Co se stalo? Jak se cítíš? A co potřebuješ k tomu, aby ti bylo líp? Mediovat konflikty učí už děti na školách

Obrázek: ipsak-eva-rutova

Duševní zdraví dětí a s tím úzce spojené vztahy ve školách jsou aktuálně jedno z nejskloňovanějších témat v Česku. Eva Růtová (43), ředitelka programu Školní mediace z neziskové organizace Restorativní škola, pracuje na zavádění těchto postupů přímo v tuzemských školách. Uznává, že konflikty nebo napětí ze vztahů nikdy zcela nezmizí, ale je možné zmírnit jejich průběh, a přispět tak k větší duševní pohodě nejen dětí.

Podle aktuálního národního monitoringu duševního zdraví dětí 40 % z nich trpí příznaky deprese a 30 % úzkostmi. Mohou tuto tristní statistiku změnit mediátoři ve školách?

Mediace depresi nevyléčí, ale může pomáhat s odstraňováním některých příčin duševní a vztahové nepohody. Součástí zdrojů úzkosti je velmi často pocit bezmoci. Škola je složitá organizace, řada věcí se v ní řeší na dlouhé lokte a už jen to duši zatěžuje. Ve školách je obvykle hierarchická kultura, když k tomu přidáme to, že lidé jsou různí, chtějí řešit různé věci a chtějí je řešit různě, tak z toho pramení napětí, z napětí nedorozumění, podrážděnost, konflikty. Mediace tyto kruhy narušuje. Na mediovaném setkání má každý stejné právo mluvit o tom, co mu připadá důležité, a být slyšen. Dobře vedená mediace může pomoct najít řešení, někdy překvapivě snadné nebo výhodné pro obě strany. Když je školní mediátor na dosah, zkracuje ty dlouhé lokte. Nejdůležitější zpráva je „můžeš se podílet na tom, jak to s tebou dále bude“. To je osvobozující pocit. 

Odkud se berou mediátoři na školách?

Nejsnadnější je využít externího mediátora, profesionála, kterého si škola najme, stejně jako to dělá u dalších expertů. Protože školní mediace má řadu specifik, nabízíme mediátorům vzdělávání, konzultace či supervize. Mým přáním je, aby školy měly k dispozici víc mediátorů, kteří jsou na tu práci dobře připraveni. Druhou cestou je příprava zaměstnance školy na roli interního mediátora. V ní je nejnáročnější přepínání rolí, protože učitel nebo ředitel školy je zvyklý dennodenně něco řešit a rozhodovat. Jako mediátor ale zastává roli průvodce, který řešení nenavrhuje a ani o něm nerozhoduje. Interní mediace je náročná i v dalších ohledech. Když se ale dobře uchopí, je učitel, interní pracovník školy s mediačními dovednostmi, pro školu obrovským přínosem. Třetí cestou je žákovská mediace, která je známá spíš jako peer nebo vrstevnická. Máme kolegy třeba z Norska, kteří jdou do práce s dětmi rychleji, bez nutnosti většího zapojení dospělých. U nás je ale situace jiná. Naše zkušenosti ukazují, že jen když jsou ve škole dobře připraveni dospěláci, je rozumné zapojovat v rolích peer-mediátorů i děti. 

Pomalejší start

Využívání peer mediace na tuzemských školách podporujete více než osm let. Jak jinak je potřeba v Česku postupovat než v Norsku?

My jsme měli 20. století poněkud divočejší. Vztahy mezi lidmi i jejich postoj k veřejným institucím, jako je třeba škola, jsou křehčí a komplikovanější. U nás je potřeba pracovat s celou školou, a to jak s vedením či učiteli, tak s rodiči. Bez důkladné přípravy prostředí, kde by vybraní žáci v rolích peer-mediátorů měli působit, to nejde. Když se pár žáků izolovaně vzdělává, tak i když si dovednosti pro řešení konfliktů osvojí, nemají pak moc možností je ve škole uplatňovat. Protože když do procesu nejsou pořádně namočeni také ostatní, jednoduše mediaci nikdo moc nevěří a žáci nedostávají pro svou roli prostor. 

Co to znamená v praxi? 

V praxi to znamená, že zavedení peer-mediace je běh na delší trať. První podmínkou je informovaně motivované vedení školy. A pak je postup s každou školou trochu jiný. Nejdřív pracujeme s pedagogickým týmem školy, kterému představujeme, jak konstruktivně pracovat s konflikty a jak jim předcházet. Není to přednáška, ale čistá zážitkovka. V podobném duchu pracujeme také s celými třídami. Právě společný zážitek dětí i učitelů posiluje chuť nové dovednosti absorbovat a případně změnit rutinu. Dalším krokem je příprava vybraného učitele, který projde výcvikem a stává se koordinátorem a také interním školním mediátorem. Díky získaným dovednostem a hlubšímu porozumění možnostem mediace je oporou budoucímu peer-mediačnímu týmu. Ten se skládá ze zástupců tříd, obvykle jde o dvě děti z každé třídy. S nimi pak pracujeme několik měsíců, než ve škole začnou působit, a několik let, než se vše usadí.

