HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Nezájem diskutovat s někým z odlišné věkové kategorie projevoval nejen nápadně vysoký počet mladých účastníků, ale stejně tak i seniorů. Obě skupiny prostě byly přesvědčeny, že člověk o pár generací mladší/starší jim nemá co nabídnout. Setkání s ním braly jako jasnou ztrátu času. „Vůbec se nehodlám scházet s nikým starším 25 let,“ napsal nám jeden třicátník, jemuž algoritmus na základě odpovědí a místa bydliště přiřadil 60letou diskuzní partnerku. „Nemám zájem o navrženou diskuzi. Diskuzní partner je ve věku mé dcery a jeho rozdílné názory oproti mým zcela chápu. Diskuze o nich by asi nebyla zajímavá,“ odmítla jedna účastnice přiřazeného diskuzního partnera, kterému mimochodem bylo 54 let. Další účastník v seniorském věku, jemuž vybraný názorový protějšek setkání odmítl, si v e-mailu posteskl: „První diskusní partner zřejmě cuknul kvůli věkovému rozdílu. Rozdíl 45 let je mnoho. To je jiný svět. A ti lidé jsou přesvědčeni o svém a těžko lze s nima hnout.“ Stejně tak 69letá žena nejprve odmítla potvrdit zájem o diskuzní setkání, protože jsme jí „vybrali 47letého kluka a co si s ním budu povídat?“ Nakonec se nechala přesvědčit a zájem o setkání odklikla. Bohužel z druhé strany žádná reakce nepřišla, 47letý muž o generaci starší ženu potkat nechtěl, byť viděl, že ona jeho ano.

Tento oboustranný ageismus nás překvapil. Diskuzní akce názorových protějšků proběhla ve více než 30 zemích světa a tak silně se generační propast nikde neprojevila. 

Socioložka Lucie Vidovićová, která se zabývá tematikou stárnutí, rodiny a generací, není takovým výsledkem vůbec překvapena. Česká republika je totiž jedna z nejageističtějších zemí v Evropě. Co je to vlastně ageismus? Tímto termínem označujeme věkovou diskriminaci. Vidovićová však tento jev chápe v širším kontextu jako ideologii založenou na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu. Ageismus má podle její definice podobu systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob na základě jejich věku nebo prostě příslušnosti k určité generaci. Přezíravý postoj mladých vůči lidem vyššího věku je obecně známý, ale jak ukázal příklad Česko si povídá, stejně dobře může ageismus fungovat i v obráceném směru – starší lidé nemají vůči těm mladším o nic méně předsudků.

Jedním z hlavních zdrojů ageismu je podle Lucie Vidovićové strukturní nastavení české společnosti. Nemáme dostatek příležitostí se mezi sebou generačně setkávat. „Jsme socializovaní a vyrůstáme ve věkově segregovaných skupinách a zároveň nám chybí nastavení k tomu, mluvit spolu a naslouchat si,“ říká Vidovićová. Upozorňuje, že posledními místy, kde se dnes setkávají různé generace, jsou veřejná doprava a pokladny v supermarketech. A právě tam tak často vznikají konflikty. „Lidi si začnou hned nadávat. Senior sprdne juniora, aniž by ho předtím požádal, aby ho pustil sednout. Opět jsme u potřeby normálně spolu mluvit, i na ulici, s cizími lidmi,“ dodává. 

Skutečnost, že se odlišné generace mezi sebou neznají, potvrzuje z vlastní zkušenosti i ředitelka organizace Mezi námi Kateřina Jirglová. Neziskovka se zaměřuje na mezigenerační dialog, mimo jiné propojuje malé děti s obyvateli domovů pro seniory. „Spousta dětí se s námi ocitne v seniorském zařízení úplně poprvé v životě. Zrovna včera jsme byli v Olomouci a vnuk tam potkal svého dědu, za kterým se nikdy dřív nebyl podívat. Mnoho dětí dnes nemá prarodiče blízko a nesetkává se s nimi pravidelně. A i když jsou zvyklí svou babičku nebo dědečka vídat, tak jen u nich doma, kdy se všechno točí kolem dětí a přizpůsobuje se jim program. Málokdy děti vstupují do prostředí seniorů, a tak nemají moc šancí je jako skupinu poznat,“ vysvětluje Kateřina Jirglová. První setkání v domovech seniorů proto bývají podle jejích slov rozpačitá. Děti se musí postupně naučit s nejstarší generací komunikovat. 

