Může komiks zvýšit povědomí o zemi, kterou téměř nikdo nezná a která si už desítky let prochází obrovskou krizí vládnutí? Středoafrický malíř Didier Kassaï zkouší uspět pomocí komiksů. „S komiksem jsem začal, protože si myslím, že je to způsob, jak oslovit více lidí,“ vypráví Didier. „Myslím, že je to perfektní způsob komunikace. Obrázky mají i text, takže se více dozvíš, příběh je více přístupný.“ Ve Středoafrické republice probíhá občanská válka, nejtěžší boje zde probíhaly v letech 2013 – 2015. Didier o válce vydal už tři komiksové knihy, jeho poslední projekt se jmenuje Dům bez oken. Jedná se o spolupráci s fotografem Markem Ellisonem. „Mark dělal 360stupňová videa. Já jsem dělal rozhovory s dětmi a kreslil obrázky. V Domě bez oken jsem se zaměřil na jejch životy a chtěl jsem ukázat, v jaké chudobě žijí,“ říká Didier. V projektu zachycuje příběhy dětí, které zažily válečné násilí, byly dětskými vojáky, pracovaly v dolech nebo byly obviněny z čarodějnictví. S nimi se Didier snažil navázat kontakt například skrze obrázky zvířátek nebo nakreslením jejich portrétu, tím si postupně získával jejich důvěru. Sám se angažuje proto, že má obavu, jakou zemi nakonec jeho děti zdědí:. „Snažím se jim předávat nápady a inspirovat je. Snažím se je vychovávat pozitivním přístupem, že má cenu usilovat o změnu. A tak doufám, že až vyrostou a budou dospělé, budou žít zodpovědně.“ Didier se také společně s českou rozvojovou organizací SIRIRI věnuje vzdělávání dětí ve Středoafrické republice. Vytvořil v rámci vzdělávacího programu Škola hrou ve Středoafrické republice živou abecedu v místním jazyce sango. Děti se díky ní místo prostého memorování a opakování učí skutečně chápat, co se ve školách učí.
O situaci v mnoha zemích Afriky, například o sousedním Kongu, se mluví jako o zapomenutých krizích. Krize ve Středoafrické republice je ale ještě zapomenutější a neznámější. Proč tomu tak je?
Je víc věcí, které to způsobují. Často se mi stává, že lidi vůbec nevědí, odkud vlastně jsem. Nevědí, kde Středoafrická republika leží. Ale neobviňuji je za to, že to nevědí. Nevím, jestli je to kvůli tomu, že lidi ze SAR nejsou dost aktivní nebo se lidi zvenku dost nezajímají. Musím přiznat, že stejně tak, jako lidé ve světě neznají Středoafrickou republiku, tak lidé tady neznají jiné země.
Mluvíš o Středoafrické republice jako o Domě bez oken. Jaké jsou její největší problémy?
Myslím tím přesně to, na co ses ptal. Je to země, o které nikdo nic neví a zároveň lidé tady nevědí nic o okolním světě. Když nemáš okna, lidé venku nevidí, co se děje uvnitř. A naopak lidé vevnitř nevidí, co se děje venku. Neřekl bych, že Středoafrická republika je úplně zapomenutá země, ale spíš neznámá. Nemá okna. Problémů má tato země celou řadu. Ale myslím si, že to, co nejvíc trápí lidi, je chudoba, dennodenní mizérie, válka a špatné politické vedení země.
Co v těchto končinách myslíš špatnou politikou?
Problém je, že politická scéna je ovládána bohatými, kteří se zajímají jenom o vlastní užitek a blaho. Nešli do politiky proto, aby sloužili zemi a jejímu rozvoji. Taková témata je vůbec nezajímají. Zároveň si myslím, že to není jen otázka současnosti. Tento stav má kořeny v historii naší mladé země. Lidé tu vyrůstají v takové společenské atmosféře, že pokud se nebudou chovat dobyvačně a nedostanou se k moci, tak neuspějí. Pokud se nedostanou k moci, nebudou mít peníze. A tím se dostáváme do začarovaného kruhu. Asi tak před 30 lety tu byla skupina lidí, která chtěla pro zemi pracovat a jejich zájmem byl rozvoj země. Žádná taková silná skupina už tu ale není. Všichni se podílejí na destrukci společnosti, vidím to po celé zemi. Ospravedlňují se tím, že když se ti nahoře nestarají o blaho společnosti, ale jen se obohacují, tak proč ne já? Existují tu jednotlivci, kteří se snaží situaci změnit a mají jisté ideály. I tito lidé ale ve výsledku myslí v první řadě na sebe. Třeba se i o něco snaží, snaží se vytvářet komunity, organizace… ale v každodenním životě myslí hlavně na sebe, na svoji rodinu a svoji práci. To má před ideály přednost. V reálném životě je prioritou nakrmit sebe a vlastní rodinu. Já taky nechci být lhostejný k situaci v naší zemi. I proto jsme dělali projekt Dům bez oken, kde jsme se snažili lidem nejen ukázat problémy společnosti, ve které žijí, ale také v nich obnovit naději.
