„Divadlo by mělo reflektovat svět kolem nás či svět v nás,“ říká ředitelka Divadla 21 Hana Mathauserová. Podle ní má inspirovat, vyvolávat emoce a diskuzi, a to i pokud jde o náboženství. Hra Vaše násilí, naše násilí, která nedávno vzbudila kontroverze, má podle ní především veřejnost přimět k zamyšlení. „Divadlo je skvělý doplněk vzdělávání. Jak často se rozbrečíte v lavici nad osudem Karla Havlíčka Borovského, sládka Vaňka nebo Johanky z Arku? Málokdy,“ líčí Hana. „Ale v divadle máte možnost jejich osudy prožít, poznat autory i postavy jinak, živě, skutečně a lidsky. A odejít se zážitkem. A zážitky si přece pamatujeme lépe, nežli strohý výklad o národním buditeli,“ pokračuje. S divadelníky se proto snaží přinášet hlavně mladým lidem pozitivní vzory, kteří podle ní dnes chybí. Mladí lidé se pak ztotožňují s těmi negativními a dochází k jejich radikalizaci. „Je především potřeba s lidmi vést rovnocenný dialog,“ uzavírá Hana.
Co si myslíš o divadelní hře Naše násilí, vaše násilí v Brně, která nedávno rozpoutala bouřlivou diskusi?
Hru jsem neviděla. Oslovují mě ale témata, kterých se dotýká. Vítám nepříjemné otázky, které klade. Je skvělé, že Divadelní svět Brno, spolu s Martinem Glaserem v čele, inscenaci „dovezli“. Přijde mi zbytečné zabývat se takzvanými Slušnými lidmi a jejich neslušným chováním. Věřím a doufám, že tahle mediální kampaň mohla pomoct a donutit několik dalších lidí k zamyšlení nad tím, kam se ta naše pochroumaná Evropa řítí.
Vaše násilí, naše násilí (Foto: Divadelní svět Brno)
Je vhodné, aby divadlo takto reflektovalo témata jako náboženství? Nebo má i divadelní hra mít nějaké hranice?
Divadlo by mělo reflektovat svět kolem nás či svět v nás. Mělo by si klást a následně v divácích vyvolávat otázky. Mělo by inspirovat, vyvolávat emoce, diskuzi. A náboženství je jedno z nejsilnějších celospolečenských témat, hybatelem mnoha společenských událostí. Pokud divadlo reflektuje svět kolem nás, je náboženství jeho přirozenou součástí. Jak silně ovlivňuje dnešní společnost, tak silně musí logicky pronikat i do světa divadelního a uměleckého vůbec. A taky proniká. A to už odnepaměti. A pokud jde o hranice divadelní hry, Listina základních práv a svobod zaručuje svobodu projevu. Vedle toho existují právní normy, které ji omezují. Ta omezení jako cenzuru nevnímám, ta chrání. Ačkoliv jsou jimi paragrafy trestního zákoníku, a ty jsou nezpochybnitelné, jde z mého pohledu především o morální zodpovědnost. A tu zákonem nikdo neupraví, ta by měla být v každém z nás.
Pokud někdo vnímá Ježíše jako vzor, ke kterému chová úctu a je pro něj velmi důležitý, je v pořádku Ježíše zesměšňovat nebo urážet, i když to může někomu ublížit?
Není to v pořádku. Ale je v pořádku prostřednictvím symbolů konfrontovat, pojmenovávat, zrcadlit. A pokud je funkce divadla reflektovat - a spolu s tím i vyvolávat diskuzi - a pokud se naše společnost řítí tam, kam se řítí, není divu, že jsme toho svědkem i na jevišti. Lidé ztrácejí morální zábrany, chovají se jako prasata, hodnoty i symboly jdou stranou – pak nemůžeme čekat na jevišti vychechtaného Sluhu dvou pánů. A o to víc by nás to mělo nutit k zamyšlení.
Vaše násilí, naše násilí (Foto: Divadelní svět Brno)
V diskusích zaznívají obavy o svobodu projevu v Česku, o svobodu divadla. Jaký na to máš náhled?
Obávám se, že už začala. Pomalu, pokradmu pohlcuje média a manipuluje ty, kteří se nechají. Jako bychom to už někdy zažili. Divadla to pocítí ve chvíli rozdělování grantů a nebude to poprvé. Naštěstí víme, že divadlo se omezit nenechá. Je to prostor k uměleckému i společenskému vyjádření a ten si divadla vzít nenechají. My si ho vzít nenecháme. A hned bude o čem hrát.
