Učíte tančit malé děti i seniory. V čem je hlavní rozdíl?
Děti vnímám jako nepopsaný list. Mají bujnou fantazii a reagují intuitivně bez masky. Většinou neudrží dlouho pozornost, a proto musím střídat nejrůznější aktivity. Naopak senioři se umí velmi dobře soustředit, ale nikdy netuším, jestli se během workshopu nevědomky neotevře něco z jejich minulosti, co nemají zpracované. Velmi mě zaujalo, jak senioři, kteří k nám chodí do kurzů, si nepotřebují nic dokazovat. V určitém období je pro vás důležité, co si myslí vaši blízcí, pak ale přijde zlom, kdy už je vám to všechno jedno. A přesně v téhle fázi je většina lidí, kteří chodí k nám na kurzy, a v téhle fázi se vlastně nalézám už i já.
Co si v rámci workshopů vyzkouší?
Začínali jsme před osmi lety, kdy jsme se s Ridinou Ahmedovou poprvé setkaly. Naše spolupráce byl experiment, kdy jsme se navzájem poznávali společně se seniory, a vznikl tak systém – technika, jak vést Pohybově hlasové lekce. Ridina se věnuje práci s hlasem a já pohybu a tanci. V průběhu času se k nám připojili další tři lektoři, kteří mají zkušenosti z divadla nebo z cirkusového umění. Navzájem se inspirujeme v tom, co na kurzech děláme. Já používám především prvky současného tance a pilates techniky nebo pracujeme s textem. Vše přizpůsobujeme tomu, co zvládnou a dovolí účastníci našich kurzů. Na začátku workshopu se rozehřejeme. Hodně stavíme na práci s dechem a s přítomností. Často si povídáme a zapojujeme osobní zpověď do lekce a do cvičení. Zkoumáme, jak hlas ovlivňuje tělo a naopak. Nikdy seniory do ničeho nenutím. Všichni jsou seznámeni s tím, že se můžou kdykoliv zapojit, anebo prostě zůstanou stranou a pozorují ostatní.
Jak se vyrovnávají s tím, že už jejich tělo něco nezvládne?
Už jsou ve věku, kdy asi nepůjdou tančit někam do baru. Nejde o to, že by nechtěli, ale moc dobře vědí, jak je naše společnost neakceptuje. Myslím, že se seniorům na našich kurzech líbí hlavně to, že se u nás dá „šílet“. Nemusejí řešit, jestli se někdo bude divit, když třeba válejí sudy nebo pořádně zakřičí a řeknou blbý vtip… Jednoduše u nás mají volnost projevit se bez soudu. Vždy jim říkám, že nemá smysl se do něčeho nutit, ať prostě dělají, co potřebují, bez sebekonfrontace. Každý zkrátka pracuje s tím, co má, i když ví, jaké jsou jeho limity. Před lety jsem měla úraz. Bylo mi sedmadvacet, veškerý můj život se točil kolem tance, a najednou jsem nemohla nejen tančit, ale jakýkoliv normální pohyb mě bolel. Dlouho jsem nechtěla přijmout fakt, že najednou nic nemůžu. Podobné pocity zřejmě zažívají senioři na našich kurzech a z toho vycházím.
Skoro to zní, že se vlastně od sebe učíte navzájem?
Pro mě tyto kurzy byly od začátku výzvou. Když jsem začínala, tak jsem měla malé děti a vídala jsem se především s mými vrstevníky a s jejich dětmi. Byla jsem ve své bublině. Po tolika letech, kdy učím tuto skupinu, si uvědomuji, že spolu stárneme, a to mě baví. Už se známe dost dlouho a skupina se proměnila v přátele. Povídáme si o tom, jak se mají, co jim vadí i co je baví. Vzpomínám si na začátky těchto kurzů, kdy mi jedna seniorka vyprávěla, jak plánuje cestu do Peru. Další mluvila o tom, že chce letět na rogalu, a bylo vidět, že ta skupina lidí, co k nám chodí, si plní sny, které si do té doby nemohli splnit. V počátcích kurzů mi seniorky vyprávěly, že většinu života dělaly, co chtěl někdo jiný: rodiče, manžel, potom děti. A teď, kdy jsou už osamostatněné a nemusejí se o nikoho starat, konečně myslí na sebe a necítí se provinile. Tenkrát jsem měla dvě malé děti. Chodila jsem učit s malou Johankou, kterou jsem měla na sobě v šátku, a tehdy mi došlo, že jsem vlastně na začátku toho celého kolotoče.
Zmínila jste práci s hlasem. Jak takové cvičení probíhá?
Lidé mají nejrůznější komplexy z dětství nebo ze školy, kdy museli například mluvit nebo zpívat před ostatními. Leckdy se jim kamarádi nebo spolužáci posmívali. Tohle se v člověku usadí na hodně dlouho, a pak se prostě bojíte mluvit nebo zpívat před publikem. Já jsem tohle zažívala na základní škole, a od té doby mám psychický blok. Právě proto říkám seniorům v našem kurzu, že vůbec nejde o nějaký perfektní výkon, ale o to, aby si vůbec zkusili svůj hlas, zvuk, zazpívat si, nebo zakřičet před ostatními. Naše workshopy jsou sice hlavně zaměřované na seniory, ale mohly by být i pro jinou věkovou skupinu, protože psychické bloky s hlasem a pohybem mají všichni. Hlas a pohyb je reakce našeho vnitřního světa.
Pracovala jste řadu let v zahraničí. Liší se nějak přístup k seniorům?
Pět let jsem žila v Německu, pak dva roky ve Španělsku. Spolupracovala jsem na tanečních projektech ve Španělsku, Německu, Francii, Africe, Číně nebo v Jordánsku. Asi největší rozdíl jsem vnímala v jižních státech Evropy, kde jsou mezigenerační vztahy hodně jiné než u nás. Naprosto běžně tam vídáte rodiny, jak jdou na večeři a společenské události. Jsou to nejen rodiče a děti, ale také prarodiče a další příbuzní. V České republice se separujeme. Čím dřív se mladý člověk může odpojit a odejít od rodičů, tím líp, mám z toho ten dojem. Veškeré akce i místa jsou oddělená. V jižních státech tomu tak není. Rodina drží pospolu a je to vidět i v jejich životech a místních zvyklostech. U nás je separovaný životní styl i akce.
Proč u nás není tak běžné mezigenerační propojení?
Asi jde celkově o přístup naší společnosti ke starší generaci. Když v Česku dostanete statut senior - je to zároveň statut, že jste nepotřebná. Senioři mluví o tom, jak se najednou cítí odstrčení. Zcela chápu, proč je ten přístup většinové společnosti mrzí a proč se cítí sami. Mnohdy potkávám na nákupech starší paní, které se dají do řeči, protože zřejmě nemají nikoho, s kým by si popovídaly. Nejde jen o povídání, ale také o to, že jim jednoduše chybí kontakt. Když máte děti, tak se mazlíte s nimi, ale čím jsou starší, tím těch dotyků ubývá. Během našich kurzů jsem mockrát zažila, jak seniory těší, když se můžou někoho dotknout. Někoho prostě jen tak obejmout.
Foto: Adéla Vosičková