David Duroň je bývalý český topmanažer, který dlouhá léta pracoval na vrcholných pozicích u zdejších telekomunikačních a IT společností a vydělával slušné peníze. V jeho životě ale nastal moment, kdy se rozhodl svůj život razantně změnit. Skončil jako zaměstnanec korporací, nastoupil na volnou nohu a našetřené peníze investuje do rozvojekomunity a pomoci konkrétním lidem v rybářské vesničce Elmina v západoafrické Ghaně. Jak k přerodu z tak trochu arogantního manažera, jak o svém manželovi dnes Andrea Duroňová s nadsázkou mluví, v sociálně odpovědného podnikatele a mecenáše došlo? Poslechněte si také rozhlasový dokument o jeho životním příběhu.
Je parné letní odpoledne a já jedu tramvají do Vršovic. Mám schůzku s Andreou Duroňovou. Uvidím ji poprvé. Důvodem našeho setkání má být její manžel David. Stisknu nesměle zvonek u vchodu do relativně nové vysoké bytovky a z intercomu se ozve ženský hlas: „Anoooo?” A po tom, co vyslovím své jméno, přidá: „Tak do sedmého, jo?”
David s rodinou
„Nikdy jsem si nemyslela, že bych tam jela. To byl takový sen, když jsem viděla nějaký dokument v televizi. Říkávala jsem si, že bych se tam chtěla jednou podívat. Nakonec mě tam ale přivedl manžel,” říká zasněně na terase, jež lemuje vzdušný dvoupodlažní byt kolem dokola, a která nabízí impozantní výhled na Nuselský most. David se totiž při práci pro společnost Vodafone dostal do programu, kdy korporace sesbírala manažery z celé Evropy a připravila pro ně společný program právě v Ghaně. „Nejdřív jsem se vyděsila, že pojede takovou dálku. Pak jsem mu ale začala závidět,” přiznává Andrea. David se pak vrátil tak nadšený, že netušila, co se stalo. „Já jsem se fakt normálně začala bát, aby se mi tam neodstěhoval.”
David dnes o stěhování do Ghany mluví často. Ví ale, že to není reálné. V Česku stále vydělává peníze, aby je pak mohl investovat do svých nových a nových nápadů. Tím posledním, a prozatím asi největším, je sociálně odpovědný hotelový rezort na pláži kousek od Elminy. Kroměgenerování peněz majiteli má totiž za cíl také podporovat místní komunitu - jednak vytvořením férových pracovních míst, jednak také tím, že David plánuje z peněz z každého týdenního zájezdu hotelového hosta vybavit jedno elminské dítě školní brašnou a vším, co k tomu patří. Aby mohlo chodit do školy.
Jizva přes celé čelo
Davida Duroně jsem poprvé potkal před rokem, kdy mi s ohledem na mé vlastní aktivity s albíny v Ghaně napsal a projevil zájem o setkání. Sešli jsme se tehdy v restauraci nedaleko jeho domu a na schůzku přišel sympatický čtyřicátník s relativně čerstvou jizvou přes celé čelo. Jen pár týdnů před tím totiž podstoupil náročnou operaci mozku. A právě důvod, který k operaci vedl, byl také jednou z hlavních Davidových motivací, proč se svůj život rozhodl od základu změnit.
Kofi
David přijel s několika kolegy na vlastní žádost na osudový teambuilding do Ghany o pár dní dříve, aby měl možnost zemi trochu poznat. „Když jsem do Ghany poprvé dorazil, došlo mi, že vůbec není potřeba být tak opatrný, jak nám psala firma v manuálu. Bavili jsme se s místními, ochutnávali jídlo na ulici, cítili jsme se svobodně a hlavně bezpečně. Bylo to naprosto dokonalé a já jsem se do té země zamiloval,” vypráví dnes. S jedním z průvodců se domluvil, aby ho po zemi provedl více, až příště přijede. Dohodli se, že na něj bude čekat na letišti. „Česká ambasáda, s níž jsem byl v kontaktu, mě od toho odrazovala. Říkali, že na mě čekat nebude,” říká David. On tam ale skutečně čekal. Jmenoval se Kofi.