Jak staré děti se stávají peer mediátory?

My máme zkušenost hlavně s druhými stupni základních škol a se středoškoláky. Teď nás čeká pilotáž mediace i s prvostupňovými žáky, která potřebuje úplně jinou metodiku práce. Vím ale taky o školce s vlastním „hádacím koutkem“. Děti jsou vedeny k tomu, aby si neporozumění zkusily samy v bezpečném prostoru vysvětlit. A teprve když se jim to nepovede, někdo další jim pomůže. Dostávají tak informaci, že konflikty jsou normální součástí našich vztahů. Že je v pořádku je mít a současně nést také vlastní odpovědnost za jejich řešení. 

Přínosná konkurence

Kdy jste vyškolili prvního peer mediátora?

První skupina prošla výcvikem v roce 2016, ještě v rámci pilotního projektu pod Agenturou pro sociální začleňování, který jsem vedla. Najít deset škol, které do něčeho nevyzkoušeného půjdou, nebylo zrovna snadné. Pět z nich bylo ve Šluknovském výběžku, byly jen pár kilometrů od sebe a některé si i trochu konkurovaly, skupina byla dost pestrá. Dalších pět bylo v Moravskoslezském kraji a ty byly rozeseté po celé oblasti. Moje hypotéza byla taková, že tam, kde je konkurence, je šance ji přetavit ve spolupráci. Blízkost škol navíc založila pevnější základ i pro udržitelnost. Tu ještě podpořilo to, že jsem v pěti školách ve Šluknovském výběžku působila jako průvodkyně a snažila se je propojovat a ke spolupráci povzbuzovat. 

Proč jste do projektu vybrali zrovna školy v těchto oblastech?

Projekt byl součástí větší kampaně proti rasismu a násilí z nenávisti a jeho stěžejní aktivity se soustředily na regiony zatížené strukturálními problémy. Vznikl navíc v reakci na extremistické pochody a demonstrace právě ve Šluknovském výběžku po roce 2010. Občas dají nehezké věci vzniknout něčemu dobrému. S kolegy jsme v něm pracovali s různými skupinami, například se zástupci obcí, s policisty a se školami. Těm jsme chtěli nabídnout nástroj, který pomůže rozvíjet empatii nebo posílí toleranci k odlišnosti a vytvoří prostor pro konstruktivní komunikaci.

A podařilo se? 

Proškolit pedagogy a děti je to nejmenší, skutečná dřina začíná až potom. Když už všichni cosi tuší a mají nějaké dovednosti, je potřeba zajistit, aby je uplatňovali. Aby si na to věřili a měli důvěru vrstevníků, vedení i učitelů. Pilotní projekt byl ale velmi krátký, práce na školách trvala pouze tři čtvrtě roku. Bylo mi líto tu započatou práci opustit a hledala jsem proto cesty, jak školy dál podporovat a mediaci tam rozvíjet. Pracovala jsem s nimi ještě další čtyři roky po skončení pilotu. Kromě pravidelných společných setkání se mi například podařilo uspořádat několik dvoudenních výjezdů pro všechny vyškolené peer-mediátory. Padesát dětí a deset učitelů z pěti škol na jednom místě. S některými spolupracuji dodnes. 

Jak zajistit, aby vztahy na školách byly lepší?

Neustále oprašovat myšlenku restorativních přístupů napříč školou. Když projde výcvikem ve školní mediaci člen vedení, ideálně ředitel, má to skvělý dopad dovnitř týmu. A přes něj pak i na žáky či rodiče. Když je vedle toho aktivní ještě i interní mediátor - učitel a peer-mediační tým, efekt se násobí. Klíčové je, aby se peer tým pravidelně scházel. Na setkáních žáci probírají vztahy a atmosféru ve svých třídách a radí se, co kdo může v dané věci udělat, rozvíjí dovednosti aktivního naslouchání, trénují vedení rozhovoru nebo mediaci, připravují osvětové aktivity pro spolužáky, učitele i rodiče…. Stěžejní roli má dospělák, už zmíněný koordinátor školní mediace. Bez něj není fungování peer-mediačního týmu udržitelné, navíc je riskantní. Děti se mohou dostat do situací, se kterými si nemusí vědět rady a které peer-mediace neobsáhne. Musí tak mít oporu dospělého, který věc převezme a ví, jak s ní dál naložit, a vedle toho jak ošetřit samotné peer-mediátory. Jako interní pracovník je v úzkém spojení s kolegy ze školního poradenského pracoviště nebo je přímo jeho součástí. 

