Příběh dívky, která se pohybovala mezi neonacisty, ale nakonec si uvědomila, že mezi nimi není sama sebou a prošla zásadní životní změnou.
Pravdou je, že každý z nás má tu možnost. Možnost rozhodnout se, s kým se bude a nebude bavit, kdo bude jeho přítelem a kdo nikoli. Rodinná situace může teenagera hodně ovlivnit, takže to, co nemáme doma, především pozornost, se snažíme najít někde jinde. Každý vlastně hledá sám sebe.
Někomu tato cesta trvá déle než někomu jinému, a proto jsme svědky proměny premiantů třídy v uživatele drog, punkery, nácky atd. Pravidlo je vždy stejné: pokud chceš patřit do party, musíš být jedním z nich, musíš si přece získat respekt.
Sama jsem kolem svých 15 let začala objevovat sama sebe. Naši se rozváděli, máma to těžce nesla, otec většinou nebyl doma, vesměs neměli páru o tom, co dělám a s kým. A tak jsem začala pít alkohol, kouřit trávu, občas si dát extázi atd. Můj přítel ale na trávu a tripy neměl, a tak jsem za pár měsíců zjistila, že nejen podělává kámoše, ale dokonce krade u mě doma nebo mistrovi na praxi. Okamžitě jsem ho začala nenávidět a také jsem byla v šoku, že všichni ti, co tehdy jen kouřili trávu, jeli za 2 roky v pervitinu.
Řekla jsem si, že takhle nikdy skončit nechci. V té době změna školy, změna prostředí, začalo se dost pít a chodit do hospod. Začal se mi líbit jeden kluk, ale kamarádka mi řekla, že slyšela, že se hlásí ke skinheads.
V té době jsem toho o tomto hnutí věděla opravdu málo. Za pár dní jsem se jej na to zeptala: „Ty jsi skinhead?” „Né, já jen nemám rád feťáky,“ byla jeho okamžitá odpověď.
Hm, s tím jsem problém neměla, a tak jsme se začali scházet. Za chvíli se ale mu ani jeho kamarádům nelíbila má mikina s kanabis a já si všimla, že nosí v punkerských těžkých botách bílé tkaničky, proč asi…
Samozřejmě naše láska netrvala dlouho a v té době mě opravdu mrzelo, že je, jaký je. Vždyť to mohl být normální fajn kluk. Začala jsem se stýkat s jedním klukem, co se s nima sice bavil, ale nebrali ho, jelikož to býval punker, míval dlouhé vlasy a chodil na punkové koncerty, takže to byl pro ně bývalý „feťák“. Bohužel to taky neměl doma lehké a hodně pil, často mě uhodil, ale já se nedala a vracela mu to. Hodně jsem pila, stala jsem se agresivní a prát se bylo na denním pořádku. Kolikrát jsem se v hospodě poprala jak s holkama, tak s klukama - většinou bez nějakého důvodu. Vše samozřejmě pod pořádnou parou. Druhý den jsem ani nevěděla, proč to vlastně vzniklo. Ale tohle bylo přece normální, huliči se denně rvali s náckama, kvůli jakémukoli důvodu, prostě čemukoli, co vyprovokovalo rvačku. Policie tam byla na denním pořádku. Změnila jsem se o 100 procent, nenáviděla jsem všechny a všechno kolem sebe. Naši o tomhle nikdy nevěděli, až jednou, když mě přítel zbil tak, že mě táta vezl o půlnoci do nemocnice, protože jsem se motala a měla bolesti břicha, do kterého mi kopal v ten večer. Nic jsem mu neřekla. Museli tušit, že se něco děje, ale měli své vlastní starosti. Opustila jsem toho člověka, banda se od něj odvrátila a za nějakou dobu jel těžce v drogách a alkoholu. Z extrému do extrému, to bylo běžné.
Nějakou dobu jsem ještě trávila čas v náckovské hospodě, většinou pod parou, ale tušila jsem, že tohle přece nejsem já. Jak se můžu vůbec tahat s lidma, kteří jen tak zbijou kohokoliv, kdo se jim znelíbí? A já, proč se vlastně peru, když k tomu nemám důvod, jen proto, že se perou všichni kolem? Bylo mi ze sebe na blití, nenáviděla jsem se a styděla jsem se, za všechno. Nikdy jsem se k tomuto hnutí nehlásila, ale i přesto si všichni mysleli, že jsem jednou z nich, když se s nima tahám po hospodách. Tohle ale přece nejsem já. Nikdy jsem nebyla rasistka a má dobrá kamarádka byla napůl Romka. Nikdy se jí naštěstí nic nestalo, ale tohle přece takhle nešlo. Mám právo se bavit, s kým chci.
Chtělo to zásadní změnu, prostě změnit většinu lidí kolem sebe, jen tak se to může podařit. A podařilo se. Dnes žiju spokojený život, mám manžela a za svojí minulostí jsem udělala tlustou čáru. Ještě pár let nazpátek jsem se ale budila v noci, s nočními můrami a má psychika není do dneška úplně v pořádku.
Nedá se před tím utéct, vždy se najde někdo, kdo Vám rád připomene, kým jste byli.
Všichni jsme za své činy totiž odpovědni sami. Nikdy ale není pozdě si uvědomit, kým vlastně jsme a jít si za tím. Jsem moc šťastná, že jsem našla sílu sama v sobě a místo ubližování jsem začala lidem kolem sebe pomáhat. Vždyť nikdo z nás nezná příběh toho druhého a důvody, proč bere drogy či se hlásí ke skinheadské organizaci. Nikdy není pozdě.
Ilustrační foto: Lukáš Houdek