O čem je Dům bez oken?
Projekt spočíval ve spolupráci s fotoreportérem Markem Ellisonem, který přišel s nápadem vyprávět o Středoafrické republice z úhlu pohledu dětí v krizi. Mark dělal 360stupňová videa, já rozhovory s dětmi a kreslil obrázky. Vzájemně jsme se ovlivňovali a doplňovali. Pokud chci psát skutečné příběhy o Středoafrické republice, musím se se Středoafričany také potkávat. Proto jsem začal chodit mezi lidi, povídat si s nimi, sbírat jejich příběhy. Mým záměrem je, aby si moje komiksy přečetli hlavně Středoafričané. Aby oni sami viděli, co máme v naší zemi za problémy, jak se dají řešit a co s nimi oni sami můžou dělat. Chtěl jsem, aby to nebylo jen jakési odosobněné moralizovaní od stolu, ale aby šlo o skutečné příběhy skutečných lidí. V Domě bez oken jsem se zaměřil na životy dětí a chtěl jsem ukázat, v jaké chudobě žijí. Myslím si, že se často hovoří spíše o problémech dospělých a na děti se zapomíná.
Jak fungovala vaše spolupráce s rozhlasem a televizí?
Posílali jsme to do francouzské televize Arte a oni to publikovali přes internet. Asi po dobu jednoho měsíce jsme jednou za týden chodili o projektu mluvit do rádia v Bangui, aby se o něm dozvěděli i lidi tady. Měli jsme na to pozitivní reakce a zajímali se pak o nás další novináři. Rádio je nejdůležitější zdroj informací v téhle zemi. V národní televizi jsou informace o ničem. A národní rádio je čistá propaganda. Jsou tu ale teď dva zpravodajské weby, u kterých se během války hodně zlepšila úroveň informací. Začaly ověřovat zveřejňované reportáže i publikované příběhy.
Jak jste pracovali s dětmi? Jak jste si k nim nacházeli cestu?
Uvedu příklad. Děti ulice jsou velmi často oběťmi čarodějnictví. Nejsou to sirotci v pravém slova smyslu. Mají někde rodiče, kteří je ale kvůli obvinění z čarodějnictví vyhnali z domu. Chtěl jsem upozornit na strašlivou nezodpovědnost rodičů, kteří se kvůli nesmyslným obviněním přestanou o svoje děti starat a nechají je napospas ulici. Tyto děti se pak snaží přežít, různě pracují, často otročí. Mnoho z nich pracuje v dolech na diamanty, těch je strašně moc. Žádné z nich samozřejmě nechodí do školy. Navazovat rozhovory s dětmi ulice v Bangui (pozn. hlavní město SAR) bylo těžké. To jsou děti, které vyrostly na ulici a nejsou zvyklé o sobě mluvit a často ani nechtějí. Spolupracujeme taky s UNICEF. Chodili s námi jejich pracovníci a radili nám, jak klást otázky a na co se už neptat. Třeba jak mluvit s traumatizovanými dětmi, které zažily nějaké násilí nebo se kdysi staly dětskými vojáky. Snažil jsem se navázat kontakt třeba skrze obrázky zvířátek nebo jsem jim nakreslil jejich portrét. Tím jsem si postupně získal jejich důvěru. Nejdřív jsme se bavili o obrázku a když jsme se sblížili a vznikla atmosféra důvěry, začal jsem se vyptávat na jejich život. Někdy jsem jel do ulic na motorce a zkoušel navázat dialog skrze ni. Někde jsem ji zaparkoval, kluci se okolo ní sešli a začali jsme si povídat o motorkách. Často bylo navázání důvěry pro osobní rozhovor velmi těžké. I proto, že se mnou jezdil bílý fotograf, kterého se občas děti bály. Já jsem měl výhodu, že mluvím sangem, jejich rodným jazykem, a že jsem skrze obrázky mohl navazovat osobní kontakt.
