„Tvrdili, že jsem mentálně retardovaná, opožděná ve vývoji. Měla jsem to ve svém pedagogicko – psychologickém posudku,” vzpomíná Edita Stejskalová, která pochází z romské rodiny z Bohumína. První stupeň základní školy pro ni dodnes představuje zejména traumatické zážitky, nejen z důvodu šikany ze strany spolužáků, ale zejména třídní učitelky. „Bila mě před dětmi, urážela mě a podceňovala. Neměla jsem vůbec žádné sebevědomí,” vykresluje Edita. Měla pak špatné studijní výsledky, odmítala chodit do školy, bylo jí špatně. „Jednu facku si pamatuju tak silnou, že jsem na chvíli přestala vidět i slyšet. Případně mě vytáhla z lavice násilím, protože jsem se jí tak bála, že jsem nebyla schopná dojít k tabuli. Nemohla jsem vstát.” Na základní škole zůstala díky matce, která její přeřazení na zvláštní nechtěla připustit. Současně si ustavičně na počínání učitelky stěžovala. Bez výsledku. Vše se změnilo až s příchodem nové učitelky a Edita rozkvetla. „Byla zvědavá, kdo jsem, o čem přemýšlím a sním. Pro mě to bylo obrovské překvapení i motivace,” vzpomíná. Později vystudovala gymnázium, kde byla situace diametrálně odlišná a Edita se se spolužáky i učiteli přátelila. „Chodili jsme se vzájemně navštěvovat, úplně přirozeně. Byly to navíc vždycky příjemné diskuse, které obohacovaly je i mě,” vzpomíná. Později vystudovala Masarykovu univerzitu v Brně a odešla na stáž do Evropského parlamentu k vůbec první tamní romské poslankyni, jíž byla Lívia Járóka z Maďarska. Po návratu do Česka se věnovala různým profesím v sociální oblasti, jak v neziskovém sektoru, tak státní správě. Přesto všechno se však dodnes potýká s předsudky, naposledy například při hledání bydlení. „Můžu říct, že jsem měla jak velké štěstí, tak neštěstí v tom, jaké lidi jsem ve školách potkala. Nemůžu se zlobit na Čechy. Nemůžu říct, že naše společnost je jen xenofobní nebo anticiganistická. Na druhou stranu v otázkách soužití je co zlepšovat. Uvědomuju si, že bez pomoci některých Neromů bych nedošla tak daleko. Moje zkušenost obecně je, že bez spolupráce a respektu to nejde,” uzavírá.
Osmatřicetiletá Edita Stejskalová pochází z dvacetitisícového Bohumína. Narodila se do romské rodiny a je nejstarším ze čtyř sourozenců. „Jsem z takové té romské střední třídy, která je pro mnoho lidí neviditelná,” popisuje. „Hodně se ví o chudých a vyloučených Romech, ale o těch, kteří žijí ve společnosti integrovaně, naopak. Právě díky tomu svému začlenění jsou neviditelní,” dodává. Rodiče absolvovali základní vzdělání a působili pak v dělnických profesích. Skoro celý život strávili v bohumínských železárnách.
Na základní i střední školu chodila Edita v Bohumíně. „Mám asi všechny zkušenosti, které může dítě, obzvlášť to romské, mít. A můžu říct, že jsem měla jak velké štěstí, tak neštěstí v tom, jaké lidi jsem ve školách potkala,” popisuje. „Nemůžu se zlobit na Čechy. Nemůžu říct, že naše společnost je jen xenofobní nebo anticiganistická. Na druhou stranu v otázkách soužití je co zlepšovat. Uvědomuju si, že bez pomoci některých Neromů bych nedošla tak daleko. A věřím, že dojdu ještě dál. Moje zkušenost obecně je, že bez spolupráce a respektu to nejde.”
Jenom cigoška
Na prvním stupni základní školy se Edita stala obětí tvrdé šikany. A to nejen ze strany kolektivu spolužáků, jak tomu často bývá, ale také ze strany třídní učitelky. Ta se také podle Editiných slov intenzivně snažila dívku přeřadit na zvláštní školu. Psal se rok 1987 a učitelé přesvědčovali její rodiče, že se dcera do běžného vzdělávacího proudu nehodí. „Tvrdili, že jsem mentálně retardovaná, opožděná ve vývoji. Měla jsem to ve svém pedagogicko – psychologickém posudku,” vzpomíná a zdůrazňuje, že ji tehdy vyšetřovali bez souhlasu rodičů, kteří o něm netušili. Podle Edity právě proto, že věděli, že by s tím matka nesouhlasila. „Byla to velmi rázná inteligentní žena. Nikdy nesouhlasila s tím, že bych měla chodit na zvláštní školu,” vysvětluje.
