Před pěti lety odjela Veronika Pospíšilová na studijní stáž do Vietnamu. Při krátké návštěvě Kambodži se náhodou dostala do velmi chudé vesnice. Chtěla komunitě, kde děti od rána do večera tvrdě dřou na polích, pomoci. A tehdy ji starosta požádal, aby jim postavila školu. To, co se zpočátku zdálo jako sen, se stalo skutečností. Z vlastních úspor a za pomoci zejména drobných dárců z Česka se jí podařilo dát dohromady půl milionu a v roce 2014 tamní děti mohly poprvé v životě nastoupit do školy. Má celkem tři třídy a prošlo jí už téměř 300 dětí. Veronika je však paradoxně kontinuálně terčem urážek, výhrůžek a nepříjemných zpráv ze strany některých Čechů. Jedni ji posílají do koncentráku, protože „pomáhá černým hubám“, jiní jí píší e-maily následujícího znění: „Slečno Pospíšilová, měla byste si uvědomit, že eliminace lidstva je důležitá a těmito vašimi činy vše jen zhoršujete.“ Přestože Veroniku tyto zprávy trápí a přiznává, že má občas i strach, neodrazují ji od další práce. Na žádost dalších Kambodžanů právě vybírá peníze pro vznik další školy. Její výstavba už začala a Veronika teď shání zbylých 170 tisíc. „Ty děti mi to neskutečně vrací. Nedovedu si představit lepší plat, než když vidíte, že děti, které ještě nedávno chodily na pole od čtyř od rána makat, teď chodí do školy a studují,“ říká Veronika.
Veronika Pospíšilová v rámci magisterského studia vietnamistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze odjela na půlroční stáž do Vietnamu. Tam se pak rozhodla vyjet na víkendový výlet do sousední Kambodži. Psal se listopad 2012 a mladá Češka netušila, že právě tahle cesta změní její život. „Přijely jsme tam s kamarádkou jako běžní turisté, neměla jsem tam vůbec žádné známosti a přijela jsem běžnou dopravní linkou se slepicemi na klíně,“ směje se. „Po příjezdu se někde vynořil řidič tuktuku Lucky, kterého jsme si na ty dva dny najaly,“ vzpomíná. Turistky chtěly, aby jim ukázal hlavní město a druhý den vyvezl na venkov, kterému se ve vietnamském kontextu Veronika věnuje ve své dizertaci. Jeli se tedy podívat na vesnici vystavěnou na jezeře na kůlech a cestou zpátky řidič navrhl, aby se stavili v jeho vesnici.
Situace Veroniku překvapila. Byla první cizinkou, kterou kdy lidé v komunitě, již tvoří asi 180 rodin, viděli. Překvapila ji velká chudoba. „Poprvé v životě jsem viděla nahaté děti, které neměly vůbec nic. Poprvé v životě viděly bonbon, čokoládu. Vůbec nemohly uvěřit tomu, že jsme jim něco daly. Nebyla tam zavedena elektřina ani voda. Pitnou vodu získávali z odchytávání deště,“ vzpomíná a dodává, že se donedávna ve vesnici potýkali s průjmy a vážnými nemocemi. To Veroniku zasáhlo.
Po návratu do Vietnamu kvůli svému intenzivnímu zážitku ze sousední země počkala na svou matku, která za ní měla na závěr její stáže přijet na dovolenou k moři. Ta však místo toho přivezla z Prahy dva kufry věcí a s dcerou zamířily namísto na pláž do Kambodži do Luckyho vesnice. Tam pracovaly s místní komunitou a snažily se zjistit, jak tamním dětem pomoci. Tehdy se také setkaly se starostou obce. „Ptaly jsme se, jestli by potřebovali nějaké vakcíny pro děti nebo nějaké knížky. A on nám řekl, že děti nechodí do školy a jediné, co by si přál, je, abychom jim postavili školu,“ říká. Vesnice měla pozemek, měla lidi, chybělo jí však 25 tisíc dolarů na náklady na výstavbu. „Já jsem tehdy pocítila takovou tenzi z toho, že se tam chtějí hrozně vzdělávat, ale nemají jak,“ svěřuje se.
Hvězdice a moře
Když se Veronika vrátila do Česka, obratem založila neziskovou organizaci Hvězdice, aby mohla pořádat veřejnou sbírku a administrovat skrz ni chystanou pomoc. Název zvolila podle příběhu, který jí v dětství vyprávěla její matka. Byl o chlapci, který chodil po pláži a házel vyplavené hvězdice zpět do vody, aby neuhynuly. Šel kolem stařec a jeho snažení zpochybňoval. Říkal, že nemůže zachránit všechny. Chlapec se podíval na tu hvězdici, kterou právě držel v ruce, a odvětil, že možná nezachrání všechny, ale pro tu jednu hvězdici to smysl má.
