Téměř šest milionů dětí s občanstvím Spojených států amerických žije s rodičem nebo rodinným členem, který je imigrantem bez patřičných dokumentů. Neustálý strach z možné deportace či deportace samotná závažně ohrožují fyzický i emoční vývoj dětí a následky těchto traumat si mohou nést po celý život.
Diane Guerrero je herečka a autorka memoáru V zemi, kterou milujeme. Bylo jí čtrnáct let, když byli oba její rodiče deportováni do Kolumbie, ze které pocházejí. Dnes Guerrero používá svou platformu pro boj za imigrační reformu a otevřeně popisuje svůj příběh. „Vzbudila jsem se a šla jsem pozdě do školy. Máma se pokusila přimět mě, abych se nasnídala. Já jsem na ni zakřičela a řekla jí, že je pro mě škola důležitá a že nemůžu přijít pozdě. A tak jsem vyrazila do školy, cítila jsem se opravdu divně. Vytáhla jsem čtvrťák z kapsy a šla k telefonnímu automatu. Byla jsem jenom pár bloků od domu, ale nevím, co mě přimělo zastavit se a vzít telefon a říct ,Jen bych se chtěla omluvit.´ Nikdo ale telefon nezvedl, což bylo hrozně zvláštní, protože v tuhle dobu alespoň jeden z rodičů musel být doma. A tak jsem běžela zpátky. Vchodové dveře byly otevřené. Vešla jsem do domu a byli pryč. V tu chvíli jsem si jen pomyslela: „To je konec. Můj život je ten tam. Nemám nic,”” popisuje Guerrero den, kdy byla odloučena od svých rodičů. Sama měla občanství Spojených států amerických, a tak si ji k sobě, dokud nedokončila školu, vzala rodina kamarádky. Úřady po deportaci rodičů Diane Guerrero nikdy nekontaktovaly. „Nedokážu popsat, jak ochromující je vědomí, že vše, co znáte a milujete, je pryč,” říká.
Guerrero jela do Kolumbie navštívit své rodiče následující léto. Brzy ale pochopila, že trauma způsobené rozdělením rodiny je mnohem hlubší a více zničující, než se na první pohled mohlo zdát. „Jakmile jsem vystoupila z letadla, chtěla jsem se vrátit. Takže když jsem viděla své rodiče, okamžitě jsem se uzavřela do sebe. Protože jsi musela vypnout své city na tak dlouhou dobu, protože jsi byla bez nich, jsi znecitlivělá a necítíš k nim vůbec nic. Protože vše, co jsi ve spojitosti s nimi mohla cítit, je zlost a rozhořčení. Pořád mám noční můry. Pořád mám problém mluvit se svými rodiči. Hyperventiluji pokaždé, když mám navštívit Kolumbii. Strávíš roky prací na těchto věcech,” popisuje Guerrero, jaké následky na ni deportace měla.
Americká imigrační rada (American Immigration Council) potvrzuje, že současná imigrační politika Spojených států může mít dlouhodobý a závažný dopad na fyzický i emoční vývoj dětí. 5,9 milionů občanů Spojených států mladších osmnácti let žije s rodinným členem, který je bez dokladů. Děti, které zažily zadržení nebo deportaci rodiče, pak vykazovaly výrazně zvýšené riziko deprese, úzkosti a vážného psychického strádání, včetně symptomů „toxického stresu” a posttraumatické stresové poruchy.
