Běžná česká rodina chodí do kostela nejčastěji v plavkách, přinese si s sebou před oltář basu piv, kterou vzápětí s pohledem na krucifix slastně vyžahne, zatímco ji pozoruje smečka vepřů, se kterými rodinka přišla na vodítku. Následně matka vytáhne z batohu vepřové řízky s kyselou okurkou a řádně vše zapije slivovicí. Po celou dobu se rodina vzájemně osahává a dva homosexuální synové se před sochou svatého Antonína vášnivě líbají. To tedy alespoň vyplývá z komentářů řady internetových diskutérů.
Zveřejnění pozvánky na oběd v mešitě, který pražští muslimové pořádají v neděli 3. dubna v modlitebně na Palmovce, vyvolalo velký ohlas a přitáhlo, jak je již dobrým zvykem, desítky evergreenových komentářů. „Bude chlast? Jestli ano, dorazím!“ píše pod pozvánkou jeden z uživatelů. „Oběd v mešitě si nemůžu nechat ujít. Bude i vepřová krkovička?“ ptá se jiný. Vhod přijde i homofobní nota: „Je to i pro teplouše?“
Pokud totiž organizuje podobnou společenskou událost některý z kostelů nebo farnostní, je zřejmě běžné, že samotní faráři návštěvníkům rozlévají do štamprlí skotskou, případně že hosté chodí na akce nazí. Nazí také velmi často chodíme na nedělní obědy k našim rodičům – jak jinak, že? Jiní se zase opakovaně dožadují vepřových hodů („Až tam budou vepřové hody, rád se půjdu podívat.“), protože je pravděpodobně časté, že si pozvaná návštěva u svého hostitele předem diktuje, jak bude menu vypadat. („Právě na podobné akce bychom měli chodit ve značném počtu. A vyžadovat dodržování našich kulturních zvyklostí - oni vepříky konzumovat nemusí, ale pro hosty by je připravené mit mohli.“). Stejně tak je běžnou praxí, že lidem ze svého okolí nutíme jídlo, které z různých důvodů jíst nechtějí. Odmítnutí takového pokrmu pak hodnotíme jako neurvalost a znak pohrdání naší domácností (nebo kulturou). Sám si pamatuji situace, kdy hostitelé zejména v přímořských zemích nabízeli mé vlastní rodině některé z mořských plodů. Rodina takový pokrm odmítla s vysvětlením, že na podobná jídla nejsme zvyklí a nejsme schopni ho pozřít. Hostitel tento fakt samozřejmě přijal.
„Budou se řezat hlavy? Kamenovat? Znásilňovat? Proběhne názorná ukázka sexu s kozou? Nebo bude jen jídlo, pojala bych to komplexně ať vidíme o co přicházíme,“ píše uživatelka Andrea B. „No... mohl by si některý z hostů třeba přinést na těle slušivou vestičku z drátků, jak by se imámové tvářili,“ komentuje další z diskutérů. Jiný tweetuje: „Batohy s granátama nechte v předsíni. Stejně jako ostatní...“ Vnucovat lidem, kteří za aktuálních vypjatých okolností seberou odvahu a rozhodnou se udělat vstřícný veřejný krok a gesto, vtípky na nejbolestnější aspekty, se kterými jsou pro svou víru každodenně konfrontováni (bez toho, aniž by se tomu jakkoliv přičinili), je minimálně neslušné. Dokážeme si představit, že bychom se při pozvání na podobnou akci na farnosti ptali: „A své děti máme svléknout předem, nebo si je svléknete sami na místě?“ Byly by komentáře podobně přehlíženy a oslavovány téměř jako akt hrdinství? Podobné reakce na akci, kterou se snaží dát místní muslimové najevo svou otevřenost diskusi a navazování dialogu, tak nemluví o islámu a muslimech jako takových, ale zejména o nás samotných.
Někteří opakovaně volají po vystoupení zdejších muslimů, kteří se mají od činů radikálních islamistů distancovat. Pokud tak udělají (jako například při loňské spontánní kampani Ne naším jménem), není jejich vystoupení hodnoceno jako dostatečné (přesná podoba dostatečné distance však nebyla zatím definována). Současně se jednotliví aktéři těchto veřejných vystoupení stanou terčem sprostých výpadů, urážek, výhrůžek a zpochybňování jejich upřímnosti, případně jsou označeni za extremisty (přehled nejlepších komentářů na tuto kampaň najdete ZDE). Podobné urážlivé komentáře pak obdrží v momentě, kdy uspořádají otevřenou společenskou akci. Vyvstává potom ale otázka, nakolik nám o distanc obyčejných muslimů od činů teroristů skutečně jde, a nakolik naopak některým skupinám i jednotlivcům takové akty činí nepříjemnou čáru přes rozpočet. Mohlo by se totiž snadno zdát, že někteří po existenci radikálních muslimů naopak touží a radikální islám vnucují i těm, kteří proti němu otevřeně vystupují.
Nabízí se však i další otázka – nakolik se my sami, nemuslimové, veřejně distancujeme od hrůzných činů našich krajanů nebo souvěrců? Nepřipadá nám směšné, abychom se omlouvali za činy jiných, za které neneseme žádnou zodpovědnost? Pokud ale i přes logickou nesmyslnost takových aktů někdo s veřejnou distancí nebo otevřeným gestem přijde, musí být namísto podpory a ocenění po zásluze potrestán, zesměšněn a dehonestován.
Ilustrační foto: Wikipedia