„Když jsem byl s bývalým partnerem na zubní pohotovosti a on podle zákona řekl, že je pozitivní, sestřička zareagovala: ‚To si snad děláte srandu!‘,“ vypráví své zkušenosti Michael Jettmar. „Když mě kdysi lékařka odmítla s tím, že na lidi, jako jsem já, nejsou zařízení, bylo to hodně ponižující,“ doplňuje. S diskriminací nebo odmítnutím lékaře kvůli své diagnóze, kterou musí ze zákona v ordinaci hlásit, se v Česku setkaly zhruba dvě třetiny HIV pozitivních pacientů. Jakub Tomšej z České společnosti AIDS pomoc zdůrazňuje, že situace je nejpalčivější mezi stomatology. Sehnat zubaře je složité pro většinu pacientů, v případě těch HIV pozitivních je to téměř nemožné. Několik let hledal zubaře také Daniel, který žije s HIV téměř 12 let. „Když jsem se ho pak zeptal, jestli bych se mohl objednat na odstranění zubního kamene, řekl: ‚A stojí vám to za to, s touhle diagnózou?‘“ Případy diskriminace nebo ponížení přitom hlásí jen minimum lidí. Pokud tak učiní, může být přístup některých orgánů překvapivý. Ombudsmanka tak například nedávno napomenula pražský magistrát kvůli diskutabilnímu přístupu v řešení jednoho z případů. Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví varuje, že takové jednání HIV pozitivní velmi stresuje. „HIV pozitivní klienti a pacienti mohou být jakýmkoliv nestandardním postupem lékařů či jiného zdravotnického personálu, ač mnohdy nechtěně, vystaveni stigmatizaci, která může dodatečně zatěžovat jejich psychologickou adaptaci, například v období, kdy usilují o ,smíření‘ s vlastní diagnózou,“ říká.
Podle českého průzkumu z října 2016 mezi téměř 130 HIV pozitivními se s diskriminací nebo odmítnutím u lékaře z důvodu své diagnózy setkaly dvě třetiny respondentů. „A to proto, že pacienti mají povinnost lékaře upozornit na svůj HIV status. V praxi se nejčastěji setkávám s případy odmítnutí stomatologem, jde ale o mnohem širší problém,“ vysvětluje právník České společnosti AIDS pomoc Jakub Tomšej. Podle něj dochází také často i k jinému znevýhodňování nebo ponížení. „Počínaje tím, že si pacient počká na konec fronty, přes ponižování až po provedení zákroku mimo sterilní prostředí ordinace,“ pokračuje. „Nemocnice také často odkazují pacienty na HIV centra i tam, kde se jedná o zdravotní péči s HIV nesouvisející,“ dodává.
S podobnou situací se setkává na vlastní kůži například Michael Jettmar, který dnes pracuje jako fundraiser v organizaci Rozkoš bez Rizika. „Zažil jsem, že mi v nemocnici, kde mám HIV centrum, měli na jednom oddělení píchnout injekci. Když jsem řekl, že jsem pozitivní, tak mě s tou rozbalenou injekcí naplněnou nějakou tekutinou poslali, ať si to jdu nechat píchnout do HIV centra. Člověk si pak připadá dost divně,“ vypráví. „Znám ale lidi, kterým například trhali zub v čekárně a podobné hrůzy,“ přidává.
Na lidi jako vy tu nejsme zařízení
Jako jednu z nejvíce traumatizujících zkušeností, kterým musí vedle smíření se s vlastní diagnózou čelit, HIV pozitivní často zmiňují právě přístup některých lékařů. „Jednou z nepříjemností, se kterými se ve svém životě setkávám, je chování některých lékařů a některého zdravotnického personálu. Důsledně je o své pozitivitě informuji, ne vždy jsou jejich reakce příjemné,“ popisuje Karel, který žije s HIV už více než 15 let.
Jako jednu z nejtěžších věcí, se kterými se po svém nakažení virem HIV před dvanácti lety musel potýkat, označuje setkávání s lékaři také Daniel. „Nic horšího než chování sester a některých lékařů v Česku jsem nezažil,“ říká rezolutně. „Když si zlomíš ruku nebo máš angínu, jdeš rovnou ke specialistovi v místě úrazu nebo bydliště. Tam tě ale lékař po zjištění, že máš HIV, obvykle odmítne a posílá na Bulovku (pozn. jedno ze specializovaných pracovišť – více níže), přestože potřebuješ ošetření, které s HIV nijak nesouvisí. Takže když jsi třeba zrovna pracovně v Brně, nebo na chatě v západních Čechách, nedostaneš ošetření. Buď musíš jezdit po okolí a hledat, kdo tě přijme, nebo jet do Prahy,“ popisuje své zkušenosti Daniel. Pacienti se také často shodují na tom, že některým lékařům i v případě, že je ošetří, chybí respekt a citlivost. „Když tě přece jen vezmou a objednají, často se stává, že sestra vyjde do plné čekárny, a vyvolá tě jako ‚ten pán s tím HIV‘,“ doplňuje Daniel.