„Je to zvláštní, jak je naše společnost i u dětí orientovaná na výkon – aby se dostaly na dobré gymnázium, aby byly ve sportu úspěšné. Pořád je motivujeme a ony jsou pak v šoku, když se sejdou se seniory a všechno se jakoby zastaví. Najednou je to o hodnotách srdce, o tom prapůvodním, co bychom jako lidi měli mít. Děti z toho bývají samy až překvapené, ale vlastně je jim to velice příjemné,“ popisuje Jirglová. Věří, že děti, které projdou mezigeneračními aktivitami organizace Mezi námi, se naučí se seniory úspěšně komunikovat a jejich postoj k nim, coby ke skupině obyvatel, se promění.

V případě Česko si povídá však nešlo o děti. Byli to lidé středního a staršího věku, kteří rovnou odmítali se spolu navzájem bavit. Lucie Vidovićová upozorňuje, že většina mezigeneračních programů v Česku bývá zaměřená na osoby nízkého a vysokého věku. Jsou to tzv. „generational gap allies“, které se společně mohou snadno vyhranit proti střední generaci. To je to, co je spojuje. „Myslím, že by mělo být víc přirozených míst, kde by se různé generace mohly setkávat. To může začínat ve školkách a školách a pokračovat na věkově různorodých pracovištích. Vždyť my dnes trávíme celé dny ve věkově jednobarevných skupinách,“ podotýká socioložka.

Daří se přes děti zapojovat do komunikace se seniory i generaci rodičů? Kateřina Jirglová říká, že výsledky bývají různé. „Máme domovy seniorů, kam děti při pravidelné měsíční návštěvě nesou tašku, protože maminky napečou – stává se z toho komunitní akce. Máme i skupiny, kde se rodiče nechali vtáhnout do vánočního setkání a přijdou spolu s dětmi. Ale setkali jsme se třeba i s tím, že rodiče bojovali proti tomu, aby děti chodily někam, kde se budou koukat na staré nemocné lidi,“ popisuje Jirglová. Většinou si ale prý rodiče taky najdou přes své děti k seniorům cestu a začnou si vážit školní instituce, která takový mezigenerační program nabízí. 

O mezigenerační propasti vznikla celá řada výzkumů a teorií. Například John Protzko a Jonathan Schooler z University of California v Santa Barbaře zkoumali efekt zvaný „ta dnešní mládež“ neboli tendenci starších generací kritizovat ty mladší. Zjistili, že tento odsudek nemá moc co dělat s úrovní současné mládeže, ale spíš do něj projektujeme sami sebe. Jedinci, pro které je důležitou hodnotou respekt, kritizují mladou generaci za to, že nemá lautr žádný respekt vůči ničemu. Ti s nejvyšším IQ považují dnešní mládež za hloupou a těm výjimečně sečtělým nejvíc vadí, že dnešní mladí nečtou oproti tomu, jak kdysi četli oni sami. Starší lidé tedy neposuzují mladou generaci objektivně podle určitých ukazatelů, ale provádějí subjektivní srovnání, ze kterého oni sami vycházejí nejlépe. Navíc jejich paměť je velmi nespolehlivá. Výzkum psychologa Leea Rosse ze Stanford University ukazuje, že máme tendenci upravovat si paměť podle současnosti. Například si obvykle myslíme, že naše politické názory se v minulosti mnohem více podobaly těm současným. 

Jiné studie tvrdí, že nikdy dřív nežili mladí a staří lidé tak odlišně jako dnes. Hluboká propast se například nachází mezi technologiemi, které jednotlivé generace používají. Pew Research Center ve výzkumu Generations Apart – And Together zjistil, že americká společnost spatřuje největší rozdíl mezi mladou a starou generací právě ve způsobu, jakým využívají nové technologie (a taky jakou poslouchají hudbu). 

S tím ale Kateřina Jirglová úplně nesouhlasí. V klubu dobrovolníků, kteří jako pohádkové babičky a dědečci chodí číst pohádky dětem do školek, má přes 200 seniorů a 99 % z nich prý má mobil. „Během covidu naše babičky a dědečkové natáčeli videopohádky a posílali je do škol, když bylo všechno zavřené. Někteří z nich si to sami sestříhali a to jsou osmdesátiletí lidé,“ popisuje svoji zkušenost. Stejně tak Lucie Vidovićová říká, že senioři jsou velice aktivní v diskuzích na sociálních sítích. „Jsou schopni prezentovat své názory v takové míře, že to až překvapí. Preferují online zábavu, protože je to pro ně komunikační kanál. Každý rok přibývají až statisíce dalších, kteří se pohybují v online prostředí a využívají ho jako formu zábavy,“ říká Vidovićová. 