Spouštěčem konstantní šikany byla podle Edity sama učitelka. „Když děti na základě toho pochopily, že jsem jiná, protože to učitelka neustále zdůrazňovala, a navíc jim nehrozilo ze strany učitelky žádné potrestání, samozřejmě se k ní přidaly,” vybavuje si. „Bila mě před dětmi, urážela mě a podceňovala. Neměla jsem vůbec žádné sebevědomí,” vykresluje. Z toho důvodu jsou pro ni dodnes vzpomínky na první a druhou třídu traumatické. Edita pak měla velmi špatné studijní výsledky, odmítala chodit do školy, bylo jí špatně. Rodiče o tom, co se ve škole děje, věděli. Matka proto pravidelně do školy docházela, kde se snažila s učitelkou rozumně domluvit a zakazovala jí, aby dceru bila nebo ji pro její původ urážela. Navštěvovala i ředitele, kde ho o situaci informovala, nikdo to ale podle Edity neřešil. „Bylo to vnímáno jako výchovný proces. Vychovávat zakřiknuté děcko tím, že ho budu mlátit a urážet?” podivuje se. Výpady učitelky vůči Editě se podle ní většinou projevovaly pohlavky nebo fackami. Prý za to, že nekomunikuje. Čím víc ale šikana postupovala, tím byla Edita uzavřenější a vystrašenější. „Jednu facku si pamatuju tak silnou, že jsem na chvíli přestala vidět i slyšet. Případně mě vytáhla z lavice násilím, protože jsem se jí tak bála, že jsem nebyla schopná dojít k tabuli. Nemohla jsem vstát.”
Edita ve třetí třídě odjela se spolužáky na školu v přírodě. Dodnes to považuje za velký omyl. Tehdy málo jedla, byla hubená a rodiče ji jíst násilím nenutili. „Nejedla jsem, co mi nechutnalo ani na té škole v přírodě a učitelka mě pohlavkovala a říkala, že to sníst musím. Ptala se, proč jsem tak fajnová, když jsem jenom cigoška a že kdo ví, co doma vůbec jíme,” vypráví. „Hodnotila mě, aniž by věděla, jak to doma máme. Rodiče pracovali, měli jsme peníze, nebylo nic, co by nám rodiče nemohli dopřát. Nikdy mi nechyběla svačina, pomůcky nebo čisté oblečení. Rodiče se o nás starali velmi dobře,” dodává.
Zlom
Zlom nastal v páté třídě s příchodem nové učitelky. „Byla zvědavá, kdo jsem, o čem přemýšlím a sním. Pro mě to bylo obrovské překvapení i motivace. Věděla jsem hlavně, že ať udělám cokoliv, bude to mít smysl,” popisuje nastalou změnu. Editě se velmi líbilo, co a jakým způsobem žena učila. Zažehla v ní zájem a dokázala ji vyhecovat, jak Edita říká, k ještě lepším výsledkům. „Záleželo mi na tom, co si o mně myslí.”
Postupně tak začala více komunikovat a vydobývat si své místo v dětském kolektivu. Od šesté třídy byla dokonce její předsedkyní. A začala mít náhle velké cíle. Chtěla se stát právničkou. Už v páté třídě se plánovala hlásit na osmiletý gympl, což jí oblíbená učitelka rozmluvila s tím, že na sobě musí ještě zapracovat a o pár let později to jistě dokáže. Později však učitelka ze školy odešla, protože se neshodla s vedením na tom, jakým způsobem se má s dětmi pracovat. „Vadila jim,” říká Edita.
U Edity se začínaly postupně probouzet aktivistické rysy. Postavila se za svou inovativní učitelku a sepsala na její obranu v sedmé třídě petici, organizovala také protestní akce žáků. „Chtěla jsem, aby záležitosti školy prošetřila Česká školní inspekce. Tehdy jsem tak na sebe velmi upozornila a nakonec, pokud jsem chtěla jít skutečně na gympl, jsem musela změnit v půlce osmičky školu.” Přestoupila do matematické třídy na jinou základku v Bohumíně. „A tam fakt nechápu, co jsem dělala,” dává se do smíchu s poukazem na své schopnosti v matematice.
První Romka v kraji
Na gymnázium se skutečně dostala, jako snad první Romka v kraji. „Cítila jsem to jako obrovskou čest a příležitost. Věděla jsem, že to zvyšuje v budoucnu mé možnosti pro přijetí na vysokou školu.” Tam byla situace diametrálně odlišná. Podle Edity se tamní pedagogický sbor i spolužáci velmi zajímali o to, z jakého prostředí pochází, chtěli se o Romech něco dozvědět. Mimo to tam Edita našla spoustu přátel. „Chodili jsme se vzájemně navštěvovat, úplně přirozeně. Byly to navíc vždycky příjemné diskuse, které obohacovaly je i mě,” vzpomíná. „Taky jsem totiž byla uzavřená. I já sama jsem měla předsudky. Například že gádžové jedí měsíc starý guláš a jsou lakomí vůči dětem,” směje se. Díky přátelům se měla sama možnost setkat s neromským prostředím a svůj pohled přehodnotila. „Já jsem totiž do té doby nikdy nebyla u gádžů.”
