Donwilson Odhiambo je pětadvacetiletý talent keňské fotografie. Celý život žije v jednom z největších slumů Afriky, v Kibeře. Život v těžkých podmínkách chudoby a deprivace se snaží zachytit pomocí svých fotografií vyváženě. Chce jej podat ve vší barevnosti, zachytit to těžké i to dobré. „Když řeknete, že jste z Kibery, lidi si automatický myslí, že jste chudák nebo rovnou kriminálník. To se mi nelíbí,” říká a pokračuje: „Má to tu dobré i špatné stránky, jako každý jiný domov. Ale samozřejmě – je to přece jenom slum. Pro mě je důležité, že tu lidi mají potenciál, svou vnitřní sílu. Ale abys uspěl, musíš se slumu postavit, bojovat, snažit se. Taky je jasné, že je strašně důležitá podpora dětí a mladých lidí, bez ní se v životě nikam nedostanou.“ O Donovi a Kibeře v současnosti vzniká film, který připravují ve spolupráci čeští a keňští filmaři.
Narodil ses přímo v Kibeře?
Narodil jsem se doma, máma porodila přímo v pokoji. Tak se to tady děje. Když nemáš peníze, rodíš doma s pomocí sousedek a porodních bab.
Jak vypadá tvá rodina?
Můj táta měl více manželek, myslím tři. Máma byla první, ale když umřela v roce 1996, tak se znova oženil. Mám nějaké nevlastní sourozence, ale přímá rodina, to jsem jen já a moje dvě sestry. Jedna z nich je moje dvojče. Ale neviděl jsem ani jednu od doby, co umřela máma, když mi bylo pět. Zkoušel jsem je hledat, ale nepodařilo se to.
Jaký je život v Kibeře?
Je jiný, než si lidi myslí. Má to tu dobré i špatné stránky, jako každý jiný domov. Ale samozřejmě – je to přece jenom slum. Pro mě je důležité, že tu lidi mají potenciál, svou vnitřní sílu. Ale abysuspěl, musíš se slumu postavit, bojovat, snažit se. Taky je jasné, že je strašně důležitá podpora dětí a mladých lidí, bez ní se v životě nikam nedostanou.
Kolik lidí tu bydlí?
Něco mezi 250 tisíci a milionem, nikdo to nedokáže spočítat. Každý den se tu rodí děti, každý den umírají lidé. Takže jsou to jen odhady. Velký problém je tu nejistota. Pozemky patří státu, a ten nás může kdykoliv vystěhovat. Třeba když se rozhodne vybudovat zkratku na letiště.
Proč se lidé stěhují sem do Kibery, když je tu život tak těžký?
Lidé z vesnic si myslí, že je život ve městě lepší. Pak ale vidí, že to je velký boj. Čekají třeba, že tu najdou práci, levné bydlení a jídlo. Prostě hledají v životě nějaké uplatnění, ale můžou se tu lehce dostat do pasti chudoby.
Dnes se sem chodí dívat i turisti.
Lidi chtějí vidět největší slum v Africe. To označení přitahuje pozornost. Chtějí vidět, jak se tu žije, udělat fotky, zažít to alespoň trochu. Často je to tu překvapí. Čekají jen chudáky, a pak vidí usměvavé, silné lidi. Když ti někdo řekne o tomhle slumu v Evropě a ty vůbec nevíš, co to je slum, představíš si místo plné kriminality, chudoby, bez škol a bez práce. Tak to není. Jasně, nemáme tu takové zázemí, ale slum funguje jinak, než si ho představíte z médií nebo vyprávění. My chceme, aby nás lidi viděli takové, jací opravdu jsme, co opravdu v životě chceme.
Co je pro tebe na Kibeře nejvíce zajímavé?
Viděl jsem lidi, kteří byli zastřeleni. Viděl jsem ženy umírat při porodu. Je tu spousta bolesti. Ale zároveň vidíš ty lidi zkoušet změnit svůj život a taky často svoji komunitu a svoje okolí k lepšímu. Inspirují ostatní, nabíjejí je svou energií. Tahle podpora je nesmírně důležitá a pozitivní věc. Já jsem se v Kibeře naučil, že musím za lidmi přijít já sám. Nepřijdou sami od sebe ke mně. Naučili mě překonávat strach. Musím jít ven a ukázat, co umím a že to dělám s radostí, nabídnout svůj talent ostatním. A jsem připravený na pozitivní i negativní reakce okolí.
