle mě dává strašně moc. Vzájemně si tu pomáháme, některé děti tu pak také pobíhají a volají: 'Babičko! Babičko!' Myslím, že je dobré, že si zvyknou odmalička vidět staré lidi,“ usmívá se.
Děti a senioři mají společné aktivity každé ráno od půl deváté, někdy spolu tráví času i více. To zejména v případě projektových dnů, kde se obě oddělení věnují předem určeným tématům, která je mají dále rozvíjet. Jednou z aktivit takového projektového dne byla například kanisterapie, která některé děti, které se běžně spíše straní, přivedla do kolektivu a rozesmála.
Jako v rodině
Původní myšlenkou Centra bylo věnovat se výhradně seniorům na základě osobních zkušeností zakládajícího týmu. Rodiče jeho členů začali postupně dosahovat důchodového věku a potýkali se s různými problémy, které už rodina nebyla schopna zvládat. „Potřebovali jsme nějakou úlevu, současně jsme ale věděli, že dostupné domovy pro seniory nejsou to pravé. Připadali si tam odloženi a ztratili motivaci k čemukoliv. Protože jsme získali krásné prostory, rozhodli jsme se vybudovat něco příjemného, kam budou senioři docházet rádi,“ popisuje Markéta Adámková prvotní popud k založení mezigeneračního centra. „Tehdy nás spontánně napadlo, že by tu vlastně mohly být i děti. Byla to náhodná myšlenka, která se ale velmi osvědčila,“ dodává.
V Julii to chodí jako v rodině, podle Adámkové mají přítomné babičky a dědečkové, kteří sami často vnoučata nemají, pocit, že sem chodí právě kvůli dětem. Věří, že mohou dětem s určitými potížemi pomoct, což jim přináší notnou dávku motivace. Kapacita centra, 12 dětí a 15 seniorů, umožňuje udržení rodinné atmosféry, která se zdá být klíčovou.
Rozmluvení
Všechny obyvatele domu spojuje jedna věc – potíže s komunikací. Zatímco se senioři, kteří do centra dochází, potýkají zejména s následky mozkové příhody, u většiny dětí jde o vady vrozené. „Děti, které sem přichází, nekomunikují buď vůbec, nebo omezeně. Často k nám přechází z běžných školek, kde se právě kvůli svým specifickým problémům dostávají na okraj. Jakmile tyto děti, které se do školky těšily, zjistí, že nejsou schopny komunikovat a ostatní děti je i proto vylučují, začnou se ostatních stranit, někdy se projevují vztekem, křikem nebo pláčem,“ popisuje Markéta Adámková. „Když pak přijdou do našeho rodinného kolektivu, kde má každý nějaký problém, ať už ostatní děti, tak senioři, tak se děti postupně zklidňují a to je ten moment, kdy se dá začít pracovat na rozvoji verbální komunikace,“ doplňuje. Podle slov ředitelky mají děti i senioři často z toho důvodu i jiné způsoby dorozumívání – přes hudbu nebo tanec. Nikdo na ně netlačí, nechávají si vzájemně čas, jaký potřebují. To vyhovuje i některým dětem s Downovým syndromem nebo autismem, které do školky také dochází. Zařízení se zaměřuje na intenzivní a logopedickou péči, kde se snaží individuální potíže dětí odbourávat. A často se daří.
„Říká se, že dětská radost je k nezaplacení. S tím musím souhlasit. Pro mě je největší motivací pro další práci sledování pokroku konkrétního dítěte. Když víte, že sem nastoupilo a vůbec nemluvilo nebo nerozumělo a potom odchází do běžné školy, je to ten nejkrásnější pocit,“ hodnotí svou motivaci učitelka Alena Veselá. Všechny děti však do běžných škol nepřechází. Některé nastupují do škol zřízených pro děti s poruchami komunikace. To, že dětem zdejší prostředí a péče prospívá, potvrzuje také seniorská klienta centra Jana Tejkalová: „Některé z dětí, které teď nastupovaly do školy, se tu skutečně rozmluvily. To prostředí se na nich rozhodně podepsalo.“
Bezpečné prostředí
Podle učitelky Veselé se také daří ve školce udržet bezpečné prostředí, kterého se dětem s těmito obtížemi často v běžných školkách nedostávalo. „U nás je kladen velký důraz na individuální přístup. I proto, že mají všechny děti nějaký problém, nesetkávají se tu s posměchem nebo šikanou. Jsou si všichni rovni,“ popisuje Alena Veselá, která v Julii působí už od jejího otevření.
Společné trávení času s dětmi se ale pozitivně promítá také do pokroků, které činí také senioři, i když u nich často díky typu jejich problému není tak markantní. „Seniory interakce s dětmi motivuje, aby na sobě pracovali, nezhoršoval se jejich stav a oni byli schopni komunikovat,“ popisuje ředitelka.
Silné vazby
V hlavní obývací místnosti centra Julie skončila společná rozcvička ve vytleskávání a jeden z přítomných starších mužů pokračuje v hraní na svou heligonku. Přibíhá k němu malý Kubík, zkouší mačkat klávesy a následně se k muži přitulí a usměje se na něj. Ten se směje a z plna hrdla zpívá Travičku zelenou. Ano, v tomto mezigeneračním centru vznikají i silné individuální vazby. „Máme tu chlapečka s Downovým syndromem, který si tu oblíbil jednoho pána. Jakmile sejdeme k nim dolů, chlapeček okamžitě za pánem běží, začne ho objímat,“ popisuje ředitelka.
Nemám už čas ani uvařit
Jana Tejkalová je pětasedmdesátiletá žena, která do centra dochází už třetím rokem čtyřikrát týdně. „Když mi zemřel manžel, potřebovala jsem se někde usadit. Chodím sem strašně ráda, jsou tu příjemní lidé a strašně vlídné prostředí,“ říká. „Chodím sem, co to jde, proto už si doma ani nic neudělám, nemám čas,“ směje se.
Společné trávení času s dětmi si chválí. Jana Tejkalová říká, že má děti ráda a společné aktivity ji proto moc baví. Dělá jí radost, že zdejší děti vidí skoro každý den. „Včera jsme zrovna pekli perníčky, tak tady děti spolu s námi válely těsta a my je pak strkali do trouby,“ vypráví. Vedle společných aktivit oceňuje ale také různá cvičení, která jsou pro seniory v tomto věku důležitá, současně jim dovolují být stále aktivní a tvůrčí. „Máme tady například keramiku, chodím si sem ale taky cvičit svou paměť, která bohužel odchází,“ směje se paní Jana. „Dneska jsme tu měli na návštěvě taky pejsky. Ukazovali nám, jak se k pejskům chovat, dělali jsme s nimi vylomeniny, mohli jsme se s nimi pomazlit. Bylo to moc příjemné.“
Jana Tejkalová na Julii nedá dopustit a říká, že ji doporučuje, kudy chodí. „Máme tu skvělý kolektiv, povídáme si u stolu, smějeme se. Samozřejmě řešíme i své bolístky, často se bavíme o nemocech – to je takové naše téma,“ dělá si legraci. „Našla jsem tu spoustu nových kamarádů, někteří už také ale bohužel odešli,“ uzavírá paní Jana, na které je vidět, že našla druhý domov a potřebný restart.
Foto: Lukáš Houdek