Je divadlo dobrá forma vzdělávání?
Skvělá. Ne forma sama o sobě, ale doplněk. Vzdělávat v lavici je norma, základ, ale samo o sobě může leckdy skončit u učených frází a nepochopení. Člověk vnímá svět všemi smysly, a to nám sebelepší pedagog zpoza katedry málokdy dopřeje. Jak často se rozbrečíte v lavici nad osudem Karla Havlíčka Borovského, sládka Vaňka nebo Johanky z Arku? Málokdy. Ale v divadle máte možnost jejich osudy prožít, poznat autory i postavy jinak, živě, skutečně a lidsky. A odejít se zážitkem. A zážitky si přece pamatujeme lépe, nežli strohý výklad o „národním buditeli“.
Na jaké věci ve vašem divadle cílíte? Co chcete změnit a proč
Divadlo jako takové má nesmírný potenciál v působení na druhé, dokáže burcovat lidské emoce, potěšit, naštvat, zmást. Naše divadlo je generačním uskupením lidí s podobně ukotvenými hodnotami, rozhlížíme se společně kolem sebe a děsíme se toho, kam se naše společnost řítí. A víme, že to všechno už tu bylo. Historie se opakuje. Denně si ji přehráváme a děsíme se „Velkého bratra“. A denně jsme vděční za to, že máme tu možnost s diváky diskutovat. Nebojíme se říct svůj názor a chceme slyšet názor diváka. Chceme mladým lidem dopřát bezpečný prostor, ve kterém se nemusí bát mluvit, ptát se, mýlit se, být zvídaví.
V čem jsou vaše představení pro studenty specifická? Jaké hry nebo motivy zapojujete?
Mezi naše inscenace patří známé i méně známé tituly, klasická dramata, beletrie, autorská tvorba. Nesnažíme se převyprávět původní dílo v nezměněné podobě, nejsme interaktivním čtenářským deníkem. V dílech hledáme aktuální společenská témata, lidské slasti i strasti, v historii paralely k dnešní době a opačně. Sami využíváme toho, co nabízíme druhým – nebojíme se ptát, mluvit, mýlit se. Jsme zvídaví i zvědaví a dokud je tomu tak, věříme, že neustrneme my ani ti, kdo výsledky naší práce sledují – diváci.
Je nějaký rozdíl v publiku ze střední a základní školy?
Nezáleží na tom, jestli je divák ze střední nebo ze základní školy. Záleží na tom, jaká jejich škola je. Respektive jací jsou jejich pedagogové, jak ke svým žákům nebo studentům přistupují, jak je vedou. Zda jsou jim partnery, rádci, přirozenou autoritou a vzorem nebo jen dozorci a krotiteli. Víte, jak se to spolehlivě pozná? Když učitel zůstane během představení na kafíčku ve foyer, děti odloží a pak jen vyzvedne jak z dětského koutku v supermarketu, promarní skvělou šanci. Šanci vést s nimi dialog, učit je kritickému myšlení, vyhodnocovat informace, číst metafory…
Proč dochází k radikalizaci mladých a zároveň snižující se společenské angažovanosti?
Protože jim chybí vzory. Pozitivní vzory. A o to snáz se pak ztotožňují s těmi negativními.
Mnoho mladých lidí nepovažuje demokracii za nejlepší formu vlády? Proč tomu tak podle tebe je?
Protože demokracie bolí. Nutí člověka k zodpovědnosti za sebe i za druhé. Protože stále více mladých lidí je líných zabývat se historií a mají pocit, že se jich netýká. A přitom ji prožívají zas a znova, z obláčků svých virtuálních světů. A až se snesou, tak se budou divit. Ne, my se budeme divit. Já už se nestačím divit teď.
Co vás v divadle prozatím během projektu nejvíce zaujalo?
Že spousta toho, co jsem popsala výše, není tak úplně pravda. Mladí lidé mají zájem o svět kolem sebe, vnímají nové trendy, technologie, hrozby. Jen je potřeba jejich zájem a energii občas trošku přesměrovat. Pomoct jim se zorientovat v hodnotách, posilovat zdravé sebevědomí a respekt k odlišnostem. A vést s nimi rovnocenný dialog. A nepropadat panice, když nás média přesvědčují o tom, že morálka je sprosťárna, vulgarismy norma a demokracie přežitek. Koneckonců věřím, že pravda a láska nakonec opravdu zvítězí a Divadlo D21 pro to svou činností udělá maximum.
Foto: Atchiv Divadla 21