V červenci 1990 byla Debbie Baigrie přepadena na parkovišti a střelena do obličeje. Když se později v novinách dočetla, že jejímu střelci bylo třináct let, nemohla tomu uvěřit. Ačkoliv byl odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění, vzniklo mezi Debbie a Ianem neobyčejné přátelství, které vedlo Debbie k tomu, aby mu pomohla dostat se na svobodu.
Ian Manuel vyrůstal pouze s matkou, která měla problémy s drogami a sama byla ve vězení, a tak se brzy připletl k trestné činnosti a místním gangům. Než dosáhl třinácti let, byl už šestnáctkrát zatčený. Ačkoliv podle deníku New York Times zoufale potřeboval pomoc státní správy, úřady ho neustále vracely do jeho dysfunkčního domova. Když potom s několika dalšími mladíky přepadl Debbie ve městě Tampa na Floridě, byl to právě on, komu dali zbraň, ačkoliv byl nejmladší. “Myslím to vážně, vzdej se,” vzpomíná Debbie na slova, která slyšela zezadu. “Debbie okamžitě vykřikla. Já okamžitě vystřelil,” popisuje Ian, co se stalo před 27 lety. Kulka jí proletěla obličejem, roztrhala čelist a zuby a vyletěla ven z tváře. Vyděšení chlapci utekli z místa činu stejně jako Debbie, která běžela pro pomoc do nedaleké restaurace. Ian se k činu přiznal, když byl později zatčen při nesouvisejícím zločinu.
Ačkoliv se ke svému činu před soudem doznal a bylo mu pouze třináct let, soudce Iana odsoudil na doživotí bez možnosti podmíněného propuštění. Jeho právník, Bryan Stevenson, z iniciativy Rovného soudnictví (Equal Justice Initiative) říká, že každé třináctileté nebo čtrnáctileté dítě odsouzené na doživotí bez možnosti podmíněného propuštění za jiný trestný čin než vraždu, má jinou barvu pleti než bílou. “Kdyby to byl třináctiletý roztomilý bílý chlapec, s malými dolíčky ve tvářích a modrýma očima, v žádném případě by se toto nestalo,” říká Debbie a naráží na své domněnky o rasovém rozměru tohoto případu.
V prosinci 1991 se Ian rozhodl Debbie zavolat: “Paní Baigrie, volám vám abych vám a vaší rodině popřál veselé Vánoce a šťastné svátky a abych se vám omluvil, však víte, za to, že jsem vás střelil do obličeje.” Požádal ji, zda by jí mohl posílat dopisy a ona souhlasila. Tak začala korespondence, která trvala desetiletí.
Postupem času vzniklo mezi Debbie a Ianem opravdu pozoruhodné přátelství. “Odpustila jsem mu, protože byl dítě,” říká Debbie. Později přišla k soudu svědčit a apelovat na soudce, aby Iana propustili. “Řekl jsem soudci, že já a Debbie čekáme už léta, aby soudní systém dostihl moji lítost a její odpuštění,” říká Ian o svém přátelství s Debbie. Všichni členové Ianovi rodiny jsou dnes už mrtví, ale pro Debbie je Ian nyní “skoro jako mé vlastní díte.” “Neříkám, že nebyl za své činy zodpovědný, ale když je vám třináct, měl byste dostat příležitost se změnit, vyrůst,” uzavírá.
Foto: Archiv Debiie Baigrie a repro Upworthy