Pozitivní lidé i odborníci se shodují, že nejsložitější je situace v ordinacích zubařů. Najít stomatologa bývá i pro řadu zdravých pacientů velmi složité. V momentě, kdy se k tomu přidá virus HIV, je to mnohdy úkol téměř nemožný. „Několik let jsem nebyl schopen sehnat zubaře, který by mě ošetřil. Můj původní zubař mi, když jsem mu oznámil svou diagnózu, sdělil, že mě vysloveně odmítnout nemůže, ale že si nepřeje, abych k němu chodil, a doporučil mi, ať si najdu někoho jiného,“ vzpomíná na nepříjemnou zkušenost Karel. „Jeho žádosti jsem vyhověl a snažil se nějaký čas chodit na zubní oddělení na Bulovce, které bylo toho času jedním z mála zubních oddělení, které HIV pozitivní pacienty ošetřovalo. Tamější zubař byl však velmi neflexibilní, často se stávalo, že ve sjednaný termín vůbec nebyl přítomen, a tak jsem tam přestal docházet,“ pokračuje. „Následně byly mé pokusy o sehnání zubaře neúspěšné. Podařilo se mi jej sehnat až loni,“ dodává.
Na necitelnost narazil několikrát také Michael Jettmar. „Když jsem byl s bývalým partnerem na zubní pohotovosti a on podle zákona řekl, že je pozitivní, sestřička zareagovala: ‚To si snad děláte srandu!‘,“ vzpomíná. „Ponížením je ale každé to odmítnutí. Když mě kdysi lékařka, na kterou jsem následně podal stížnost, odmítla s tím, že na lidi, jako jsem já, nejsou zařízení, bylo to hodně ponižující,“ doplňuje.
Velké problémy s hledáním stomatologické ordinace měl také Daniel. „Celá léta bylo nemožné najít zubaře. Když jsem našel, pan doktor se celý oblékal do ochranné kombinézy pokrývající i hlavu, měl roušku, štít a dvoje rukavice. Vypadal jako astronaut, který jde zneškodnit Vetřelce,“ vypráví. I zde podle svých slov narazil na necitelnost, která ho velmi zasáhla. „Když jsem se ho pak zeptal, jestli bych se mohl objednat na odstranění zubního kamene, řekl: ‚A stojí vám to za to, s touhle diagnózou?‘“ Tím to však podle něj neskončilo, neadekvátnímu jednání byl vystaven také ze strany zdravotních sester. „Na rentgenu zubů po mně sestry chtěly, abych po sobě vydezinfikoval ten aparát, do kterého se vkládá hlava, protože ‚to přece nebudeme dělat my, když jste infekční‘,“ popisuje. „Jinde se na vás během prohlídky třeba chodí nenápadně dívat postupně celé oddělení jako na exota,“ vykresluje.
Krok zpět
To, že takové jednání některých lékařů může mít další neblahý vliv na duševní stav pacienta, popisuje Michael Jettmar. „Když se člověk už smíří s tou diagnózou, je každý takový náraz krokem zpátky. Ač jsem s tím sám smířený, a tu diskriminaci zvládnu, když nastane, je to pro mě pořád strašně nepříjemné,“ popisuje dopady takového jednání.
To potvrzuje také Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ), který se tomuto tématu odborně věnuje. „HIV pozitivní klienti a pacienti mohou být jakýmkoliv nestandardním postupem lékařů či jiného zdravotnického personálu, ač mnohdy nechtěně, vystaveni stigmatizaci, která může dodatečně zatěžovat jejich psychologickou adaptaci, například v období, kdy usilují o ,smíření‘ s vlastní diagnózou,“ vysvětluje. „Takové jednání se může klienta dotknout a působit na něj v rámci tzv. menšinového stresu. Ten působí nad rámec stresu, kterému čelí všichni lidé a vyžaduje proto dodatečnou adaptaci. Takové úsilí může pochopitelně HIV pozitivního člověka dlouhodobě vyčerpávat a vést k nejrůznějším psychologickým potížím,“ dodává.