Kouzlo komunikace

Jaké konflikty peer mediátoři hlavně řeší?

Především konflikty mezi žáky, ale evidujeme i pár případů, kdy mediovali konflikt žáka s dospělým, tedy s učitelem. Tyhle asymetrické mediace mezi dospělým a žákem se dějí zatím spíš výjimečně, ale před těmi osmi lety jsem si to nedokázala představit vůbec. Nicméně ani těchto pár případů by se nestalo, kdyby do procesu zavádění mediace nebyla zapojena celá škola. 

A co se týká témat?

Nejčastěji se jedná o vztahové věci, třeba že holčina chodí s klukem, se kterým předtím chodila její spolužačka, což vytváří rivalitu a napětí. Velkým tématem jsou sociální sítě a parakomunikace v různých polouzavřených skupinách. Témata se odvíjejí od věku dětí, ale otázka přijetí, resp. obavy z nepřijetí je aktuální napříč třídami. A vlastně i v dalším dospělém životě. Takže se na první pohled může jednat o banalitu, jako kdo s kým sedí v lavici a kdo koho pustil ve frontě na oběd, ale ve skutečnosti může jít o ohrožující a zaplavující pocity strachu z vyčlenění ze skupiny. Vybavuji si případ, kdy žákovská mediace nasvítila pozadí konfliktu a žačka, která už byla rozhodnutá ze školy odejít jinam, nakonec zůstala a se spolužačkou k sobě našly cestu. 

Nezmiňujete vůbec šikanu, přitom se říká, že na českých školách aktuálně probíhá epidemie šikany…

Šikana se časem objevuje v každé organizaci, jde o to, jak rychle a přesně se řeší. Je to jako se zánětem zubu. Když čistíte všechna zákoutí, chodíte na prevenci, problém zachytíte v zárodku, nemusí to dojít do bolesti. To dělají restorativní přístupy. Věnují vztahům pozornost, problémy nenechávají vyhnít nebo naopak eskalovat do konfliktu. Školní mediace může pomoct v počátku a pak až s odstupem, při obnovování vztahů a dohodách o tom, jak to bude dál. V pokročilejších fázích šikany je naopak nevhodná. Mediátoři, kteří do školy vstupují, musí počítat s tím, že na šikanu narazí a musí být připraveni takovou situaci vyhodnotit.

Dokáží tedy peer-mediátoři konfliktům ve třídě předcházet?

Aby byla mediace mediací, jsou potřeba vždycky minimálně dvě strany, které jsou v konfliktu. V peer-mediaci je to ale jinak. Proto také poslední dobou trochu upouštím od pojmenování “peer-mediátor” a používám jednoduše “peer”, tedy aktivní vrstevník. Peeři totiž neřeší primárně a výhradně konflikty mezi dvěma stranami. Jejich základní činností není vedení mediací, ale zejména všímat si, co se děje, umět spolužáka oslovit a nabídnout jednoduchý restorativní rozhovor ve smyslu: Co se stalo? Jak se cítíš? A co potřebuješ k tomu, aby ti bylo líp? Díky tomu nemusí různá neporozumění či nepohoda narůst do obřích rozměrů a tehdy má peer-mediace i silný preventivní charakter. 

To zní velice jednoduše…

Ale není. Umět vést rozhovor, aniž bychom pozornost strhávali k sobě a svým zkušenostem nebo podsouvali svá řešení a dávali nevyžádané rady, je poměrně vysoká disciplína i pro leckteré dospělé. Někoho oslovit a neobávat se, že nás pošle do háje, nebo že třeba nebudeme vědět, co mu říct ve chvíli, kdy se nám svěří, chce nejen přípravu, ale taky odvahu. 

Takže lze říct, že peer-mediace přispívá k wellbeingu? 

Určitě. A nejen peer, ale školní mediace a restorativní přístup obecně. Když na škole interní mediátor s peer týmem působí, konfliktů přirozeně ubývá. Často totiž stačí vědět, že je tu někdo, za kým můžu jít. Že celá škola vnímá konflikty jako normální součást vztahů a že je v pořádku je mít. Už tohle mě posílí. A mnohdy už pak pomoc mediátora ani nepotřebuju a věc zvládnu vyřešit sama. Někdy podle vtipu o sklářích z Pelíšků z legrace říkám, že jednou školní mediátoři “nebudou mít co žrát“. Těší se na spory, které by mediovali, ale zároveň tomu brání tím, že nenechávají problémy do sporu dojít. A to je vlastně cíl.  

Více informací o školní mediaci a práci Evy a jejího týmu najdete na www.skolnimediace.cz a www.facebook.com/skolni.mediace