Loď pro táty od rodin
„Začala jedenáctidenní adventura po Ghaně, která mě jen utvrdila v tom, že něco tak úžasného jsem ještě nezažil,” rozplývá se ještě dnes David. Nejvíce ho zaujalo, že se mu díky průvodci Kofimu podařilo podívat se i za oponu běžného světa turistů. Pozval ho totiž na několik dní i k sobě domů, David tak přespával přímo v jeho rodině. A oba muži se během necelých dvou týdnů spřátelili. „Došla mi tam jedna věc. Že bych chtěl obecně dávat něco společnosti zpátky. A tak jsem začal postupně dávat jak v Ghaně, tak i v Čechách.”
David nejprve koupil několika elminským otcům od rodin loď, aby dokázali pro dané místo tradičním rybařením uživit své rodiny. „On tu loď samozřejmě nestavěl, ale zas dal práci jiným lidem, kteří ji vyrobili,” říká na vršovické terase jeho žena Andrea. Když ale David přicházel s dalšími a dalšími nápady, začala mít obavy, jak bude osud celé jejich rodiny pokračovat. Později se ale do pomoci přidala i ona sama.
Nejprve spolu s českými zdravotníky začali pomáhat ghanským dětem s problémy se zrakem. Lékaři spolu s Davidem objížděli vesnice a nabízeli vyšetření očí zdarma, následně pak v případě potřeby distribuovali léky a poskytli dětem brýle, na než sesbírali jako základ obroučky v Česku. Později David na základě osobní zkušenosti zjistil, s jakými obtížemi a stigmatizací se v Ghaně, zejména té rurální, potýkají neslyšící, a rozhodl se zasáhnout i v tomto odvětví. S pomocí české ambasády v Accře dal dohromady komplexní projekt, skrz který přicestovali čeští specialisté na oblast sluchu, proškolili personál nemocnice v západoghanském Cape Coast, městě vzdáleném pár kilometrů od Elminy, a pořídili nemocnici potřebné vybavení. Do té doby se totiž děti z této oblasti neměly v případě potíží se sluchem kde testovat a případné problémy následně řešit. Od té doby tu ušní specializované pracoviště funguje. V rámci projektu s českou ambasádou darovali nedoslýchavým dětem také naslouchadla. Aby měly v životě šanci.
Za odměnu pláž
Zprávy o Davidově dobročinnosti se v okolí poměrně rychle rozkřikly a lidé mu na výraz váženosti už neřeknou jinak než ghanským jménem, které mu na základě dne jeho narození, tedy čtvrtku, dali. V Elmině ho totiž neznají jako Davida. Tam je výhradně Ekow. A právě pro svou pomoc regionu byl kontaktován bývalým místním králem, aby mu jako poděkování učinil jedinečnou nabídku, o níž jiní bez úspěchu bojují i léta. Mohl si za bezkonkurenční cenu odkoupit lukrativní prostorný pozemek na pláži nedaleko Elminy, kterou si zamiloval. A právě na něm nyní stojí jeho Lemon Beach Resort.
Ne vždy se ale Davidova situace vyvíjela tak pozitivně. Když šel totiž v roce 2012 v Praze na běžné vyšetření, objevili mu náhodou v hlavě nezhoubný nádor. A to byl také moment, kdy se úspěšný český manažer rozhodl pro životní změnu. „Došlo mi, že to, že se člověk snaží pracovat pro korporace, je sice hezké, ale obětujete tomu tolik, že z osobního života toho moc nezbývá.” Dal tedy výpověď a začal se připravovat na operaci, u níž bylo podle něj riziko, že nedopadne dobře. „Připravil jsem si tedy seznam věcí, které bych chtěl ještě v životě zažít, a začal jsem si je plnit,” líčí.