Nejpalčivější je situace u stomatologů
„Nejhorší situace je u stomatologické péče, kde je v některých regionech doslova nemožné sehnat zubaře, ale řešil jsem problémy v mnoha oblastech medicíny,“ říká právník Tomšej a potvrzuje tak zkušenosti Daniela s Karlem. Přestože podle něj drtivá většina HIV pozitivních případy diskriminace a necitlivosti lékařů a personálu nehlásí, objevily se v minulosti jednotlivé případy, které skončily u správního řízení.
Trochu jinak situaci hodnotí Roman Šmucler, prezident České stomatologické komory. „V ČR jsou často obecně pacienti odmítáni kvůli nízkým úhradám od zdravotních pojišťoven, možná je to i tento případ,“ uvádí. „Někteří lékaři pacienta v dobré víře odeslali do specializované ordinace a byli pak popotahováni neziskovými organizacemi. Takže se úplně zbytečně celá problematika, která funguje mnoho a mnoho let, v poslední době dramatizuje,“ domnívá se. „Generelně jsou tito pacienti roky ošetřování bez problémů,“ dodává. Připouští ale, že se některé prohřešky v minulosti i sama komora zabývala. „Teorie je taková, že všichni lékaři by měli HIV pozitivní a AIDS pacienty ošetřovat. Vesměs se tak děje. Měli jsme i stížnosti, že se tak snad nedělo, ty se řešily,“ přiznává.
Podle praktikujícího stomatologa Adama Šímy, který mezi svými pacienty několik žijících s virem HIV má, Česká stomatologická komora v tomto ohledu zachovává odstup. „Před asi rokem vyšlo v časopise Komory, že někoho pověřila zpracováním dvoudílného článku o ošetření HIV, ale od té doby je ticho po pěšině,“ popisuje. „Vědí, že to ne všude může fungovat, ale tlak na pilu určitě není. Komora obecně funguje na principu, že kde není žalobce, tam není soudce,“ myslí si.
K odmítání podle Šímy dochází v jednotlivých případech. „Je to o tom, na koho natrefíte. Jako když žádáte o stavební povolení. Můžete spadnout pod protivnou bábu, nebo na dobrou úřednici, která vám pomůže,“ říká s nadsázkou. „Obecně platí, že dobrá kvalitní pracoviště HIV+ pacienty ošetřují normálně. K odmítání ošetření dochází v provozech, kde se pracuje staromódně a zpravidla s kompromisní nebo rovnou pochybnou kvalitou výsledku,“ dodává.
Strach z nákazy i přetlak pacientů
Nabízí se samozřejmě otázka, proč k odmítání ze strany některých lékařů dochází. „Uvádí se, že každý zubař v České republice má asi o 30 % víc pacientů, než by vůbec sám chtěl, protože jich je málo. A nestojí principiálně vůbec o nikoho. A když mu k tomu někdo řekne, že je HIV pozitivní, tak řekne, že nemá volno. Proč by si tím přidělával další práci,“ zamýšlí se vedoucí AIDS centra v Nemocnici na Bulovce Ladislav Machala. „To, bych řekl, že bude takový hlavní důvod. Lépe by to ale asi vysvětlili ti konkrétní lidé,“ dodává.