Na stejném principu funguje také Veronika. „Když stovky lidí pomohou málem, tak je to mnohem víc, než když tři lidé pomohou velkou částkou. Je to o té snaze a ochotě pomoci,“ říká Veronika a dodává, že rozhodně nepomůže všem dětem v Kambodži na cestě ke vzdělání. I kvůli desítkám to podle ní smysl má. Začala však čelit také nedůvěře ze strany některých neziskových organizací, které v místě působí. Nevěřily, že to sama zvládne. Veronika současně nechtěla přivézt do místa české odborníky, kteří školu vyprojektují a postaví, jak je někdy zvykem. Chtěla, aby její stavba dala práci místním a aby se sami případně naučili něco nového.
Patříš do koncentráku
Veronika záhy začala s výběrem peněz. Stanoveným cílem bylo půl milionu korun a na to období dnes vzpomíná jako na jedno z nejtěžších v jejím životě. I proto, že jí na denní bázi chodily různé anonymy, výhrůžky nebo urážky. Některé její práci zpochybňují, jiné jsou naopak velmi osobní, až děsivé. „Psali mi, že jsem vlastizrádce, že pomáhám Cikánům, černochům a ať si tam zůstanou. Vůbec nepochopili to, že se snažím jim pomoci tam. Že nikdy nebylo mým cílem je vozit do Česka,“ vypráví. „Slečno Pospíšilová, měla byste si uvědomit, že eliminace lidstva je důležitá a těmito vašimi činy vše jen zhoršujete,“ stojí například v jednom e-mailu. Negativní i návistné zprávy zesílily zejména v době vrcholu migrační krize. „Chcípni, patříš do koncentráku za to, že pomáháš těm černým hubám,“ byla jedna z mnohých zpráv, které Veronice dorazily. A to, jak sama říká, se už začala také celkem bát.
Upozorňuje zároveň, že většina lidí, kteří jí takové zprávy píší, ani nevědí, kde Kambodža je. Většinou se totiž ve zprávách objevují zmínky o Africe a černoších. Autoři totiž často ani netuší, že jde o asijskou zemi. „A co kdyby se misto roztomilych cernousku podporovali ceske deti? Do Afriky se cpou miliardy kazdy rok a najivni rozdavaci lasky si mysli ze na tomto kontinente zmeni něco k lepsimu. Priroda si populaci reguluje sama a zasah zapadni civilizace v podobe leku zdarma (nejsou zdarma, platime je my vsichni) akorat narusuje rovnovahu a Afrika je dnes extremne prelidnena a v tamnejsim podnebi je prakticky nemozne aby byla potravinove sobestacna,“ stojí v dalším emailu.
Veronika krčí rameny, protože nerozumí tomu, proč některým lidem vadí, že ve svém volném čase za své peníze a peníze ostatních dobrovolných fyzických i právních dárců staví školu v rozvojové zemi. „Všechny peníze mám od soukromých osob vybraných po malých částkách a sama jsem do toho dala množství svých peněz. Tohle je vážně náročné. Vůbec nerozumím tomu, proč mi tohle ti lidé píší,“ podivuje se. Na školy totiž padly jak úspory na svatbu, které jí matka léta spořila, tak i stavební spoření. Přesto jí někteří anonymové určují, kde by se měla angažovat. Například: „Nejdřív je se třeba starat o svůj národ, děti národa a ne sponzorovat nějaký cizince někde v dálce. Co oni poslali nám?? Jestli se máte tak dobře a můžete si dovolit sponzorovat tak sponzorujte třeba dětskou onkologii, nebo tak něco ale v ČR.“
300 školáků
Peníze začala Veronika vybírat po známých a skrz Facebook nebo pořádá různé benefiční akce. Obcházela zpočátku i některé firmy, kde se ale často setkávala s nepříjemnou odezvou nebo nepochopením. Proto s tím přestala. Na magistrátu v Českých Budějovicích se zase od jedné zaměstnankyně na chodbě dozvěděla: „Nic bych tam těm černochům nestavěla a ještě bych jim tam poslala Cikány.“
Po tři čtvrtě roce Veronika potřebnou částku vybrala, v roce 2014, a začala v Kambodže s výstavbou. Za pomoci jedné místní neziskové organizace našla zedníky, kteří školu vyprojektovali a postavili. „Vznikla tak nádherná škola o třech třídách,“ říká Veronika. Přiznává, že bylo zpočátku velmi těžké přesvědčit rodiče, aby své děti do školy posílali. Každá ruka se totiž na poli hodí a nepřítomnost dítěte, které namísto pomoci v zemědělství sedí ve škole, je znát.
