Sedmašedesátiletá Daniela Cincibusová se narodila do česko-romské rodiny. Vystudovala geodézii na střední škole, pokračovala v jejím studiu i na vysoké. Kvůli špatné finanční situaci rodiny však školu nedokončila a začala se věnovat dětem. „Já už jsem v té době věděla, že nebudu moct mít děti,” říká. Chopila se proto šance a nastoupila na uvolněné místo v SOS dětské vesničce, kde ve svých 28 letech postupně získala do péče 7 romských dětí. Vdala se za psychiatra Petra Brázdu, který se k ní s dětmi přistěhoval. Po několika letech ale museli vesničku opustit, jelikož tehdejšímu režimu vadilo náboženské založení obou náhradních rodičů. Daniela se rozhodla dokončit si vysokoškolské vzdělání a při péči o děti studovala speciální pedagogiku. „Já jsem vždy dala děti okolo osmé spát, oželela jsem televizi a do noci jsem se učila.” Rodinnou idylu však rozbilo zmizení manžela Petra. Při porevolučních lustracích se podle ní začal obávat o svou bezpečnost, jelikož věděl o praktikách některých kolegů v nemocnici. Daniela po něm zoufale pátrala, věřila, že se ukrývá v některém z klášterů. Jeho tělo bylo nalezeno o 4 měsíce později v řece. Zemřel za nejasných okolností, Daniela je dodnes přesvědčena, že byl zavražděn. Zhroutil se jí svět a zůstala se 7 dětmi sama. Později se znovu vdala za vdovce, který sám vychovával 13 dětí, mnohé z nich v pěstounské péči. Nastoupila jako učitelka do zvláštní školy a po vyučování jezdila do vyloučených lokalit pomáhat tamním obyvatelům, zejména Romům, a doučovat jejich děti. Její nasazení nesl její manžel těžce a po konfliktech se vztah po letech rozpadl. Daniela se odstěhovala, upadla do depresí a nedařilo se jí najít práci. Pak se jí díky pomoci přátel podařilo opět postavit na vlastní nohy. Za své nasazení získala několik ocenění. Nedávno se přestěhovala do vyloučené lokality v Obrnicích u Mostu, kde má i přes svůj vážný zdravotní stav velké plány, chce se věnovat doučování tamních dětí. Před několika lety přišla o ledviny a musí proto třikrát týdně dojíždět na dialýzu. Sami lékaři na ni tlačí, aby odpočívala. „To si mám lehnout a čekat na smrt?”
„Já jsem takový větroplach, světoběžník,” dává se na samém začátku do smíchu sedmašedesátiletá Daniela Cincibusová. Narodila se totiž na Šumavě a brzy po narození nastala série stěhování s rodinou. Na nějakou dobu zakotvila na Karlovarsku, na střední školu pak odešla do Prahy. Rodiče se mezitím opět přestěhovali, tentokrát do Valtic. Matka totiž čekala už šestého potomka a bála se, že by to rodina finančně neutáhla. Na jižní Moravě tak chtěli s otcem začít hospodařit. Daniela tedy přestoupila z Prahy do Brna, aby byla rodině blíže, na stavební průmyslovku, obor geodézie, v jejímž studiu pak pokračovala i na vysoké. „Tu jsem ale nedokončila. Bylo to pro rodinu finančně náročné, tak jsem musela jít pracovat,” vysvětluje. „Pochopila jsem ale také, že to není obor pro mě.”
Daniela Cincibusová přebírá ocenění od Libereckého kraje (Foto: Emílie Horáčková)
Daniela přesto jako geodetička chvíli působila, později ale už v Kroměříži nastoupila jako vychovatelka v tamním domově mládeže. „Já už jsem v té době věděla, že nebudu moct mít děti,” vypráví. Pak se dozvěděla o volném místě v jedné z SOS dětských vesniček a neváhala. Děti měla vždy ráda a v roce 1978, ve svých osmadvaceti letech, tedy nastoupila jako jedna z náhradních matek. Během života ve vesničce se provdala za psychiatra Petra Brázdu, který měl podobně jako ona velmi kladný vztah k dětem a sdílel také její nadšení v poskytování domova a výchovy odloženým dětem. Společně ve vesničce fungovali dalších pět let, po kterých ji však museli opustit. „Jak nastoupil Gorbačov, začali klást velký důraz na ideovou výchovu. Nelíbilo se jim, že vychováváme děti nábožensky,” popisuje. Danielin manžel ještě před medicínou totiž vystudoval na katolického kněze, nenechal se ale vysvětit. A silná víra v Boha byla jednou z věcí, která manžele spojovala a vedla kupředu. Také proto byli v hledáčku státních orgánů. „Vyhrožovali nám, že nám vezmou děti. A tak jsme se zadlužili, koupili jsme si dům na Chvalčově a dali nám pokoj,” dodává. Spolu s nimi šly i všechny děti, které měla Daniela v pěstounské péči. Nejmladší dítě si s manželem adoptovali.
