„V době, kdy jsem studoval střední školu zaměřenou na sociální práci, dařilo se mi motivovat několik romských dětí k lepším výsledkům ve škole. Ale jakmile jsem odmaturoval a neměl na ně tolik času, převládl mezi dětmi názor, že vzdělání v životě stejně neuplatní. S tím jsem se nechtěl smířit. Začal jsem si uvědomovat, že pokud jim mám dokázat, že vzdělávat se lze v jakékoliv době a věku, musím jim sám jít příkladem,“ vzpomíná na dobu před osmi lety, kdy se nakonec rozhodl, že bude pokračovat ve studiu na Masarykově univerzitě v Brně.
Vybral si obor sociální pedagogika, kde své letité zkušenosti mohl zúročit. Ty se mu ostatně hodily také v projektu ROMSPIDO, který před rokem realizovala Univerzita Palackého v Olomouci. Soustředil se na problém nerovnosti ve vzdělání ve vztahu k dětem a žákům ze sociokulturně odlišného prostředí. Snahou bylo zapojení marginalizovaných skupin, především Romů, do všech úrovní vzdělávání.
Na střední
„Romské děti mají ve většině případů startovací čáru oproti majoritě posunutou. Už v první třídě se setkávají se segregací nebo diskriminací, která mnohdy přetrvává až do deváté třídy. V Hranicích na Moravě, kde osmnáct let pracuji pod městským úřadem, žádnou segregovanou školu nemáme a romské děti nenastupují automaticky do školy pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Potýkáme se spíš s pocity neúspěchu, šikanou a ztrátou sociálních jistot v rodině,“ přibližuje Sutorý, který v minulosti působil jako koordinátor vzdělávacích projektů v neziskových organizacích Člověk v tísni nebo Romodrom.
„Jsem rád, že přes všechny tyto překážky se nám oproti dřívějšku daří udržet romské studenty na středních školách. Zatímco si před lety troufli nanejvýš na učiliště, dnes si sami volí gymnázia nebo střední školy s maturitou, protože chtějí mít vyšší vzdělání a lepší možnosti,“ nastíní úspěchy romských studentů.
Šance na přijetí romských dětí na střední školy se zvyšují i díky doučování klíčových předmětů, jako je čeština, matematika nebo angličtina, které vedou v domě dětí a mládeže zkušení lektoři. „Děti, kterým jsme se věnovali, dostudovaly, našly si zaměstnání a bydlí a samy vedou své potomky, pro které jsou vzorem ke vzdělání,“ pochvaluje si a vypočítává, že díky dlouhodobému doučování a intenzivní přípravě na přijímací zkoušky se v Hranicích na Moravě dostalo na střední školu šestatřicet mladých Romů v průběhu deseti let. Dvanáct z nich poté pokračovalo na vysokou školu na právnické, technické a lékařské obory.
Doučování, kroužky i výlety organizuje Rober Sutorý s kolegy pro romské děti v Hranicích na Moravě.
„Vzdělání by mělo být samozřejmostí, což zatím u Romů není, ale věřím, že pomalými krůčky se posuneme natolik, že nebude ojedinělé vidět Roma, jak léčí své pacienty v ordinaci nebo vyšetřuje složitý případ u policie,“ doufá Sutorý.
Přesto se podle něj stále ještě najdou rodiče, pro které vzdělání jejich dětí není prioritou. „Vzpomínám si na jednu romskou dívku, které rodiče bůhví proč nechtěli umožnit studovat, přitom její studijní předpoklady byly skvělé,” podivuje se ještě dnes. Nakonec jí vyjednali možnost strávit nějaký čas na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci a ukázali jí, jaké to je, být studentkou vysoké školy. „Zafungovalo to a dnes úspěšně studuje gymnázium,“ říká spokojeně. Výsledky jeho usilovné práce zaznamenali i samotní romští rodiče, kteří se na Sutorýho obracejí, protože svým dětem s učením pomoci neumějí. On sám momentálně vede třináct studentů středních škol a šest vysokoškoláků.
V domečku
Silný vztah ke vzdělání předal Sutorý také svým dcerám, které mají vzpomínky na dětství spojené s otcem do večera vysedávajícím nad knihami. Starší Daniela vystudovala češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové a pokračuje dále navazujícím magisterským studiem učitelství pro střední školy. Učit se chtěla vždy, nikdy ji nemuseli nutit. Stejně to má i mladší Aneta, studentka třetího ročníku gymnázia, která si je jistá, že maturitou neskončí.
A stejně to vidí i jednadvacetiletý student čtvrtého ročníku Právnické fakulty v Olomouci Michael Mitraš, který před lety docházel do domu dětí a mládeže na doučování z češtiny. Dnes se snaží ve svém volnu doučovat žáky devátých tříd, kteří se připravují na přijímací zkoušky na střední školu.
„S Robertem se znám celý život, docházel jsem do „domečku“ na doučování českého jazyka, ale jeho intenzivní práci jsem začal vnímat až ve chvíli, kdy začal studovat vysokou školu a pak i doktorát. Tehdy jsem k němu coby student jazykového gymnázia vzhlížel, protože jsem toužil v ruce třímat vysokoškolský titul a v životě se neztratit. Dodnes ho vnímám jako svého mentora, neboť to byl on, s kým jsem konzultoval výběr školy a směr, kterým se po gymplu budu ubírat,“ prozrazuje
Robert Sutorý s dcerou Anetou, která studuje na gymnáziu v Přerově.
