Na otce Patrik dobré vzpomínky nemá. „S bratrem si myslíme, že nás otec neměl rád, často nás bil. Postupně svoji novou přítelkyni zadlužil a začal bít i ji. Ona jela totálně vojenskou výchovu, myslím si, že nás měla a má ráda, jen to neuměla lépe. Takže pochopení jsme se nedočkali. Nedokázala nám nahradit rodičovskou lásku, ale já jí to nezazlívám. Určitě jsme jí vděční za střechu nad hlavou. Akorát to byla trochu vojna, ale i to nás svým způsobem formovalo,” popisuje Patrik, který u „tety” bydlel i několik let poté, co jeho otce vyhodila, a finančně přispíval na chod domácnosti. „Dodnes jsme v kontaktu, napíšeme si na Vánoce a narozeniny,” dodává.
Před pěti lety Patrik ukončil pracovní poměr v pražské restauraci Field. „Říkal jsem si, že chci začít dělat něco svého, co mi dává smysl. Jezdil jsem už delší dobu na skejtu, tak jsem se tím zkusil i živit. Odjakživa mě také bavilo pomáhat lidem. A kde začít jinde, než tam, kde jsem začínal já,” vysvětluje, proč jeho první kroky vedly do Klokánku. Dnes vede spolek Buday, který realizuje tábory a kurzy skateboardingu a angličtiny pro širokou veřejnost i děti z dětských domovů. Projekt je soběstačný. Díky lidem navštěvujícím kurzy nebo dětem, které jedou na tábor, může být aktivita zaplacena i několika dětem v nelehké životní situaci. Cílem je propojit dva světy při činnosti, která děti baví. Patrik je zároveň na zkrácený úvazek zaměstnaný v soukromé škole zaměřené na alternativní vzdělávání.
„Trvalo rok a půl, než přišlo první dítě z dětského domova k nám na kurz,” říká Patrik, který původně oslovil Klokánky. Spolupráce se však ukázala jako nevhodná, jelikož děti v těchto zařízeních zůstávají pouze omezenou dobu. Obrátil se tedy s nabídkou na dětské domovy. „Já jsem si myslel, že rozešleme e-maily, že děláme kurzy skejtu a angličtiny, a utrhají nám ruce. Ve skutečnosti je velmi těžké motivovat domovy k něčemu novému. Oni mají možností mnoho z neziskového sektoru a mnohdy mají i špatné zkušenosti. Poslali děti na kurz a děti se vrátily extrémně demotivované a naštvané, že nic nedělaly, instruktoři tam jen seděli na zadku a brali peníze. Takže není lehké je přesvědčit,” konstatuje. Dnes již však spolupráce fungují a Patrik na příští rok shání minirampu, aby mohl nabízet worshopy i domovům mimo Prahu.
Podle Patrika je v dětských domovech dobrá práce s dětmi velmi důležitá pro jejich budoucnost a motivaci. „Já vždycky vypichuji Dolní Počernice, ti jsou úžasní, s děckama opravdu pracují, dávají jim podporu, mají zkušební byty, mnoho programů a ty děti na tom chtějí spolupracovat. Dělal jsem rozhovor s panem ředitelem a on mi říkal: ‚My se tady můžeme snažit sebevíc, ale pokud to dítě nebude chtít, tak s tím nic neuděláme. Přijde dítě v 8 nebo 10 letech a my víme, že je ještě reálné s ním pracovat, ale jakmile nám přijde ve 14, když celé ty roky žilo s rodiči, kteří ho mlátili, viděl tam alkohol a drogy, tak pro nás je mnohem těžší s tím něco udělat‘,” vypráví. Zažil ale i domovy, kde se podle něj z důvodu chování pracovníků traumata dětí spíše prohlubují. „Je jasné, že tyhle děti pak nemají motivaci jít něco řešit, bavit se o traumatech, ačkoliv ty možnosti mají, protože domovy psychologickou i sociální pomoc nabízejí. Pokud tam ale není zdravá pozitivní motivace ze strany domova, tak dítě to nebude chtít dělat,” deklaruje.
Podle údajů ministerstva vnitra kolem 70 procent lidí bez domova vyrůstalo v dětském domově. Podle výzkumů také zaostávají za ostatními prakticky ve všech oblastech vývoje. Příčinu vidí Patrik v nezpracovaných traumatech a absenci bezpečného prostředí. „Běžné děti mají většinou někoho pečujícího a milujícího, cítí, že mají zázemí a místo, kam se mohou vracet a cítit se bezpečně. V dětských domovech mají jen tety a strejdy. Ti se snaží dělat vše pro to, aby se děti měly dobře, ale je tam vysoké procento vyhořelých a na děti kašlou,” říká Patrik, který se s dětmi setkává kromě kurzů i na přednáškách, které v domovech pořádá. Děti podle něj také pořád žijí v režimu. Ve škole musí dodržovat hranice a pravidla, v domově je však situace stejná. Chybí jim místo, kde by si mohly oddechnout.