Data federálního úřadu ICE (Immigration and Customs Enforcement, Celní a imigrační úřad) uvádí, že mezi lety 2015 a 2017 ICE deportovalo 87 351 lidí, kteří uvedli, že mají alespoň jedno dítě s občanstvím Spojených států amerických. „Slýcháte více příběhů rodičů, kteří jsou deportovaní,” říká Randy Capps, ředitel výzkumu pro Migration Policy Institute (Institute pro migrační politiku). „K psychologickému strádání dítěte dochází proto, že neví, co se stalo nebo co se stane.” Podle Cappse pak zůstane mnoho dětí „permanentně odloučených” od rodičů, kteří byli deportováni a mají malou nebo žádnou šanci vrátit se legálně do Spojených států. Capps také uvedl, že mnoho rodičů, kterým deportace hrozí, neuvádějí, že mají dítě s občanstvím Spojených států ze strachu, že by tím ohrozili další členy rodiny. Je tak možné, že počet deportovaných rodičů s dětmi s občanstvím USA je vyšší. Capps zdůrazňuje, že mnoho rodin je složeno jak z imigrantů bez potřebných dokumentů, tak z těch, kteří je mají, i občanů Spojených států. Například manželé Maria a Eusebio Sanchez pracovali v Kalifornii 20 let, neměli žádný zápis v trestním rejstříku a vychovávali tři děti s americkým občanstvím a jedno dítě narozené v Mexiku, kterému ale bylo dovoleno v USA zůstat. Před dvěma lety byli manželé deportováni a nuceni zanechat své děti v domě, který na západním pobřeží vlastní. Nejstarší dcera se tak nyní musí sama starat o tři mladší sourozence.
V podobné situaci jako Guerrero a další děti s občanstvím Spojených států amerických se ocitly také tisíce dětí, které v posledních letech přišly do Spojených států se svými rodiči převážně ze střední a jižní Ameriky. Trumpova administrativa zavedla politiku tzv. nulové tolerance, v rámci které má být téměř každá dospělá osoba, která se do USA dostala nelegálně, soudně stíhaná. Jejich děti mají být od rodiny odděleny a předány do pěstounských domovů nebo speciálních zařízení. Mezi dětmi, které byly násilně odebrány svým rodičům a mnohdy odvezeny tisíce kilometrů daleko, byly i kojenci a batolata.
Úředníci Trumpovy vlády předminulý týden pro Sněmovnu reprezentantů Spojených států amerických uvedli, že stále neznají přesný počet dětí, které byly odděleny od svých rodičů mezi koncem roku 2017 a rokem 2018. Ačkoliv soud nařídil v červnu loňského roku, aby bylo více než 2 700 odtržených dětí znovu propojeno se svými rodiči. Toto číslo pak představuje jen zlomek celkového počtu odloučených dětí.
„Vídám teď všechna ta videa rodin, které se znovu setkaly. Ale můžete vidět, že některé děti své rodiče nepoznávají nebo jsou na ně naštvané. A na tom vztahu je zkrátka napáchaná obrovská škoda. Nemůžete si pomoc, musíte se cítit takto, i když to jediné, co doopravdy chcete, je vidět maminku a tatínka. Všechno, co chcete, je, aby věci byly jako dřív a abyste mohli být s nimi. Když jsem ta videa viděla, vzpomněla jsem si, že jsem se cítila úplně stejně,” popisuje Guerrero traumatické pocity spojené s násilným odloučením od rodičů.
Diane Guerrero si je také dobře vědoma kritiků jejího postoje. Když v roce 2016 vydala svoji knihu, setkala se s mnoha negativními reakcemi. „Tehdy pro mě bylo nesmírně důležité svůj příběh vyprávět. Lidé to na začátku nepřijali moc dobře, protože to bylo něco, o čem jsme se tu nebavili. Slýchávala jsem komentáře jako ,tví rodiče porušili zákon, a proto si zasloužíš, co se ti stalo'.” Proti takovému názoru se ale Diane ohrazuje: „Takže to znamená, že si děti takový zásah do života zaslouží?” Stejně tak nesouhlasí s automatickou kriminalizací přistěhovalců. „Kdo může říct, kdo je zločinec a kdo ne? Lidé mohou nazývat zločincem i mě, protože mí rodiče byli bez dokumentů, že? Tak volný ten význam je. Každý by tak mohl být zločincem. A jak tato administrativa tvrdí, zločinná je celá komunita,” říká Guerrero. „Rada, kterou bych dala dítěti, které si prochází procesem rozdělení rodiny, nebo se toho obává, je vzdělávat se, jak jen to bude možné. Myslím si, že mnoho z nás, kteří v těchto podmínkách žijí, má často tendenci stáhnout se do sebe, schovat se, vzdát to a říct si: ,Tohle je můj osud a tohle je to, co mi život dal. Asi si to zasloužím.' Nikdo z nás si ale nic takového nezaslouží,” zdůrazňuje.
Foto: Archiv Diane Guerrero