Myslíš na někoho konkrétně?
Jeden americký fotograf mě naučil, že je jedno, odkud jsi a co máš. Musíš využít, co je ti k dispozici, nezávidět ostatním. Řekl mi, že Kibera je nesmírně kreativní místo. Taky mi pomohlo se potkávat s cizinci – se Švédy, s Čechy. Sdílet zkušenosti a pohledy na svět. Z místních mi hodně pomohla tanečnice Monica, známe se přes 14 let. Chtěl jsem být tanečník. Ale nemám to v krvi, ten pohyb. Pomohla mi ale najít můj opravdový talent.
Skrze ni ses dostal k fotografii?
Poradila mi, abych začal jako blogger, psal o životě. Ale trochu jinak, ne jen o utrpení ve slumu. Pak se mi zdálo, že k tomu chybí obrázky. Tak jsem zkusil fotit. Neměl jsem moc dobrý foťák, spíš takový jakoby nejmenší foťák na světě (smích). Ale začal jsem se učit a docvaklo mi, že to je to, co chci. Ten foťák jsem později zase dal někomu dalšímu, kdo začíná. Pak jsem si našel kamaráda, kterému dělám mentora teď já. Předávám mu, co umím, ale nejdůležitější je jeho samostatnost. Co nejvíc věcí nechávám na něm, aby se co nejrychleji učil.
Čeho bys rád dosáhl?
Chtěl bych pracovat jako novinář. Teď je pro mě těžké najít práci, jsem na volné noze. Chci taky zkusit pracovat v zahraničí. Být dobrý fotožurnalista. To je můj sen. Na světě je takových hodně, já chci být trochu jiný. Myslím, že mám výhodu, když pocházím ze slumu. Vidím to, když se podívám na fotky z Kibery od lidí z venku. Nesoustředím se tolik na utrpení, nefotím, jak jde někdo na záchod, nefotím, jak se myje v kýblu venku před domem. Snažím se zachytit opravdový život v jeho složitosti a kráse.
Jak vidíš budoucnost Kibery, mění se nějak?
Když to porovnáš se situací třeba před 15 lety, je to obrovský rozdíl. Dochází k rozvoji přímo před očima. Mění se každý den. Ale hlavně se tu tvoří pevná infrastruktura – cesty, pouliční lampy. Předtím to byla jen skrumáž chatrčí, domů bez elektřiny, byla tu tma. A to vlastně taky nahrávalo kriminalitě. Světlo ji zahání.
Jak vypadají v Kibeře vnitřky domovů?
V Kibeře lidi nemůžou moc změnit, jak to vypadá venku, proto se často realizují u sebe doma. Zvenku vypadají domy jen jako plechová chatrč, bídně. Když přijdeš k někomu domů, pak teprve vidíš, jaký je. Tak poznáš místní lidi. Taky je dobré si uvědomit, že i tady máme lidi bohatší, střední třídu i nejchudší. Jako jinde. Někdo má všechno, co bys čekal u normálního domu – postel, televizi, křeslo, uvaří ti kafe. I když žijí na 4 metrech čtverečních.
V Keni je 43 různých kmenů, což je politicky velký problém. Jaký to má vliv na Kiberu?
Nejhorší to bylo v roce 2007. Po volbách byly stovky lidí zabity v konfliktech mezi kmeny. Hodně lidí opustilo svoje domy a obchody. Teď v roce 2017 se po volbách problémy opakují, ale naštěstí ne v tomhle měřítku. Problémy mezi kmeny – tribalismus – šíří především politici a nejvíc právě během voleb. Já myslím, že klíčovou roli hraje řeč. Tady v Keni máme svahilštinu a když ji používáme, všichni si rozumějí, zapomenou na svůj kmen.
Jak se do života lidí promítá existence tolika různorodých lidí pohromadě na tak malém prostoru?
Bydlí tu velké množství lidí na malém prostoru. Ale to může být i výhoda. Pomáháme si navzájem, podpoříme se, společně řešíme problémy. Třeba když vypukne oheň, musím to být já, kdo bude hasit sousedův dům a on můj. Na západě jsou domy úplně oddělené, nemusíš s nikým mluvit, nemusíš se se sousedem potkat. Mně přišlo, že jste bohatí, ale navzájem se neznáte. Máte všechno, ale vždycky se najde někdo, kdo si stěžuje.
Foto: Jiří Pasz
Spoluautorka rozhovoru: Magdaléna Pražáková