„Proč jsme přišli sem do tábora? Kvůli letadlům. Doma jsme nebyli už čtyři roky. Přeji si, abychom bývali raději zemřeli, než abychom žili takhle,“ říká se slzami v očích Chadíža a Ahmad ji doplňuje: „Útočila na nás letadla a padaly rakety. Vypadalo to jako příchod Soudného dne.“
Když společně popisují těžký život s nedostatkem jídla a vody v uprchlickém táboře, mají oba dva slzy v očích a drží se za ruku. Chadíža si často pokládá otázku, zda se ještě někdy vrátí domů. Příliš tomu nevěří a společně s Ahmadem několikrát opakují, že vše má ve svých rukách Bůh, který jim jako jediný zůstal. „Nemáme nic než Boha. Jen Bůh je s námi,“ říká Chadíža.
I přes nelehký osud a smutek Ahmad vzpomíná na jejich lásku a šťastné dlouholeté manželství a rozpovídá se: „Naši otcové byli jako bratři. Bylo jí 11 let, když jsme se brali, a teď jí je 75. Bůh to vepsal do našeho osudu, a tak jsme tady. Vždy jsme spolu žili šťastně.“
Chadíža vypráví, že když se brali, byla malá holka a nevěděla, co je manželství. „Vzali jsme se, já neznala jeho a on neznal mě,“ přiznává Chadíža. Oba se shodují, že se nikdy nehádali a nikdy nebyl důvod, aby se na sebe zlobili.
„Moc ji miluju. Ani nemám dost slov, abych vyjádřil, jak moc,“ vyznává svou lásku Ahmad.