Při předoperačním vyšetření mu pak k jeho radosti lékaři sdělili, že nádor přestal růst. „Řekli, že za těchto okolností není zatím operace akutní. Dostal jsem tedy od nich čas. Čas je pro mě od té doby strašně vzácná veličina,” říká David. A právě čas, který nečekaně získal, ho vybudil k ještě většímu nasazení v jeho charitativním působení v Elmině.
Davidova energie, jeho aktivity v Ghaně i plány ohledně hotelu znějí na jednu stranu skvěle, na stranu druhou trochu bláznivě. A tak jsem se za ním odjel v červnu minulého roku do Elminy podívat.
Lukáš! Lukáš!
Přijíždím už po setmění linkovým minibusem, kterému místní neřeknou jinak než trotro. Řidič mě podle Davidových instrukcí vysazuje na jedné z křižovatek u Elminy. Stojím s bágly u silnice, píšu Davidovi zprávu, že jsem na místě, vybíjí se mi mobil, a tak čekám. Z nedalekého baru ke mně doléhá ghanská pop music, kolem procházejí lidé s obřími mísami na hlavách, někteří se se mnou dávají do řeči.
David s Kofim na stavbě hotelu
Po asi dvaceti minutách slyším z dálky mně neznámý hlas, jak volá: „Lukáš! Lukáš!” A to se správnou českou výslovností. Otočím hlavu po směru zvuku a vidím, jak ke mně míří sympatický statný černošský mladík. Podává mi ruku a představuje se jako Kofi. Amatérský průvodce, který českému manažerovi zemi představil, je dnes jeho obchodním partnerem a spolumajitelem hotelu. Za pár vteřin doráží také zadýchaný David a jeho obličej vykazuje známky připečení od slunce. „Vítej v Elmině!” říká vítězoslavně. „Zajdeme na pivo?” přidává otázku.
Kochleár
Je horký vlahý večer a spolu s Davidem a Kofim sedím na dvoře skromného zděného domku Kofiho rodičů. Skoro každý večer k nim chodí David na večeři. Čekání na rybu v rajčatové omáčce si krátí hraním se skoro čtyřletým Kofiho synem Davídkem. Čech je jeho kmotrem a chlapec nese i jeho jméno. Právě Davídek pak byl jedním z akcelerátorů intenzivní charitativní podpory českého manažera v oblasti sluchu v regionu.
Kofi se ženou Marinou na to, že něco není s jejich synem v pořádku, přišli náhodou. Zpočátku je to vůbec nenapadlo. Když si ale všímali, že chlapec na žádné ze zvuků nereaguje, rostlo v nich znepokojení. Vyšetření, které i díky Davidovi podstoupili, pak odhalilo, že se v té době už tříměsíční syn narodil jako neslyšící. „Každý normální člověk by byl v takové situaci zdrcen. Byla to facka, obrovská rána,” popisuje své prvotní pocity Kofi. Dodává, že jeho žena Marina několik dní proplakala. „Nechápal jsem, jak je možné, že máme tak krásného chlapce, současně prvorozeného syna, a on neslyší. Bylo to strašné,” přiznává. Davidova žena Andrea pak s odstupem v Praze dodává, že Marina přestala v té době chodit i do kostela. „Měla pocit, že byla tímto způsobem za něco trestaná,” líčí. Takový hendikep totiž na ghanském venkově pro rodinu znamená obrovské stigma.
Davídek
Jelikož byly takové obtíže v dané oblasti téměř neřešitelné, rozhodl se chlapcův kmotr zasáhnout. Několikaměsíčního Davídka spolu s rodiči přivezl do Česka a s nadací Dar sluchu zburcoval veřejnost, která na chlapcovu operaci a kochleární implantát poslala obrovské peníze. Davídek s rodiči se tehdy dostal dokonce i do hlavní zpravodajské relace televize Nova a výrobce zařízení se ho rozhodl rodině poskytnout zdarma. Vybrané peníze tak nakonec po odečtení nákladů na operaci putovaly na pomoc českým dětem s obdobnými problémy.
