HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

„Autor romské literatury by se měl za Roma považovat a hlásit se k této identitě. Jsou i spisovatelé, kteří se k příslušnosti k romské menšině nehlásí a mají na to plné právo,“ zdůraznila sebeidentifikaci coby hlavní faktor definice romské literatury hned v úvodu HateFree Talku (celý rozhovor z 18. července si můžete poslechnout zde) redaktorka a překladatelka Karolína Ryvolová z nakladatelství romské literatury Kher. Romové, lépe řečeno Romky, ty v současnosti v drtivé většině tvoří romskou literaturu, píší nejen romsky, ale často v kontaktních jazycích, jako jsou čeština nebo slovenština, a romštinou si jen vypomáhají. 

Historie romské literatury v Česku (Československu) není dlouhá, začala se psát až po 2. světové válce, do té doby stála především na ústní tradici. Většina českých Romů byla zavražděna v koncentračních táborech, prvními autory tak byli hlavně slovenští Romové. V 60. letech minulého století se opět zformovala romská inteligence a coby dozvuk Pražského jara vznikl v roce 1969 Svaz Cikánů a Romů, v jehož věstníku Romano l’il začali publikovat romští literární samouci. Mezi pionýry patřil Andrej Giňa, Tera Fabiánová nebo Andrej Pešta. Když byl Svaz o čtyři roky později násilně zrušen, potřeba psát už byla v českých a slovenských Romech zakořeněna. Na veřejnost znovu prokvetla díky osobnosti Mileny Hübschmannové, zakladatelky romistiky, která nejen neúnavně sbírala romskou lidovou slovesnost, ale také podporovala Romy a Romky, aby ve svém jazyce psali.

Boom romských médií, který nastal po sametové revoluci, zdánlivě nahrával romským autorům. Do knižní distribuce se ale dostávaly jejich knihy jen obtížně a až na nečetné výjimky zapadly v tehdejší knižní nadprodukci způsobené předchozí komunistickou cenzurou. 

Přesto už zde najdeme první skvělé knihy, které později doplnila i překladová romská literatura. Aktuálně je domovem romské literatury nakladatelství Kher, které vzniklo z iniciativy romistů Radky Patočkové a Lukáše Houdka v roce 2012. Přidali se tak k soustavné práci nakladatelství Triáda a jednotlivých redaktorů, kteří prosadili romské tituly do edičních plánů Arga i Albatrosu.

První romský titul, který v Česku četla i majorita, paradoxně nenapsala sama autorka. Romistka Milena Hübschmannová osm let nahrávala na diktafon vyprávění Eleny Lackové. Romské sociální pracovnice, první romské absolventky Univerzity Karlovy a autorky dramat a povídek, aby jej později sama česky přepsala do poutavé románové biografie, která zrcadlí život Romů na Slovensku od 1. republiky do 80. let minulého století. Kniha byla přeložena do několika jazyků, aktuálně je dostupná ve třetím vydání a stala se dokonce terčem plagiátorství. 

Strhující a dojemné.

„Byla jsem první romská úřednice, co je Prešov Prešovem. Cikánská úřednice, a ještě ke všemu tak černá jako já! Snažila jsem se chodit perfektně oblékaná, aby nikdo nemohl říct cikánka! Snažila jsem se být dvojnásob slušná a zdvořilá. Moji spolupracovníci se ke mně chovali hezky, nemohu si stěžovat, a přesto, když jsem zavřela dveře, kolikrát jsem slyšela: Ta cikánka! Třeba to ani nemysleli zle, jenom si neuměli představit, jak je člověku, když mu někdo říká cikánka namísto Ilona nebo Lacková. Bolelo mě to. A ještě víc mě bolelo, když mi někdo chtěl prokázat úctu a řekl: Ilon, ty jsi tak slušná nebo ty jsi tak inteligentní, jako bys ani nebyla cikánka! Obvykle jsem na to nic neřekla, ale v nitru jsem se musela potýkat s nenávistí vůči všem bílým.” (Str. 217)

Výbor z díla velkého romského vypravěče a pohádkáře je sám o sobě charakteristikou romské literatury. Krátké prozaické útvary vycházející z lidového vyprávění odzbrojují přímostí, svérázným humorem i bohatou životní zkušeností. Giňa reflektuje i zásadní zlom, který pro Romy znamenal odchod ze zemědělského Slovenska do industriálních Čech, ústup tradic a boj o romské hodnoty. Paralelní romsko-české vydání. 

Zábavné i smutné.

