Radka a Roman Švecovi věnovali svůj život především výchově synů. Ti dospěli a manželé cítili, že mají ještě dostatek sil věnovat lásku a péči dalším dětem. Jejich náručí od té doby prošlo již deset dětí, které mohly skončit v kojeneckém ústavu. Radka a Roman jsou pěstouny na přechodnou dobu, dávají tak miminkům šanci na nový a plnohodnotný start do života. Lucii Bellucci Majerníkové je 47 let a spolu s manželem a dcerou mají v péči první dítě. Pěstounství s sebou přináší řadu změn a mnohdy i úskalí, podle Lucie se však vyplatí. „Pěstounství nám přináší pocit, že jsme ještě užiteční. Že pomůžeme dětem, které neměli to štěstí vyrůstat u svých biologických rodičů. Je to nádherný pocit, když dáte děťátku lásku a náruč. V kojeneckém ústavu se andílkům nedostává tolik lásky jako u pěstounů. A to je to, co nás žene dál,” vysvětluje pro HFC. „Češi se o pomoc dětem opravdu zajímají a z toho máme velkou radost. Přesto je pěstounů pořád nedostatek, podle nás hlavně proto, že je celý proces hrozně složitý a nepřívětivý, takže řadu zájemců odradí,” říká pro HFC Julie Kochová, předsedkyně organizace Dobrý start, který stojí za kampaní Díky pěstounství. „Pěstounství není pro lidi, kteří jsou perfektní, ale pro lidi, kteří mají otevřené srdce,” zdůrazňuje.
Paní Lucie s manželem
Dobrý start se věnuje advokační a osvětové činnosti směrem k politikům a veřejnosti, zasazuje se také o prosazení důležitých legislativních změn. „Absurdní je třeba to, že v některém kraji trvá stát se pěstounem pár měsíců, a v jiném i déle než dva roky. Stále se také setkáváme s tím, že úředníci lidem nepodávají správné informace, třeba říkají, že pěstouni musejí mít pro dítě vlastní pokoj nebo se pěstounem nemůžou stát bez partnera. Obojí je mýtus,” vysvětluje Julie Kochová. „Naštěstí přibývá úřadů, kteří vycházejí zájemcům skutečně vstříc, berou je jako partnery a oceňují, že do pěstounské péče jdou. Přesně to je cesta, jak pomoci více dětem z ústavů do rodin,” dodává.
Pěstounství je pro každého
Kampaň Díky pěstounství funguje jako překlenovací most mezi zájemci a úřady. Lidem, kteří uvažují o pěstounské péči, se přes messenger, e-mail nebo telefon snaží poskytnout veškeré potřebné informace a kontakty na organizace v regionech. „Úřady většinou nekomunikují flexibilně, třeba přes messenger nebo večer či o prázdninách, kdy přitom mají lidé podle našich zkušeností největší prostor se tématu věnovat. My se snažíme nabídnout všechny kanály, přizpůsobit se zájemcům časově a komunikovat s nimi i o nejmenším detailu. Prostě shodit co nejvíc bariér a být zájemcům maximálně blízko,” popisuje Kochová.
Svým přístupem se Díky pěstounství snaží oslovit co nejvíce zájemců a ukázat, že pěstounství je pro každého. „Pěstouny mohou být rodiny s mladšími i staršími dětmi, bezdětné páry i lidé bez partnera. Nejdůležitějším předpokladem je hezký vztah k dětem, energie a chuť pomoci potřebnému dítěti, ochota na sobě pracovat a stát se součástí systému ochrany dětí,” říká Kochová. „Přijaté děti za sebou mají těžké zážitky, kvůli nimž svou vlastní rodinu musely opustit, a tyto zážitky potřebují pomoci zpracovat. Někdy je to zážitek v podobě devíti měsíců v břiše maminky, která o dítě nestála, jindy závislost rodičů nebo týrání. Společné je všem dětem velké zklamání. Pěstouni proto mají před sebou velký úkol - pomoci dětem obnovit důvěru v dospělé a dát jim možná poprvé v životě možnost poznat bezpodmínečnou lásku,” dodává.