Davídek díky operaci v České republice slyšet začal a dnes s okolím bez problémů komunikuje. „Bylo to prostě skvělé, byli jsme šťastní,” líčí dnes pocity Davídkův otec Kofi. Přiznává však, že po počátečním nadšení přišly obavy o to, jak budou lidé reagovat na černou plastovou věc na synově hlavě. Báli se posměšků a nevyžádané pozornosti. „Kochleární implantát tu není vůbec běžný. Člověk děti s černou věcí na hlavě nevidí. Ze začátku jsme z toho nadšeni nebyli. Ale po čase nám došlo, že kdyby ji neměl, neslyšel by. Je to zázrak!” hodnotí přínos zařízení Kofi.
Ven!
Energií nabitý David, který organizoval a financoval jeden nápad za druhým, však najednou začal pociťovat, že se v jeho hlavě něco děje. Zašel proto pln obav na vyšetření a jeho podezření se potvrdilo. Nádor začal měnit velikost. Musel okamžitě ven.
„To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že nevím, kdy ten konec fakticky přijde. Kdy bude u konce můj čas. A začal jsem si ho hodně vážit,” popisuje své tehdejší pocity David. Náročná operace totiž podle něj skýtala riziko, že dojde k poškození mozku.
„Když jsem o tom mluvila s kamarády, tak jsem z toho byla víc naměkko, než když jsem o tom mluvila s Davidem,” sdílí Andrea obavy z blížící se manželovy operace. Snažil se totiž tvářit, že se nic neděje a vše musí dobře dopadnout. „Cítila jsem jeho vnitřní sílu a vůbec jsem si to s ním nepřipouštěla.”
To v Davidovi se ale odehrávalo malé osobní peklo. Uvědomoval si, že v případě neúspěchu by po něm zůstala spousta lidí, kteří na něm visí, a řada rozjetých projektů, jež by rád dotáhl do konce. Mnoho času proto věnoval přípravě dokumentů a manuálů pro nejbližší spolupracovníky, aby dokázali projekty řídit i bez jeho přítomnosti. „Neměl jsem strach z toho, že zemřu, ale z toho, že se neprobudím já. Že se něco při operaci poškodí,” říká David. „Od chvíle, kdy jsem zjistil, že musím na operaci, a jejím termínem, jsem měl jen čtrnáct dnů.” Rozhodl se proto také napsat osobní dopisy a natočit videa Andree i dětem až do osmnáctin. Pro dceru pak napsal i svatební proslov. „Byly to hrozné nervy.”
Stavba hotelu v Elmině
Operace ale nakonec dopadla snad nejlépe, jak mohla. Když se David po zákroku probral, odjel v nejbližším možném termínu zase do Afriky. „To bylo to první, na co se pana profesora ptal. Kdy bude moct do Afriky odjet,” směje se Andrea.
Férová práce
„V mých předchozích zaměstnáních to nebylo úplně dobré. Hlavně plat. Stěžovat si nebylo možné, a tak jsme prostě v práci pokračovali,” říká od cementu zaprášený svalnatý dělník Stone, zatímco míchačky na stavbě Davidova hotelu stále jedou na plné obrátky. Před pozicí zedníka působil jako manažer v cestovní kanceláři v Cape Coast, výdělek mu ale v podstatě stačil jen na zaplacení nákladů na bydlení a základní potraviny. „Člověk musí ale také platit dětem za školu, a na to nezbývalo.” Proto také odešel z pohodlného prostředí kanceláře pracovat na stavbu k Davidovi. Vydělává tam totiž skoro třikrát více než v cestovce. „Je to tu úplně jiné. Zaměstnanci tu jsou spokojení. Chodí do práce rádi,” vysvětluje Stone. Dodává, že dnes je neděle a to bývají snad všichni Ghaňané v kostele. Pokud by v práci rádi nebyli, nikdo by je na stavbu podle něj nedostal. Dělníci totiž mají na rozdíl od jiných míst kromě trojnásobného platu polední přestávky, dostávají zdarma vodu, někdy i jídlo. „Nejde jen o peníze. Miluju ten zdejší entusiasmus,” neskrývá nadšení.