Ale povedlo se. Školou už do dneška prošlo téměř tři sta dětí. „Každý rok máme sto studentů, máme úplně narvané třídy, kam chodí i děti z okolních vesnic,“ říká Veronika. Stala se z ní státní škola, kam Ministerstvo vzdělávání posílá vlastní učitele. Těm Veroničina nadace čas od času něco přidává. Od státu totiž podle ní dostávají zhruba 80 dolarů měsíčně. Uvádí však, že je instituce dnes už do určité míry soběstačná. „Mám radost, že i kdybych teď přestala školu podporovat, zvládli by to sami,“ říká. Přesto ale další podpora prozatím klíčová podle Veroniky je. „Ročně padne tak sto tisíc na základní potřeby, které jsou nutné k tomu, aby děti do té školy mohly chodit. Jejich rodiče si to dovolit nemohou a mohlo by to jejich docházku ohrozit,“ vysvětluje. Proto také na denní provoz a školní potřeby pro žáky probíhá kontinuální sbírka. Přispět lze jednoduše převodem na transparentní účet 2200416616/2010.
Do školy na kole
A jak to probíhá? Žáci chodí nejprve do přípravného ročníku, škola pak dále nabízí první a druhou třídu. Od třetí pak musejí žáci docházet do 10 kilometrů vzdálené školy v jiné vesnici. To se snaží Veronika podporovat tím, že spolu s kolegy těmto dětem nakupují školní uniformy, které potřebují, i kola, aby se do a ze školy byly schopné každý den dopravit a jejich vzdělání tedy nepadlo na základě některého z praktických problémů. Někteří lidé také skrz Veroničinu nadaci na dálku adoptují konkrétní dítě a snaží se je tak v jejich studiu podporovat. V budoucnu by byla ráda, kdyby se podařilo vybudovat také pracovní pozice nebo fair trade značku, skrz kterou by si rodiny mohly vydělávat a mohly by si tak děti do školy dovolit posílat bez další finanční podpory. „V tuto chvíli vše funguje perfektně. Je tam skutečně velká chuť se vzdělávat,“ hodnotí Veronika. A mění se i postoje rodičů. „Rodiče měli starost, kdo bude, když budou posílat děti do školy, skládat rýži a vozit ji do města. Teď ale vidí, že to těm dětem může opravdu změnit život. Vzorem je i Lucky, který díky tomu, že uměl anglicky, potkal mě a díky tomu došlo v jejich komunitě k velké změně,“ doplňuje. Právě Lucky je teď Veroničinou pravou rukou. I on pro školu pracuje bez nároku na honorář.
Veronice se dlouhodobě daří do projektu přivádět na krátkodobé výpomoci lidí různých oborů. Všichni na něm pracují zcela zdarma, ať už jde o právní služby, účetnictví, učení nových dovedností a podobně. Veronika také sehnala ve Vietnamu dobrovolnice, které odjely některé ženy ve vesnici naučit šít oblečení na jógu, které bude Veronika jako instruktorka prodávat svým klientům. Ty Kambodžanky, které si už šití oblečení osvojily, pak učí zase své sousedky. Mladá Češka se tak snaží najít způsoby, jak dát místním práci a naučit je něco nového, co dosud neuměli.
170 tisíc do druhé školy
Dnes Veronika Pospíšilová vybírá 600 tisíc na druhou školu, která vzešla z přání spolupracující neziskové organizace. Měla by být vybudována v džungli v místě, kde lidé, jejichž děti by ji měly navštěvovat, nemají ani vlastní domy. „Je to ještě úplně jiná hranice chudoby,“ uvádí. Výstavba školy už začala, protože by místní rádi, aby začala fungovat už od letošního školního roku. Zbývá však ještě zhruba 170 tisíc, které se Veronika snaží především mezi drobnými dárci sehnat, aby nemusela být stavba dočasně pozastavena (Přispět na její výstavbu můžete ZDE).
Náplň života
Pro Veroniku se pomoc se školou stala náplní života. Proto vždy, když něco ušetří, investuje úspory právě do dalších aktivit nebo školního vybavení. Aktuálně dokončuje doktorát na Karlově univerzitě a živí se jako instruktorka jógy jak v Česku, tak ve Vietnamu, Kambodži nebo aktuálně na Srí Lance. V Asii také učí angličtinu. To jí umožňuje se uživit a současně se pak ve volném čase věnovat dětem. „Ty děti mi to neskutečně vrací. Nedovedu si představit lepší plat, než když vidíte, že děti, které ještě nedávno chodily na pole od čtyř od rána makat, teď chodí do školy a studují,“ říká. „Na rozdíl od svých rodičů teď umí číst a psát. To se oni často nikdy nenaučili,“ pokračuje a dodává, že po pěti letech svého angažmá vidí, jak se mnohým rodinám rapidně změnil život. V 70. letech totiž v Kambodži byli Rudými Khmery vyvražděni vzdělanci a dnes se země potýká s hrubým nedostatkem lékařů, učitelů a dalších intelektuálních profesí. „Je krásné vidět děti, které mi před pěti lety dávaly matky do náručí, ať si je odvezu s sebou, že budou mít se mnou lepší život, jak chodí do školy a mají skutečně dobře našlápnuto,“ uzavírá.
Pokud byste rádi výstavbu i provoz školy podpořili, přispět můžete jakoukoliv částku na transparentní účet 2200416616/2010.
Foto: Hvězdice