Šance na změnu
Zodpovědného úkolu jsou si vědomi i pěstouni Radka s Romanem a Lucie. „Ještě během studií jsem začínala v kojeneckém ústavu jako sociální pracovnice. Tenkrát tam bylo dvacet dětí na jednu sestřičku a já jsem odtud hodně rychle utekla, protože bych si všechny děti vzala domů. Po třiceti letech jsem se jako pěstounka do jednoho takového zařízení vrátila převzít děťátko do péče. Dětí tam bylo sice už jen osm, ale stále jen jedna sestřička. Dělala, co mohla, ale má jen jednu náruč pro tolik natažených rukou. Když dítě pláče, potřebuje-li uspokojit svou potřebu, a nikdy se nedočká, přestane plakat. Jen v jeho očích vidíte tu rezignaci a nedůvěru,” popisuje Radka, jíž dodává energii právě myšlenka na změnu, kterou mohou s manželem dítěti poskytnout.
„Některé děti jsme si přinesli s takovým nešťastným výrazem ve tváři a po třech měsících rozkvetly. Je to zázrak! Ten pohled je naší největší odměnou a stojí za všechny probdělé noci, čas strávený na úřadech, u soudu nebo u doktora a za všechny komplikace, které s sebou náš právní systém, bohužel, stále nese,” doplňuje.
Rodina jako tým
Pěstounství je někdy náročným dobrodružstvím, které ale dokáže rodinu i o mnohé obohatit. „Kdybych neměla tak skvělého muže, mohla bych zmínit, že nám to vzalo soukromí. Ale můj muž je pěstounství oddaný jako já, takže to vnímáme jako přínos, ne jako oběť,” potvrzuje Lucie, jíž je manžel velkou oporou. Boří tak mýty říkající, že péče o děti je spíše ženskou dominantou. Manželé Švecovi i Lucie zdůrazňují, že muži vnímají rodičovství velmi zodpovědně a mohou být stejně dobrými pěstouny.
„I když je můj muž uznávaný šéfkuchař a má hodně práce, tak jakmile má chvilku volna, stává se rovnocenným pěstounem,” popisuje Lucie a dodává, že celá rodina je skvělým týmem. „Dcerka s námi prošla přípravou pěstounů a sama ze své iniciativy se svými spolužáky udělala projekt na téma pěstounská péče. Vytvořili společně veliké srdce, do kterého dali ručně vyrobené andílky představující pěstouny. Srdce věnovali na Cepp v Ostravě, kde se konají přípravy pěstounů. Každý, kdo úspěšně projde přípravou, si jednoho andílka odnese na památku,” uzavírá.
Děti z ústavů do rodin
Dobrý start se již třetím rokem soustředí nejen na osvětu u veřejnosti, ale i na změnu legislativy. Kochová upozorňuje, že i dnes je mnohdy upřednostňováno umístění dítěte do ústavu před snahou pomoci rodině. „Je takový mýtus, že potřebujeme pěstounů tolik, kolik je dětí v ústavech. Dvě třetiny dětí by ale mohly zůstat se svými rodiči, pokud by dostaly potřebnou podporu. Ti rodiče o ně stojí, ale sami to nezvládnou,” upřesňuje. „V roce 2017 mířil na hlasování tehdy ještě Sobotkovy vlády návrh zákona, který by umisťování dětí do ústavní péče konečně omezil. K tomu jsme napnuly všechny síly a během pár týdnů jsme nasbíraly tisíce podpisů pod petici, daly dohromady více než 60 známých osobností a desítky organizací. Bohužel o jeden hlas vláda návrh nepodpořila,” vzpomíná Julie Kochová a dodává, že symbolicky k tomu došlo 21. srpna, v den výročí sovětské okupace. „Právě komunistický režim v Československu zpřetrhal tradici předválečné prorodinné politiky, ze dne na den se tu zrušila pěstounská péče a děti namísto pomoci rodinám putovaly do ústavů vzniklých v zabavených zámcích nebo klášterech. Směr, který tu komunisté v péči o ohrožené děti nastolili, byl bohužel natolik silný, že vydržel i sametovou revoluci, a základy se nezměnily dodnes,” uzavírá.
Foto: Díky pěstounství a soukromý archiv paní Lucie