„Je pěkný letní den. Nad cikánskou osadou v Terni se rozléhá křik. „Zase jsi koukal po ženských, co! Macatá Mařena - to bylo něco pro tebe! Boky má jak almara!” Spílání vychází z hrdla malilinké, drobounké ženušky. Jmenuje se Verona, ale říká se jí Škypárka, protože jejímu muži se říká Škypár, ačkoliv se jmenuje Josef. Škypár měří dva metry. Vysoký, suchý, ramenatý. Škypárka ani ne metr padesát. Žárlí na všechno, co nosí sukně. „Ze samý žárlivosti jsi neměla čas vyrůst!” řekl Škypár a natáhl se po své ženě. Škypárka začala vřeštět ještě víc: „Lidi pomóóóc, von mě vraždí!”

Poněkud záhadná autorka Erika Oláhová přetavila dětství v romské osadě na Slovensku i zkušenost domácího násilí do svébytné hororové fantastiky a drastického naturalismu. Tušené zlo v nás i nad námi a potřeba jej reflektovat i vyrovnat se s vlastním strachem jsou leitmotivem krátkých prozaických útvarů, které nedají spát. Nočních můr, které se staly skutečností. Česky. 

Drásavé a originální. 

„Utřu si ještě slzy, zhasnu světlo a půjdu do pokoje. Plného nenávisti, vzteku a bití - tak mě napadlo, až jsem se bezděčně usmála, proč té místnosti říkají pokoj? Vždyť já už několik let nemám pokoj, jen špatně skrývaný nedobrý život. Zvednu hlavu, i přesto, že jsem tak drobná a obyčejná. Dělám, že neslyším nadávky a necítím pěsti, které do mě tlučou, zvednu se z té země a mé bolavé tělo se srovná. Ne, není to tvrdohlavost ani schválnost, je to jen trocha hrdosti, která ve mně ještě zbyla. A on to ví, a proto mě bije a proklíná, abych už chcípla, abych už nežila.” (Str. 43)

Autobiografické vyprávění, které v roce 1988 otevřelo Pandořinu skřínku utrpení Romů během 2. světové války. Stojka byla v roce 1943 internována s širokou rodinou do koncentračního tábora v Osvětimi, následně Bergen-Belsenu a Ravensbrücku. Z dvou set členů rodiny přežilo systematické vraždění nacistů nazývané v romštině porajmos jen pět. Léta jí trvalo, než dokázala o své tragické zkušenosti mluvit, nakonec došla k poznání, že papír je nejlepší terapií. Kniha je doplněná jejími kresbami a rozhovorem, který s ní vedla novinářka Karin Berger. 

Působivé a silné.

„To je náš nový domov. Byla už tma, osvětlení slabé a řídké. Ostnatý drát byl nabitý elektřinou. Máma řekla: „Chutilem tume mindik, kaj muri cocha.” (Pořád se mě pevně držte.) Esesáci křičeli: „Poklusem běžet”, bili nás po zádech a potom nás nacpali do jednoho baráku. Bylo tam mnoho lidí, muži, ženy, děti každého věku. Barák byl strašlivě veliký a temný, byla tam dlouhá kamna, která byl stěží vlažná. Zalezli jsme do kóje, která byla dva metry čtyřicet široká a dva metry dlouhá. V baráku bylo obrovské množství lidí a jedna kóje vedle druhé. Byli jsme polomrtví hlady a žízní. Druhý den jsme se museli postavit do pětistupů a pochodovat do bloků, kde nám vytetovali číslo. Já dostala číslo Z6399.”

Ústní romská tradice v současných kulisách herny na periferii života, tak by se dala shrnout kniha povídek Ilony Ferkové. Autorka s laskavostí a humorem zachycuje realitu Romů ze sociálně vyloučené lokality ve vyprávění svérázného chuďase Kaštánka. Komiku utváří klasický kontrast chudoby a bohatství i romského a většinového pohledu na realitu. Romsko-české vydání. 

Vtipné a svěží.

„Já se jmenuji Štefan. A proč mi všichni říkají Kaštánek? Sám dobře víš, že Romové dávaj každýmu přezdívky; tobě se taky říká Poker. Jednou mě táta vzal do lesa na houby, mohlo mi být tak šest let. A na cestě, ještě než zabočila do lesa, ležela spousta kaštanů a já jsem je posbíral a strčil do kapes. Když jsme pak přišli domů, táta hodil houby na stůl a mně povídá: „Ukaž mámě, jaký houby si našel ty!” a se smíchem mi z kapes vytahal ty kaštany.” (Str. 99)

První kroky do dospělosti vedou kanadského Roma Janka k tradičnímu řemeslu kotlíkářství, o to ale v 60. letech minulého století v moderní společnost už nikdo nestojí. Janko kočuje se svou indiánskou ženou a dětmi a projíždí doslova kanadským undergroundem. Drogy a alkohol proudí na bujarých večírcích s hippies, galerkou a dalším imigranty. Jazykově bohatý román, nabitý postřehy o globalizaci, mizejících tradicích a podmíněné toleranci příslušníků majority.