Daniela s adoptivním synem Markem (Foto: Emílie Horáčková)
Já jsem prostě Romňi
Danielin otec byl poloviční Rom. Ona sama měla vždy ke své romské části identity velmi blízko. Ta nakonec převládla a Daniela se dnes jako Romka identifikuje. „Měla jsem od mala sociální cítění. Když jsem chodila do školy a viděla jsem, jak se tam k romským dětem špatně chovají, vždycky jsem se jich zastávala,” říká. Nepříjemně ji také překvapilo, že když nastupovala do SOS dětské vesničky, ptali se jí omluvně tamní sociální pracovníci, jestli jí nevadí, že bude mít jen romské děti. Jí podle jejích slov nikdy nenapadlo, že by se to mělo rozlišovat. Co do svého romství se pak našla i díky zakladatelce české romistiky Mileně Hübschmannové, se kterou se seznámila na konci 70. let a byly v úzkém kontaktu. „Byla taková moje osobní učitelka. Moc jsme si rozuměly,” usmívá se.
Foto: Emílie Horáčková
Přestože se téměř na plný úvazek starala o množství osvojených dětí, stále jí chybělo vzdělávání se i další činnost se znevýhodněnými dětmi. Při práci v SOS dětské vesničce, a tedy i péči o sedm dětí, nastoupila znovu na vysokou školu. Tentokrát si našla obor, který jejímu zaměření odpovídal více - speciální pedagogiku na univerzitě v Olomouci. Ve své diplomové práci se pak věnovala tomu, čím se ve svém životě zabývala přirozeně a zblízka - identitě romských dětí vychovávaných v náhradní rodinné péči. „Byl to těžký mazec,” směje se. „Já jsem ale vždy dala děti okolo osmé spát, oželela jsem televizi a do noci jsem se učila.” Promovala v roce 1986. Bylo jí 35 let.
Nebylo náhodou, že utváření Danieliny identity a životní filozofie sehrálo už dříve Pražské jaro, kdy do Prahy přijel slavný francouzský filozof Jean Paul Sartre. „Tehdy se řešila problematika odcizení jako filosofický společenský jev. Sartre našel východisko a tvrdil, že s pocitem odcizení se nejlépe člověk vyrovná aktivně - činem,” vybavuje si Daniela. „Pro mě to bylo také nesmírně důležité po okupaci vojsky Varšavské smlouvy,” pokračuje a dodává, že pro ni samotnou je proto východiskem ze společenské frustrace čin. A touto filozofií se řídí celý život.
Potopa
Velkou oporu Daniela našla právě ve svém manželovi. Nebyl jen jejím mužem, ale především spřízněnou duší. „Byl velký idealista… To jsme byli dva,” směje se. Po Sametové revoluci a s příchodem lustrací ji však zasáhla velká životní rána. Petr zmizel. Daniela po něm pátrala, kontaktovala také různé církevní hodnostáře, včetně Dominika Duky, se kterým manžel studoval. Domnívala se, že se někde ukrývá, protože měl strach. Věděl příliš mnoho o praktikách některých funkcionářů v psychiatrické péči, mimo jiné i vůči jednomu z disidentů, kterým byl Augustin Navrátil. A po čtyřech měsících se příběh definitivně uzavřel. Jeho tělo se našlo v řece Moravě. Podle tehdejších vyšetřovatelů zemřel za nejasných okolností. Daniela je dodnes přesvědčena, že byl zavražděn. „Asi se někdo bál, že bude mluvit,” pokračuje. „Bylo to hrozně těžké.”
S manželovým spolužákem Dominikem Dukou (Foto: Emílie Horáčková)
Daniela tak náhle zůstala sama se sedmi dětmi. „Má rodina na mě tlačila, abych ty děti vrátila do dětského domova, což jsem neudělala,” říká. Tehdy se postupně, jak přiznává, začala intenzivněji hlásit ke své romské identitě. „To vyústilo v to, že se mnou moji sourozenci dnes neudržují kontakty. Stydí se za to, že jsem měla romské děti. Přestože jejich otec byl Rom,” říká.