Vedle práce se žáky a studenty středních a vysokých škol se Sutorý věnuje organizování volnočasových aktivit. Pod jeho vedením hrají děti košíkovou, fotbal nebo tančí v tanečním kroužku s názvem Black pink. V roce 2004 založil vlastní kapelu Street boys. „Tehdy jsem nahnal romské děti různého věku do hudebního kroužku domu dětí a mládeže a časem se sladily v kapelu,“ pochlubí se. Kapele letos vyšlo už čtvrté album nazvané Palikerav (Děkuji), které se běžně neprodává, ale rozdává fanouškům na koncertech a akcích. Šestice chlapců bravurně ovládá akustické kytary, bicí i basu, stejně jako zpěv romských písní v moderním pojetí.
Letos v říjnu posedmnácté uspořádali v „domečku” taneční soutěž pro děti z celé Moravy. Zúčastnily se soubory z Olomouce, Brna nebo Vsetína. První místo si vybojoval taneční soubor z Přerova. Black pink se umístili třetí.
„Nejhorší je dlouhodobě zažívat pocit neúspěchu, v terénu to vídám pravidelně, proto chci podporovat děti v tom, co je baví a v čem jsou dobré. Pak je šance, že se v budoucnu prosadí,“ shrnuje svoji filozofii. Zároveň děti, které navštěvují jednotlivé kroužky, musí dodržovat pravidla, jako je dobré chování ve škole nebo snaha o lepší známky.
Být ve spojení
Přes děti se Sutorý postupně dostal k jejich rodičům, kteří za ním sami přicházejí na odbor sociálních věcí Městského úřadu Hranice a chtějí poradit s bydlením nebo exekucemi.
„Pro nás není problém vyřešit dluhy, poskytnout dětem doučování. Máme dokonce i dostatek pracovních míst. V našem městě vzniklo několik nových firem včetně City Parku, kde zaměstnávají nejen Romy, ale i cizince z Rumunska, Maďarska a Polska. Je skvělé, že se nám daří sehnat práci i manželským párům, čímž se měsíční příjem jejich domácností zdvojnásobí,“ prozradí. Zároveň si posteskne, že v tuto chvíli neumí klientům pomoci s bydlením, protože bytový fond města není velký a obecně je bytů nedostatek. Vedle sociálně slabých končí na zdejší městské ubytovně i mladé romské rodiny, které se touží přestěhovat do běžných bytů, nájem si ale mohou dovolit. Na dvě rodiny se před pár týdny usmálo štěstí a podařilo se je přestěhovat z ubytovny z Farní ulice, kde žijí převážně Romové, do běžných komerčních bytů a lokality. I když by si coby terénní sociální pracovník přál více podobných případů, se stále se zvyšující inflací očekává, že se bude dít spíše opak.
„Zaznamenal jsem v poslední době u několika klientů očekávání, že se v jejich žádosti o městský byt budu angažovat, protože jsem také Rom. Ale tohle není v mojí kompetenci, o přidělení bytu rozhoduje bytová komise a rada města, ne já. Když jim to pak nevyjde, mohu za to v jejich očích já,“ popisuje také stinnou stránku své práce, se kterou se už naučil pracovat a tolik si ji nepřipouští jako dřív.
„Pronájmy nám moc nevycházejí, protože přednost před romskými nájemníky dostávají cizinci, kteří pracují ve fabrikách vyrábějících součástky do aut,“ říká. Přitom bez stabilního bydlení nelze sociálně slabé začlenit do společnosti. Sociální práce začíná fungovat až ve chvíli, kdy se podaří rodinu ubytovat a zaměstnat. Teprve pak se lze zaměřit na ostatní věci, jako jsou dluhy nebo vzdělání. Klíčová je podle Roberta především terénní práce, která se zaměřuje na podporu rodin s dětmi nacházejících se v nepříznivé životní situaci přímo v jejich přirozeném prostředí. Jeho snahu kvituje jeho nařízená, vedoucí odboru sociálních Michaela Pešanová: „Robert je pro nás obrovskou pomocí, ať už během řešení situace se zdražováním energií a vůbec inflací, tak při sociálním šetření v rodině kvůli záškoláctví dětí. Výhodou je, že zná jednotlivé rodiny, vazby a mentalitu klientů, což je pro nás obrovské plus.” Rodiny zná Sutorý tak dobře také proto, že ve svém volnu organizuje vedle doučování a kroužků pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí také letní tábory a výlety.
„Žákům, kterým ke konci školního roku hrozil reparát, pomohl natolik, že zkoušku úspěšně zvládli a postoupili do dalšího ročníku,“ pokračuje Pešanová a upozorňuje, že Robertovými klienty samozřejmě nejsou pouze Romové. Ti se na sociálního pracovníka nejčastěji obracejí kvůli informacím k oddlužení nebo vyřizování invalidního a starobního důchodu.
„Není výjimkou, že žadatelům dělám doprovod na Českou správu sociálního zabezpečení, protože nejsou schopni té spoustě informací dostatečně porozumět. A to si myslím, že je pro sociálního pracovníka zásadní: snažit se být co nejvíce v kontaktu s klientem a naslouchat mu, protože jedině tak mu může opravdu pomoci,” uzavírá Sutorý.
Foto: Archiv Roberta Sutorého