Hutné a dynamické.

„Kolja a Tinka se zády k sobě, jak žádaly dobré romské mravy, začali svlékat. Tinka vlezla do postele první. Když šplhala do lůžka a přetahovala přes sebe bílou přikrývku, naskytl se mi pohled na její kávovou zadnici. Kolja vyklouzl ze šatů. Jak se k ní chtěl přitulit, zakopl o kovovou nohu pelesti, narazil si prst u nohy a vyrazil ze sebe hlasité carrajo! Z lůžka se teď začalo ozývat chichotání, šeptané něžnosti a těžké oddychování. Následovalo hlasité mlaskání polibků, prudké zmítání a nakonec zvuky mocného zápasu. „To je ale rachot!“ kmitlo mi hlavou. Kolja se miloval, jako kdyby spravoval parní kotel. Tinka už byla jednou vdaná, a tak nedělala zbytečné cavyky. Netrvalo dlouho a pokoj znovu utichl. „Janko, spíš?“ zahlaholil Kolja hlasitým šepotem. „Copak můžu při tom randálu spát?“ Vyklouzl z postele, obul si boty, rozsvítil malou noční lampičku a usmál se na mě. Stál přede mnou nahý, jen v botách a ponožkách, s křížkem kolem krku. „Unáším nevěstu. Koukni.“ Nadzdvihl deku a ukázal mi ženské temeno a modročerné vlasy v dlouhém culíku svázané zmuchlanými zbytky žluté mašle. „To je Tinka,“ pronesl pyšně.”

Autobiografický román Romky o odchodu ze Sovětského svazu a příjezdu do Ameriky, kde se rychle rozpadá autorčina původní rodina. Jakkoliv se ruští Romové ocitají ve svobodné společnosti, ta na ně pohlíží podobně stereotypně jako komunistická, proto se rozhodnou této nevýhody využít ve svůj prospěch. Čtou z rukou, věští z karet a pořádají duchařské seance, za které si nechávají velkoryse platit. Humorný román ze života migrantů, který je často pořádně hořký. 

Vtipné a přesné.

„Když mi bylo dvanáct, tři mé ruské spolužačky, Lena, Galja a Valja, že je nezbytné uspořádat spiritistickou seanci. Tyhle dívky se obvykle s Cikány nepaktovaly, ale v tomto případě se na mě obrátily s prosbou o pomoc. V té době už sice ustaly fyzické útoky, ale stále jsem oficiálně platila za třídního excentrika, něco jako sovětská Wednesday Addamsová, a tudíž jediného člověka, který by se mohl umět spojit s někým, kdo je stovky let mrtvý. Nikdy předtím jsem seanci nepořádala, ale nebylo zbytí. Kvůli škole, jako pokus o získání oné tak prchavé popularity.” (Str. 288)

První díl romantické fantasy ságy nazvané podle hlavní hrdinky je zároveň debutem české Romky Lenky Bandurové. Příběh zakázané lásky v podmanivých světech, cesta plná překážek a nebezpečí v zádech tvoří klasický rámec nabouraný zajímavými dějovými zvraty. 

Solidní žánrové čtení.

„Neboj, bude to trvat jen chvilku,” utěšovala dívku a ostrým nožem Lee nařízla dlaň. Bolestně sykla. Krev okamžitě začala odkapávat do bublající vody. Jasmína podala Lee hadřík, aby si jej přiložila na ránu, a sama se začala soustředit na obrazy, které se jí před očima roztančily. Červená tekutina se přelévala a tvořila živé obrazce. Odvíjel se před ní příběh, jenž musel být vysloven nahlas. Byl předurčen, aby si ho vyvolená osoba vyslechla. Žádná věštba není náhodná…”

Dnes 99letá autorka svůj příběh poskládala jak z idylických předválečných let, tak z pekla 2. světové války, kdy byla opakovaně vězněna v koncentračním táboře. Autobiografická próza vyšla v Německu poprvé v roce 1985 za podpory držitele Nobelovy ceny Heinricha Bölla, který byl také autorčiným prvním čtenářem. Součástí knihy je obsáhlý rozhovor s Franz, reprodukce rodinných fotografií i svědectví posledních přeživších z řad Romů a Sintů na moravském a českém území. 

Dojemné a silné.