Děti, které Daniela vychovala, se dnes profesně věnují velmi různým aktivitám. Někteří pracují ve výrobě, někteří vyrábějí nábytek, jiní pracují v pekárně, další v sociální práci nebo zdravotnictví, jeden syn je klavírista, jiný varhaník.
Pančelka
Daniela od roku 1990, zatímco úplně sama vychovávala sedm osvojených dětí, učila na zvláštní škole v Bystřici pod Hostýnem. Provdala se znovu až v roce 1996 a odstěhovala se za novým manželem do Čáslavi. „No a ten měl třináct dětí, takže jsme jich dohromady měli dvacet dva,” vypráví. Danielin muž, vdovec, měl totiž z předchozího manželství šest vlastních dětí a sedm v náhradní rodinné péči. Daniela přestoupila na zvláštní školu v nedaleké Kutné Hoře, vedle péče o početnou rodinu pak ve volném čase po práci dojížděla do vyloučených lokalit v Neškaredicích nebo Ovčárech, ve kterých žili převážně Romové. „Pomáhala jsem jim vyřizovat občanství, doučovala jsem předškolní děti, aby nezažívaly takový skok po příchodu do školy, učívala jsem je česky,” vypočítává. A její dobrovolnická činnost začala být časem podle Daniely předmětem sváru v partnerském soužití. „Říkal, že jsem naivní a že jednou na tu svou charitu dojedu.”
Když pak Daniela přišla o práci ve škole, kde působila jako záskok za mateřskou, nastala doma hádka, která ji přiměla od manžela po osmi letech odejít. Odstěhovala se zpět na Moravu a dlouhou dobu se jí nedařilo najít zaměstnání. Nastaly tak těžké časy, kdy se dostala také do finančních problémů, dostavily se těžké deprese, které jí zapojení do pracovního procesu na čas značně ztěžovaly. „Postavit se zpátky na vlastní nohy se mi povedlo až v momentě, kdy jsem se rozhodla vrátit ke kantořině,” přiznává.
S přítelkyní Emílií Horáčkovou na pietním aktu v Letech u Písku
Udělala si žurnalistický kurz a začala se věnovat psaní. Přispívala zejména do romských periodik a absolvovala také kurz mediální gramotnosti na Masarykově univerzitě v Brně. Aby se vypořádala s dluhy, do kterých po odchodu od druhého muže spadla, prodala před několika lety dům a odešla do Mimoně, kde jí podala pomocnou ruku romská aktivistka Emílie Horáčková. „Nabídla mi bydlení, byla jsem několik let jako členka jejich rodiny,” vysvětluje. Pochopila však po čase, že by se ráda ještě posunula dál. A před měsícem se přestěhovala přímo do vyloučené lokality v Obrnicích nedaleko Mostu. Chce svá poslední léta věnovat opět dětem a pomoci těm, které se potýkají s nejrůznějšími problémy, pomoci zejména s přípravou do školy.
Se sociálním pracovníkem a ostravským aktivistou Kumarem Wishwanathanem (Foto: Emílie Horáčková)
To mám čekat na smrt?
Danielin zdravotní stav je v posledních několika letech velmi vážný. V důsledku cukrovky prodělala nefropatii, která vedla k selhání ledvin. „Dopředu jsem věděla, že o ledviny přijdu,” říká. Dodává, že si aktuální stav částečně zavinila sama, protože svou nemoc brala na lehkou váhu. „Pak jsem zkolabovala, odvezli mě do nemocnice napůl mrtvou a vrátili mě do života.” Tři a půl roku proto jezdí třikrát týdně na dialýzu. Ta zásadním způsobem zasahuje do jejího života, protože na nemocničním lůžku vždy tráví i pět hodin a potýká se také se sníženou pohyblivostí. „To ale nijak nebrání tomu, abych se rozhodla jít sem, abych mohla ještě zúročit ty své pedagogické znalosti a schopnosti, které mám. Budu tu doučovat děti,” říká. Lékaři jí sice kladli na srdce, že by měla být v klidu a odpočívat. Daniela ale nesouhlasí. „To si mám lehnout a čekat na smrt?”
Ostatní fotografie: Archiv Daniely Cincibusové