O první příčky žebříčku nejvíc ageistických zemí se podle Lucie Vidovićové pereme s Maďary a Slováky. Připouští tedy, že to bude mít historickou souvislost. „Fascinoval mě teď text mých kolegyň Gražiny Rapolienė a Marji Aartsen, které sledovaly podíl osamělých lidí ve společnostech podle míry důvěry. Společnosti s nízkou mírou důvěry mají vyšší podíl osamělých lidí. Přijde mi symbolické, jak tyto dvě proměnné ukazují, že minulost nesmažeme. Naše historická zkušenost se může projevovat sníženou důvěrou a ta bude mít velmi individuální dopady v tom, že se budeme cítit osamělí. Z jiných výzkumů víme, že osamělí lidé jsou nemocnější, mají kratší naději dožití. Ten propletenec, z jakého jsme si upletli ageismus, je zkrátka poměrně komplexní,“ říká Vidovićová. 

Také Kateřina Jirglová naráží při zahraničních cestách na dopady české historie. V zemích jako Německo, Rakousko, Francie, Lotyšsko vídá propracované komunitní programy a neexistují tam celostátní organizace, které by mezigenerační aktivity celostátně zastřešovaly. Senioři tam mnohem častěji dostávají sociální péči ve své vlastní domácnosti. Nejsou tak rozšířené domovy seniorů, v nichž by tak jako u nás pobývali ještě jinak aktivní lidé, kteří jsou schopni účastnit se různých aktivit a programů. V domovech seniorů ve zmíněných zemích jsou podle jejích slov jen lidé s těžkými případy demence nebo fyzického omezení. „U nás nebyla díky předchozímu režimu vypěstována zodpovědnost v komunitě. Každý si jel na sebe a hlavně, aby nějak přežil. Teprve teď se to všichni učíme. Ve spoustě měst pomalu vznikají krásné projekty pro seniory,“ říká Jirglová. 

Lucie Vidovićová poukazuje, že věk a čas se v naší společnosti staly důležitým způsobem, jak strukturovat společnost. „Je nás hodně, potřebujeme pořádek a věk se k tomu výborně hodí, protože je to snadno měřitelné číslo. Je tak hodně používaný, až je zneužívaný. A tak je věková diskriminace nejčastěji zažívanou diskriminací, dvojnásobně od genderové a všech ostatních,“ říká. Vzpomíná na stránku v novinách s článkem o pohřbu herce Josefa Abrháma, která byla plná fotek celebrit a u každého jména byla závorka s věkem. „To je síla věkové informace, i když tato informace přeci vůbec není podstatná,“ namítá. Když podle ní lidé o sobě budou mít méně informací, budou mezi nimi menší bariéry, protože se nebudou muset vyrovnávat s tolika předsudky. 

Má pravdu. Informace o věku členů diskuzních párů v Česko si povídá byla taky zbytečná. Pro úspěch společné diskuze bylo podstatné, aby se lišily postoje osob ve dvojici a místa jejich bydliště nebyla příliš vzdálená. Věk byl údaj navíc, který účastníci a účastnice dostat nepotřebovali. Souhlasíte?

Stárnutí populace přináší kromě demografické paniky také to, že dnes vedle sebe žijí až čtyři generace. Vzniká tak velký prostor pro tvorbu mezigeneračních vztahů a byla by škoda ho nechat zet prázdnotou. Pokud je k odstranění předsudečného postoje k jiným věkovým skupinám potřeba zejména vzájemné setkávání a komunikace, je to důvod akci Česko si povídá uspořádat znovu. Jako pořadatelé se tentokrát zaměříme na to, abychom odstranili maximum bariér pro účastníky všech generací – od termínu akce přes obavy z neznámého prostředí až po význam osobních informací. Věříme, že do toho jdete s námi. Česko si povídá 2023 se bude konat v prvním čtvrtletí příštího roku. 

Foto: Archiv Mezi námi, o. p. s.