I Patrik se onehdy vydal špatnou cestou. „Čtyři roky jsem pil alkohol jako máma, byl jsem závislý na automatech stejně jako táta a všichni předpovídali, že skončím na ulici a bude ze mě feťák,” vybavuje si. Vysvětluje to tak, že jej vedl ‚automatický robot na základě nezpracovaných traumat. „Ta traumata nás někam ženou a někdo to nedokáže sám zpracovat. Malé procento lidí si to ve vyšším věku dokáže zvědomit samo a začít na chybách a traumatech dlouhodobě pracovat. Já jsem se taky chytil špatné party, to bylo taky automatické,” říká s tím, že u dětí v domovech je situace stejná. Nevede je snaha někomu ublížit, ale neschopnost si uvědomit důsledky svých činů.
„My jsme neměli peníze skoro na nic a jednoduchá varianta, jak přijít k penězům, je buď něco ukrást, nebo prodávat drogy. A děti z dětských domovů také chtějí hezké oblečení jako kluk ze školy, který nosí Nike, Jordan a jiné značky. Protože tyto děti jsou rády vidět, já to mám dodnes, taky se obléknu extravagantně, protože celý život jsem neměl pozornost. Když jsem byl mladý, tak jsem dělal to, že jsem byl ve třídě nejzlobivější a zpětně to moc dobře vidím, bylo to jen kvůli tomu, že jsem chtěl pozornost a bylo mi jedno, že na mě křičí, pozornost jsem měl. V 17 vám pak někdo nabídne, že můžeš prodávat drogy. Cesta tam je tak jednoduchá, ale ven už hrozně těžká,” upozorňuje na další důvody Patrik, který se prodeji drog naštěstí vyhnul, ale zná řadu příběhů lidí z ulice i dětských domovů.
„U mě se to zlomilo. Já dodnes říkám, že to byl boží zázrak. Já jsem se jednoho dne probudil, bylo mi 17 let, byl jsem ve druhém ročníku na učňáku a měl jsem najednou vědomí. Do té doby jsem byl řízený autopilotem, neřešil jsem následky a nedohlédnul za ty situace dál. A najednou mě něco osvítilo a dokázal jsem přemýšlet o tom, co je smyslem života, co chci dělat, proč se mi toto všechno děje, a uvědomil jsem si, že já jsem strůjcem svého osudu,” vypráví. Zdůrazňuje však, že pracovat sám se sebou je těžké, mnohdy bolestivé a nikdy nekončící. „Já se třeba teď budu ženit a mně se kolem toho vynořuje tolik traumat, že je těžko zpracovávám. To je běh na celý život. A proč já jsem to zvládl? Protože mám před sebou vzor rodičů. Nechci, aby to vyznělo vůči nim špatně, ale říkám si, že nechci dopadnout jako oni. Já nechci mít smutný život, já chci žít šťastně, chci mít úplnou rodinu.” Přál by si, aby měl podobnou šanci na změnu každý. „Já pak jedu do dětského domova na přednášku a tam holčička vypráví, že viděla vraždu své matky svým otcem a že si myslí, že je to její chyba,” vypráví.
„Po těch několika letech přemýšlím nad tím, že mi přijde nedostatečné to, co děláme,” říká na závěr Patrik. Na kempu nebo kurzech je cílem jeho organizace vytvořit prostředí, kde se děti z rodin a dětských domovů mohou potkávat, poznávat a vytvářet přátelství. „Přemýšlíme o tom, že bychom rádi vytvořili větší podporu. Já se s dětmi bavím, říkám jim svůj příběh, ony mi píšou na Instagram nebo za mnou mohou přijít a zeptat se, ale pořád ty děti vidím jen jednou týdně na kurzu nebo pět dní na táboře a to mi přijde málo a štve mě to,” rozvádí Patrik. S kolegy se proto nyní snaží spustit projekt Hrdinové jako ty na podporu mladých, kteří si hledají práci. „Navazujeme dlouhodobé spolupráce s malými i většími firmami a domlouváme stáže a brigády pro děti, které se tam jen tak nedostanou. Těžko se dostane dítě, které nemá podporu, na špičku v oborech, takže jim chceme nabídnout první podporované pracovní prostředí,“ přibližuje Patrik.
Do práce bude prvních 14 dní mladého člověka doprovázet student pedagogiky nebo psychologie, který mu bude oporou. „Když si vzpomenu na sebe, já jsem ukradl peníze z kasírky, neznal jsem důsledky práce, když na mě v práci zařvali, tak mě to spíš stahovalo. Proto chci pro ně vytvořit prostředí, které je placené, tudíž nemusí za výdělkem na ulici, a zároveň budou mít podporu a bude jim vše pořádně vysvětleno,” doplňuje Patrik, který nyní shání finance, aby mohl zaplatit studenty i mzdu pro děti z domovů. Projekt by měl být ale do budoucna soběstačný stejně jako jeho předchozí aktivity.