Nezřídka však zaznívají argumenty, že ošetření takového pacienta skýtá riziko nákazy. To zmiňuje také právník Jakub Tomšej. „Nejčastěji k tomu dochází z důvodu obav o své zdraví, nebo o zdraví ostatních pacientů. Tyto obavy jsou nicméně zcela bezpředmětné,“ říká. K tomu se přidává také stomatolog Šíma. „Pro lékaře i sestru existuje riziko vždy. S kýmkoliv, bez ohledu na to, jestli má pacient chřipku, angínu, hepatitidu C nebo HIV. Když ale pracuje opatrně, aby sebe a pacienta neporanil, a používá normální bariérovou ochranu, nemůže se mu nic stát,“ říká. To kvituje také Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví. „Je celá řada infekčních onemocnění, která se šíří krví, popřípadě je třeba se jim bránit jinak v prostředí běžné zdravotní péče. Desinfekce nástrojů a užívání ochranných pomůcek je v kontaktu mezi pacientem a lékařem zcela běžné. Tato pravidla je potřeba dodržovat a chrání jak pacienta, tak zdravotní personál,“ říká. Michael Jettmar k tomu na základě osobních zkušeností dodává: „Když řeknu, že jsem pozitivní, tak na sebe často lékař nebo lékařka vezme kosmonautský skafandr, dvacet brýlí a já nevím co všechno. Po mně ale může přijít člověk, který není diagnostikovaný, neví to, a oni se pak tedy stejně nechrání. To mi na tom vadí nejvíc.“
Diskutabilní přístup magistrátu
Jedním z případů, který se dostal ke správnímu řízení, je ten Michaela Jettmara. V roce 2015 mu bylo po telefonu jednou z lékařek odmítnuto stomatologické ošetření právě z důvodu jeho pozitivity. „...já Vás musím odkázat na infekční oddělení na Bulovku, kde je teda na to specializovaná, ehm, uzpůsobený pracoviště, my jako běžný na to nejsme, ehm, takovej hygienickej režim nemáme...," uvedlo tehdy pracoviště. Pražský magistrát v roce 2015 odmítl po podání podnětu správní řízení zahájit s odůvodněním, že z nahrávky hovoru, kterou si Jettmar pořídil, přímo nevyplývá, že byl pacient odmítnut z důvodu svého zdravotního stavu. Stejně to ale nevidělo Ministerstvo zdravotnictví, které důkazní materiál vnímalo jednoznačně. Zaslalo proto magistrátu nařízení k zahájení správního řízení. Magistrát však následně rozhodl, že se stomatoložka správního deliktu nedopustila. Ministerstvo po přezkoumání rozhodnutí magistrátu zrušilo a vrátilo věc k novému řízení. Tehdy, v roce 2017, už magistrát dospěl k závěru, že ke správnímu deliktu skutečně došlo a byla uložena pokuta ve výši 10 tisíc korun.
Případem se zabývala také kancelář ombudsmanky. „V rámci předmětného telefonického rozhovoru s poskytovatelem jej poskytovatel odmítl přijmout do péče, a to s odkazem na neuzpůsobení ,hygienického režimu‘ pracoviště HIV infekci stěžovatele. Poskytovatel tak neuvedl žádný ze zákonných důvodů odmítnutí ani o odmítnutí nevydal písemnou zprávu, jež by stěžovateli důvod odmítnutí objasnila,“ píše ve svém rozhodnutí ombudsmanka. „Stěžovatel byl nade vší pochybnost odmítnut právě toliko ve vazbě na infekci HIV, tedy na své zdravotní postižení,“ uvádí dále. Ombudsmanka se současně vyjádřila kriticky k práci magistrátu. „Na základě tohoto, ale i dalších případů týkajících se poskytování zdravotní péče osobám infikovaným HIV, mám však jisté pochybnosti, zda magistrát plní řádně své povinnosti vyplývající ze zákona o zdravotních službách, antidiskriminačního zákona, ale i obecných procesních předpisů,“ uvádí ombudsmanka.
Před několika dny obdržel Michael Jettmar také po dlouhém mlčení ze strany Stomatologické komory vyrozumění, že s lékařkou, která jej odmítla, proběhlo disciplinární řízení a byla jí udělena důtka.
AIDS centrum na Bulovce
V několika krajích Česka existují specializovaná AIDS centra, kdy některá z nich nabízejí také specializovanou konziliární péči. Není tomu však vždy. Komplexní zdravotní péči o HIV pozitivní pak pokrývá AIDS centrum v pražské Nemocnici na Bulovce, které má také v rámci nemocnice lékaře, jež se na péči o takové pacienty specializují – například zubař, gynekolog, oftalmolog, chirurg a další. „Na Bulovku chodí HIV pozitivní pacienti od roku 1985 a jsme stále největší pracoviště, které se věnuje léčbě pacientů s HIV infekcí,“ popisuje Ladislav Machala, vedoucí tamního AIDS centra. I na ni se však mezi některými HIV pozitivními objevují kritické ohlasy, a někteří pacienti proto hledají lékaře, zejména pak zubaře, jinde. „Geografická dostupnost specializovaných center, která se vyskytují pouze ve vybraných městech, není rovnoměrná a fakticky tak omezuje dostupnost zdravotní péče některým klientům, kteří bydlí mimo jejich dojezdovou vzdálenost, upozorňuje Michal Pitoňák z NÚDZ.
Citovaný rok a půl starý průzkum ukázal, že dvě třetiny pacientů hodnotí přístup centra a ošetřujících lékařů jako velmi dobrý nebo dobrý. Jako špatný ho vnímá jen zhruba 10 % dotázaných.