Sám máš děti. Máš obavu, jakou zemi zdědí?
Mám obavy. Teď je chráním. Zároveň se je ale snažím vést k odpovědnosti a k tomu, aby se zajímaly o to, co se děje kolem. Snažím se jim předávat nápady a inspirovat je. Snažím se je vychovávat pozitivním přístupem, že má cenu usilovat o změnu. A tak doufám, že až vyrostou a budou dospělé, budou žít zodpovědně.
Vidíš pro Středoafrickou republiku nějakou naději? Co by pro lepší vývoj mohli udělat místní lidé a co naopak mezinárodní komunita?
Já vidím naději ve světě bez korupce a bez války. Ale taky vidím, jak strašně těžké je změnit realitu. Naději a vizi lepší společnosti mám, a proto taky dělám to, co dělám. Jde to měnit, ale krůčky jsou drobné, byť se to někdy zdá absurdní. Musíme usilovně bojovat proti korupci a všemu špatnému, co podkopává naši společnost. Za ni jsme hlavně my ti zodpovědní, a zároveň jsme bohužel jejími oběťmi. Mezinárodní komunita nám musí pomoci, abychom měli kvalitní instituce, které podporují rozvoj a které zajišťují, aby lidi nezneužívali své pozice, nepáchali kriminalitu a nebyli zkorumpovaní. At už jsou to místní, nebo ze zahraničí. Instituce nesmí nikoho chránit před spravedlností.
S českou organizací SIRIRI jste udělali živou abecedu. O co jde?
Je to pro mě způsob, jakým se podílím na zvýšení gramotnosti ve Středoafrické republice. Ve vzdělávání je velký problém. I když děti odchodí školu, nic neumí a ničemu nerozumí. Dítě čte, a neví co. Něco řekne, ale neví, co říká. Tohle je způsob, jak to změnit. Díte se naučí chápat. Řekne židle a taky myslí židle. Naučí se díky obrázkům abstrahovat význam. Pak když nemá obrázek u sebe a zeptáš se, co je židle, ukáže ti skutečně židli.
Je komiks a kresba dobrá forma komunikace?
Nejdříve jsem se věnoval klasické kresbě. Máme to v rodině, kreslila moje máma, kreslí můj brácha. S komiksem jsem začal, protože si myslím, že je to způsob, jak oslovit více lidí. Perfektní způsob komunikace. Obrázky mají i text, takže se více dozvíš a příběh je více přístupný. Ve Středoafrické republice moc lidí nečte knihy. Ale obrázky je zaujmou, podívají se na ně. A když už vidí obrázky, přečtou si k tomu i ten text. Tedy příběh, který obrázek dotvoří.
Jak si vybíráš témata pro své komiksy?
Já si nevybírám, jenom se koukám kolem sebe. Popisuji realitu kolem sebe. Popisuju to, kde a jak žiju a co se děje a proč. Když třeba dělám komiksy o válce a konfliktu tady v Bangui, je to pro mě osobně terapie. Já jsem na tom začal pracovat, když konflikt začal. Ztratil jsem práci a měl jsem čím dál větší deprese. Byl jsem doma a malování mi pomáhalo. Navíc jsem chtěl, aby se skrze komiks i další lidé dozvěděli, co se děje. Viděl jsem hrozné věci, válka byla hrozná. Připravit o tom komiks byl pro mě způsob, jak se od těch zkušeností osvobodit. Tím, že jsem se k těm hrozným věcem vracel při své práci, jsem procházel katarzí, která mi pomohla se se situací vyrovnat a smířit se s tím.
Jaký význam má umění ve Středoafrické republice? Když jsou lidé bez prostředků a musí se zaměřovat na základní věci, mají vůbec prostor a čas vnímat jiné věci?
Kolem nás je umění vlastně hodně. Umění má mnoho tváří a jednou z nich jsou komiksy, které dělám já. Problém tady je v tom, že mnoho lidí neumí číst. A pokud umí, tak stejně moc nečtou. Komiks je ale ve srovnání s knihami přístupnější i pro ty, kterým čtení dělá problémy. Bohužel ne moc místních zná moji práci. Znají mě mnohem více lidé v zahraničí a expati (pozn. lidé, kteří pracují mimo zemi původu). Navíc lidé tady ani nemají na knihy peníze. Už to řeším s jedním editorem, abych mohl třeba vydat nějakou hodně levnou verzi mojí knihy, aby si to mohli koupit i místní lidé.
Spoluautorka: Veronika Boháčová
Foto: Jiří Pasz