Do Československa v následujících letech směřovaly tisíce podpůrných dopisů i výzkumné mise s cílem sledovat situaci v zemi za železnou oponou. Sám Benenson se vypravil do Prahy, aby prošetřil osud Josefa Berana. Ten jako nejvyšší představitel katolické církve v roce 1948 vyjádřil nesouhlas s nastupující totalitní mocí, za což ho čekaly dlouhé roky internace. Soudruzi k němu tehdy vyslance Amnesty nepustili, ale mezinárodní zájem Beranovi vynesl v roce 1964 milost. Odletěl do Říma, kde byl vysvěcen na kardinála – domů se vrátit nesměl. Když mohl konečně svobodně promluvit, poděkoval kardinál Beran lidem spojeným v rychle rostoucím hnutím Amnesty a vyzdvihl jejich podíl na svém propuštění.
Další velký příliv dopisů do ČSSR přišel v 70. letech po zveřejnění Charty 77 a založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Pobočky Amnesty po celém světě vyzývaly své příznivce, aby psali dopisy československé vládě s výzvou k propuštění českých disidentů, mezi nimiž byli Václav Havel, Anna Šabatová, Dana Němcová, Jiřina Šiklová. Do ČSSR přicházelo z Amnesty ročně až třicet tisíc poštovních zásilek s dopisy, peticemi, bulletiny apod. V dochovaných složkách STB na Havla jsou záznamy o tom, že mu chodily dopisy z Francie a Německa – a estébáci nechápali proč.
Pomoc z druhé strany železné opony
Cíle Amnesty byly jasné: zákaz trestu smrti, konec mučení a propuštění politických vězňů. V Československu až do roku 1989 neexistovala opozice a nebylo možné, aby vznikla domácí skupina Amnesty. ČSSR zůstávala cílovou zemí, která přijímala aktivity Amnesty pouze zvenku. Hnutí pracovalo několika způsoby. Jeho přívrženci si například adoptovali vězně svědomí – ujaly se ho různé skupiny a psaly mu dopisy nebo posílaly i materiální podporu.
Velmi významné byly tzv. spěšné akce (urgent actions) v situacích, kdy vězni hrozilo vykonání trestu smrti, mučení nebo vážná nemoc. Takových případů byly v Československu koncem 70. a během 80. let desítky. Spěšné akce se opakovaně uskutečnily například ve prospěch novinářky Oty Bednářové z VONS, odsouzené v roce 1979 na tři roky. Ve věznici se prudce zhoršil její zdravotní stav. Výzvy adresované generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ i ministrům vnitra a spravedlnosti zjevně přispěly k tomu, že byl Bednářové trest po 15 měsících ze zdravotních důvodů přerušen.
Informace o politickém pronásledování v Československu předávali do ústředí Amnesty Češi žijící v exilu. Zprávy přiváželi také právníci vyslaní do ČSSR na výzkumné mise, např. k soudním procesům – tak jako rakouský právník Henry Goldmann, který přijel v roce 1976 sledovat proces se členy skupiny The Plastic People of the Universe. Do soudní místnosti se mu nepodařilo dostat, ale setkal se s rodinnými příslušníky a sebral důležité informace.
Morální vzpruha i záruka bezpečí
Dopisy solidarity se píší dodnes a jejich pomocí dokázalo hnutí Amnesty International za dobu své existence přimět nedemokratické vlády k propuštění stovek vězňů svědomí. Jen vloni lidé ve 170 zemích světa uspořádali téměř 4,5 miliónu akcí, na kterých psali dopisy pro šest pronásledovaných lidí. Čtyři z nich již byli osvobozeni. Domů k rodině se po čtyřech letech vrátil burundský obránce lidských práv Germain Rukuki původně odsouzený k 32 letům vězení, skupina tureckých studentů souzená za účast na zakázaném Pride pochodu v Ankaře byla zproštěna viny.
Dopisy Amnesty mají dvě formy. Jedny jejich pisatelé adresují autoritám, v jejichž moci je osud pronásledovaného člověka změnit. Taková psaní dostávají prezidenti, členové vlád, ředitelé věznic. Druhým typem jsou dopisy posílané přímo politickým vězňům nebo jejich rodinám. Účelem je psychická podpora. Nabízí se otázka, zda takový dopis situaci vězně spíš nezhorší. Amnesty má však k dispozici ohlasy úspěšně propuštěných vězňů, kteří si pochvalují nejen morální vzpruhu, ale i ochranu, kterou pro ně takový dopis znamená. Například krymský aktivista Alexandr Kolčenko uvězněný za kritiku ruské anexe Krymu řekl, že mu do cely přišlo 20 kilo dopisů. Dozorci si ho pak netroufli tak mlátit, protože bylo zjevné, že jeho případ má mezinárodní pozornost.
Maraton dopisů 2021
Také letos v období kolem 10. prosince, na který spadá Mezinárodní den lidských práv, pořádá Amnesty International maraton psaní dopisů. Můžete se do něj zapojit jako jednotlivci nebo uspořádat akci, na níž budete psát dopisy hromadně. Na vaši podporu čeká guatemalský ochránce životního prostředí Bernardo Caal Xol, čínská novinářka Čang Čan, egyptský právník Mohamed Baker, dcera bývalého ministra zahraničí Eritrey Ciham Aliová, běloruský mladík Mikita Zalatarou a tým ukrajinské organizace Sfera prosazující práva žen a LGBTI+ osob.
Začněte psát dopis ZDE.