Kritika směřuje například na dlouhou dobu čekání na ošetření v čekárně nebo na objednání. Vedoucí centra Machala připouští, že k delším lhůtám při objednávání, například v případě stomatologické ordinace, dochází, avšak z důvodu velkého množství pacientů. „Naši pacienti se pak občas domnívají, že jsou objednáni po velmi dlouhé době. Tím problémem ale není HIV, ale přetíženost příslušného lékaře,“ vysvětluje.
Objevují se také další roviny, které některým pacientům vadí. „Nejčastěji jde o stížnosti ohledně nedostatku respektu a nezdvořilého jednání personálu,“ zmiňuje právník Jakub Tomšej. Vedoucí Ladislav Machala uznává, že k podrážděnému jednání v některých případech dojít může. To přikládá zejména přepracovanosti a únavě personálu na jedné straně a přehnaným očekáváním některých pacientů na straně druhé. „Každý jsme nějaký, je spousta lidí, se kterými jsme si sympatičtí, ale pak jsou tam i ti, se kterými si úplně sympatičtí nejsme, jako všude jinde; samozřejmě u nás v rámci AIDS centra může z těchto a podobných důvodů pacient bez problému přejít k jinému lékaři,“ říká. Spolupráci se specializovanými lékaři v rámci celé nemocnice hodnotí Machala z většiny velmi kladně. „Věnujeme se všem HIV pacientům stejně, nerozlišujeme. Je to naše práce, jsme tu od toho a já osobně to vnímám tak, že mě k tomu pověřil Bůh,“ dodává.
Potíže s osobními údaji
„V rámci AIDS centra na Bulovce jsem zaznamenal také obavy ohledně dostatečného zabezpečení osobních údajů. Pacienti například zmiňují, že při návštěvě recepce vidí osobní údaje jiných HIV pozitivních pacientů nebo že personál sděluje citlivé informace po telefonu bez dostatečné kontroly, kdo je na druhé straně,“ vypočítává Jakub Tomšej z České společnosti AIDS pomoc. To podporují také výsledky zmíněného průzkumu, kde podobnou zkušenost deklarovala třetina dotázaných. „To se samozřejmě v plném hektickém provozu může stát, ale v poslední době věnujeme prevenci podobných úniků informací velikou pozornost,“ reaguje Machala. „Na druhou stranu se také stává, že jak naši pacienti, tak jejich lékaři vyžadují poskytnutí informací po telefonu a když je jim toto odmítnuto, velmi se na nás zlobí,“ vysvětluje.
Jakub Tomšej poznamenává, že některým pacientům vadí, že je lékařský personál vyvolává celým jménem, čímž narušuje jejich anonymitu. Ladislav Machala však říká, že přístupy jeho pacientů jsou různé. „Někomu v naší ambulanci nevadí, když vyvolávám jmény, jiný se cítí uražen, že zavolám jménem. Já si všechny pacienty podle obličeje nepamatuju. Ale zase se mi stalo, že jsem vylezl z ordinace, ukázal jsem prstem a řekl: ‚Pojďte vy.‘ a pán se urazil se slovy, že ho mám oslovit slušně jménem. Takže každý jsme jiný,“ říká.
Důvěra mezi pacientem a lékařem je klíčová
„Pokud jde o péči o vztah lékaře a HIV pozitivního pacienta, tak bychom měli především podporovat jejich vzájemnou důvěru. Je v zájmu každého pacienta informovat svého lékaře o svém zdravotním stavu a je zájmem lékaře, aby pacient neměl zábrany nějakou informaci mu sdělit. Při vstupních prohlídkách se lékař zpravidla ptá na anamnézu a žádá pacienta, aby jej informoval o všech jemu známých okolnostech jeho zdravotního stavu, včetně infekčních onemocnění. Takto je to v pořádku, neboť se jedná o vztah budující důvěru,“ vysvětluje Michal Pitoňák z NÚDZ. „Jsou mi známy výsledky z nedávné české behaviorální studie uspořádané SZÚ, na které jsem spolupracoval, z jejichž výsledků je zřejmé, že diagnóza HIV si klade na pacienty velmi vysoké psychologické nároky. Měli bychom tedy usilovat o zmírnění negativních dopadů, které lze řešit nejsnáze, tedy například i diskriminační jednání ve zdravotní péči,“ uzavírá.
Přečtěte si také článek o stimatizaci lidí žijících s virem HIV.
Jména některých respondentů byla změněna, aby byla zachována jejich anonymita.
Ilustrační foto: Pixabay