Po gymnáziu, kde „to bylo moc fajn”, se Edita dostala na Masarykovu univerzitu v Brně, na Fakultu sociálních studií, kde studovala hned dva obory - politologii a sociální politiku a sociální práci. Získala tam bakalářský titul a v magisterském se rozhodla nepokračovat. „Chtěla jsem jít do práce. Potřebovala jsem načerpat zkušenosti,” vysvětluje. Nastoupila tedy na čas jako romská poradkyně v Bohumíně, kde se oproti výkladu své funkce věnovala jak problémům Romů, tak Neromů. Po krátké době však získala vysněnou několikaměsíční stáž v Evropském parlamentu jako asistentka první romské europoslankyně Lívie Járóky z Maďarska. Tam se snažila zejména o to, aby se s její nadřízenou setkal náš tehdejší eurokomisař pro sociální věci Vladimír Špidla. A to se jí povedlo. „Podařilo se díky tomu takto na nejvyšší úrovni probírat témata jako tábor v Letech u Písku nebo protiprávní sterilizace romských žen, které Lívii velmi znepokojovaly,” popisuje.
Po svém návratu z Bruselu nastoupila do pražské pobočky Ligy lidských práv, kde se věnovala právní ochraně dětí a následně až dosud vystřídala řadu různorodých profesí v sociální oblasti. „Je toho strašně moc,” usmívá se. Díky tomu však zná velmi dobře jak neziskový sektor, tak státní správu i prostředí vyloučených lokalit. „Měla jsem potřebu ta místa střídat a zkusit si to od terénu až po koncepční či analytickou práci.” Věnovala se také několika zásadním analýzám a studiím mapujícím různorodé problémy (zadluženost, rovný přístup romských dětí ke vzdělání, případové studie k situaci bydlení a sociálnímu vyloučení), se kterými se nejen Romové v Česku potýkají. Dnes už žije několik let v Ostravě a pracuje v nevládní organizaci na vedoucí pozici. Má však další velké plány.
Život s předsudky
Základní školou předsudky v Editině životě neskončily. Setkává se s nimi, tak jako celá řada Romů, i dnes hned v několika rovinách každodenního života. „Nedovolím si jít na prohlídku bytu bez doprovodu Neroma, jakési záruky mé míry integrace do společnosti,” přiznává. „Na jednu stranu mi to strašně vadí. Ale ten pocit, kdy očekávám, že vznikne nějaké nedorozumění a prostor pro vysvětlování věcí, které nejsou na místě a urážejí mě, je mi nepříjemný,” vysvětluje. S odmítáním pronajímatelů kvůli svému původu se proto běžně setkává. Naposledy před pár měsíci, když hledala bydlení v Ostravě. „Realitní makléř mi po prohlídce zavolal, že pan doktor tu nabídku stáhl, že tam bude bydlet jeho kamarád. Nicméně ještě dodal, že u mě navíc má strach, aby mě nenavštěvovali nepřizpůsobiví.” Setkala se s tím ale i při hledání práce. „Dámám jsem se před tím líbila a mysleli si, že bych práci rozuměla. Když jsem jim ale řekla, že jsem Romka, ztuhnul jim výraz na tváři,” směje se.
Edita zdůrazňuje, že se jako vzdělaná a kvalifikovaná Romka dokáže za svá práva bít, dokáže si ale díky vlastním zkušenostem představit, jak těžké musí potýkání se s diskriminací být pro ty, kteří takové možnosti jako ona nemají. Zmiňuje však další rovinu, která její spokojený život značně ztěžuje - a to je pozice samoživitelky. Je totiž sama rozvedená a je matkou devítileté Amáty. Samoživitelky to podle ní mají velmi těžké na pracovním trhu i při hledání bydlení. A jsou tak marginalizovanou skupinou, které by se v budoucnu chtěla politicky věnovat, aby se pokusila jejich situaci změnit.
Rovná příležitost
Podle Edity je k úspěšné integraci Romů do společnosti zapotřebí vzájemný respekt. „Myslím, že nastavení rovné startovní čáry musí vycházet z tolerantního prostředí. Pokud společnost od druhé strany chce spolupráci, musí jí dát jednoduše příležitost bez zbytečné nedůvěry a skepse,” domnívá se. „Má osobní zkušenost je taková, že mě dál posouvala dobrá vůle, to znamená vážně míněná příležitost a rovné zacházení. Prostě tolerance, pocit, že sem patřím – do dětského kolektivu ve škole i školce, v dospělosti do české společnosti. Jen tak jsem mohla rozvíjet svobodně své schopnosti, nadání a sny,” pokračuje. „Tolerance nikoho nic nestojí, současně je to věc, od které se musí začít. V určitém ohledu ale bude hodně stát většinovou společnost. Musí si totiž uvědomit, že má skutečně sama problém. A musí ho chtít poctivě pojmenovat a vytvořit prostor pro seriozní občanskou debatu o soužití mezi občany ČR s jinou etnickou příslušností, zejména romskou,“ uzavírá.
Úvodní foto: Lukáš Houdek
Ostatní foto: Archiv Edity Stejskalové