Stone
I proto se stal David na čas trnem v oku majitelům sousedních hotelových rezortů, protože najednou jejich zaměstnanci chtěli pro férovější a přívětivější prostředí pracovat u českého podnikatele. „Každé ráno tu jsou fronty kluků, co doufají, že někdo z kmenových zaměstnanců nepřijde do práce a oni budou moct zastat jeho místo,” líčí každodenní realitu David.
Oslava
Den už značně postoupil a lomoz na stavbě pomalu ustává. Pro dnešek je práce hotová. Dělníci se pomalu srocují pod střechou, kde bude už za pár měsíců otevřena hotelová restaurace. Tam hoří oheň a na něm se vyhřívá obří kotel s obsahem podobným guláši. Jednou měsíčně totiž David pro pracovníky jako poděkování koupí ovci, hromady piva a limonád a společně se všichni najedí a odvedenou práci oslaví. Za šéfkuchařku je dnes Kofiho matka, která je svým kulinářským uměním pověstná široko daleko. Porce pak rozděluje stavbyvedoucí v pořadí podle zásluh jednotlivých zedníků. Snaží se je tím ocenit a motivovat ostatní.
Po chvíli se David chápe slova a dojatě svým zaměstnancům za vysoké nasazení děkuje. Plánuje totiž otevřít v horizontu měsíců a právě píle zedníků je klíčovým faktorem. Po slovech díků exploduje nadšení přítomných mužů, kteří začínají Davida emotivně objímat. Ten se po chvíli z davu vymaní, nasedá do přistaveného auta a jede na letiště. Dnes se vrací za rodinou do Prahy.
Tam už na něj čeká manželka Andrea, která dnes přiznává, že z jeho nápadů a odhodlání zpočátku tolik nadšená nebyla. Přeci jen v Ghaně trávil čas, který mohl trávit s rodinou a padla na ni velká část rodinných úspor. Dnes vše ale vidí jinak a manžela v jeho snažení plně podporuje. Změnil se život i jí. A prý k lepšímu. „Jo, mám dnes lepší život,” říká Andrea s lehkostí. Nelituje ani peněz, které z rodinného rozpočtu zmizely. „Když měl David nějaké pochybnosti, tak jsem mu vždycky říkala, a to myslím smrtelně vážně, že bychom případně prodali byt, bydleli bychom na chatě a nějak by se to udělalo.”
„Musím ale přiznat, že ty začátky takové nebyly. Měla jsem období, kdy jsem na tu Afriku žárlila. Cítila jsem, jak je nadšený tam, všechno tam bylo nejlepší. Tak jsem se bála, aby nezapomněl, že to je hezké i tady a že nás tady má,” připouští.
Dárek
David otevřel Lemon Beach Resort vloni na podzim. A od té doby byl až do propuknutí pandemie koronaviru na rozdíl od vedlejších rezortů plně rezervovaný. Turisté na něm oceňují zejména rodinnou a pohodovou atmosféru a skvělý servis, který je nepochybně výsledkem férového přístupu k jeho zaměstnancům.
A nebyl by to David, kdyby také otevíračku nepojal posvém. Prvními hotelovými hosty byli totiž sami dělníci, kteří rezort stavěli, se svými rodinami. Dostali v něm jako dárek all inclusive víkend, aby si vyzkoušeli to, za co se velkou měrou sami zasadili. „Oni asi nikdy mít možnost se v takovém rezortu ubytovat nebudou. Je to paradox, když ho postavili. A proto jsem se jim rozhodl tímto způsobem poděkovat. Jsou to totiž dříči a zaslouží si to,” uzavírá David.
Poslechněte si také rozhlasový dokument o příběhu Davida Duroně.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Davida Duroně