Ekaterina původně přišla do Česka studovat, dnes žije a pracuje v Praze. Pochází z ruského Jekatěrinburgu, za manžela má Řeka, její rodina je rozprostřená mezi Českem, Řeckem, Kanadou a Egyptem. „Miluju Českou republiku za největší dar, který mi dala. To je svoboda a seberealizace na osobní i profesní úrovni,“ líčí Ekaterina. Avšak dodává, že se tu zatím necítí být doma. „Stále si nemůžu zvyknout na rezervovaný přístup českých lidí.“ Domnívá se totiž, že se v současné době v Česku objevují negativní nálady vůči Rusům. „Ráda bych zdůraznila, že ruský lid, kultura a současná ruská politická situace nejsou stejné věci. Cítím se smutně, že nyní kvůli politické situaci může být trapné přiznat, že jste z Ruska.“ Podle ní může ruská kultura tu českou obohatit. Sama se angažuje v pomoci cizincům v České republice a věří, že je potřeba být aktivní v integračním úsilí. „Chci být součástí barevného města, kde se lidé navzájem uvědomují, učí se od sebe a užívají si rozmanitosti ve všech formách,“ říká. Už v pátek a sobotu organizuje v Kampusu Hybernská populární festival Refufest, který dává žadatelům o azyl možnost vyjet z uprchlických zařízení, potkat se s širší veřejností a představit svůj život, kulturu i gastronomii.
Pocházíte z Ruska, jak jste se dostala do Česka?
Původně jsem z města Jekatěrinburg, přímo uprostřed Uralských hor. V třiadvaceti letech jsem se rozhodla přesunout do České republiky. Byla to dobrodružná a riskantní cesta, ale cítila jsem se připravena prozkoumat nové kultury, jazyky a lidi ze všech zemí světa.
Proč jste se rozhodla tu usadit?
Myslím, že to byl osud. Moje nejlepší kamarádka navštívila Prahu s rodinou a pak se rozhodla přestěhovat do České republiky. Řekla mi, že se dá čeština snadno naučit a obecně jsou mentalita a kultura podobné té naší. Protože jsem byla mladá a s duší dobrodruha, odhodlala jsem se k ní připojit. Nicméně tři týdny před cestou se kamarádka rozhodla zůstat, takže můj život v České republice začal sólo. Bez přátel, rodiny a s velmi malým rozpočtem. Ale s velkou svobodou a chutí poznávat.
V Česku jste už téměř deset let, jak se vám tu líbí? Vnímáte nějak vývoj české společnosti?
Miluju Českou republiku za největší dar, který mi dala. Tím je svoboda a seberealizace na osobní i profesní úrovni. Poznala jsem tolik skvělých lidí z celého světa a myslím, že přestěhování se do Česka bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Mám ráda přírodu a ta v České republice je prostě úžasná. Nemohu ale říci, že se tu cítím jako doma, i přestože tady teď žije část mé rodiny, máme tu svůj dům a mám ráda svou práci. Stále si nemůžu zvyknout na rezervovaný přístup českých lidí. Mám spoustu českých kolegů a přátel, ale ani jeden z nich nás třeba nikdy nepozval k sobě domů. Pro Rusy a Řeky je to zvláštní, protože k sobě všechny zveme a ukazujeme jim, že jsou vítáni. Nejsme však zklamaní, máme naději, že s časem a vzájemným poznáním se to může změnit. Co se týče vývoje české společnosti, cítím, že se začíná otevírat. Jsou tu nové komunitní iniciativy, více malých podniků a inspirativních nápadů. Myslím, že teď nastala doba pozitivních změn.
Vdala jste se za Řeka, rodinu máte v Rusku, Řecku, Kanadě a Egyptě. Jaké je mít blízké v odlišných částech světa? Jak vypadá soužití lidí z tolika kultur v jedné rodině?
Je to skvělé a zároveň obtížné. Skvělé proto, že interkulturní rodina vás učí trpělivosti a porozumění. A obtížné proto, že nemůžeme být všichni spolu tak často. Současně jde velká část našeho rodinného rozpočtu na návštěvy ostatních.
Působila jste intenzivně také jako dobrovolník. Proč?
Stále dělám, a to v rámci naší platformy Youth Included. Dobrovolnictví považuji za dobré dělat v místě, kde žijete. Máte pocit, že chcete něco vrátit a přispět k lepší společnosti, i třeba po malých krůčcích. Věřím, že díky těmto krokům se naše společnost má šanci změnit a stát otevřenou, přátelskou a různorodou.
Jak funguje ruská komunita v Česku?
Osobně nevidím, že by ruská komunita byla velmi organizovaná, abych ji nazvala komunitou, řekněme tedy ve srovnání s běloruskou nebo ukrajinskou. Dokonce i jako komunitní aktivistka a organizátorka akcí mám tuhle stejnou zkušenost.
Je něco, co mohou Rusové do české kultury a společnosti přinést? Jak je obohatit?
Věřím, že Rusové, jako kterýkoli jiný národ, mohou Českou republiku obohatit. Rusové jsou tvrdě pracující, slušní, zdvořilí, plní inovací. Lidé, kteří mají velké srdce a duši. Jsme velmi pohostinní, připraveni otevřít naše domy novým přátelům a kolegům. Tradiční ruská domácnost je vždy plná hostů a chutných večeří nebo degustací čajů.
O Rusku se u nás nyní hovoří především v souvislosti s hybridní válkou a dezinformacemi. Doléhá to nějak i na vás osobně?
Domnívám se, že v současné době v Česku existuje negativní sentiment vůči Rusům. Ráda bych zdůraznila, že ruský lid, kultura a současná ruská politická situace nejsou stejné věci. Cítím se smutně, že nyní kvůli politické situaci může být trapné přiznat, že jste z Ruska. Vidím a slyším spoustu nesprávných informací o situaci v Rusku a chápu, proč tomu tak je. Z geopolitické perspektivy.
Na jaké předsudky vy sama ze strany Čechů narážíte?
První se týká pití vodky. Ne všichni Rusové totiž vodku pijí. Ale všichni pijí čaj, každý z nás doma bude mít pět až deset různých čajových chutí. Dalším je, že pokud jsem z Ruska, nikdy mi tu není zima. V mém městě může být teplota i -30 stupňů, ale je to suchá zima, což znamená, že se budete cítit jako při -10. Pokud ale pomineme tyto stereotypy, časté otázky se týkají našeho politického režimu a jestli se chci vrátit domů a kdy.
Pomáháte v Česku ostatním cizincům. Jak přesně?
V roce 2009 jsem se přestěhovala do České republiky a už další rok jsem začala spolupracovat jako dobrovolník s komunitním centrem Inbáze na výuce angličtiny pro děti migrantů a se společností Člověk v tísni s výukou angličtiny pro romské děti. Už několik let řídím projekty v oblasti integrace cizinců s místními nevládními organizacemi v Praze. Před časem jsme spolu s kamarádkou založily organizaci Youth Included. Jde o platformu pro mladé migranty, kde se mohou vyjádřit a realizovat své statečné myšlenky. V současné době spolupracuji s Inbází na festivalu Refufest a se Slovem 21 přednáším na integračních kurzech. V květnu jsem nastoupila na pozici koordinátorky projektu integrace cizinců v Praze 14. Mojí motivací být aktivní v integračním úsilí je jednoduchá. Chci být součástí barevného města, kde se lidé navzájem uvědomují, učí se od sebe a užívají si rozmanitosti ve všech formách.
Zmínila jste, že organizujete Refufest. O co jde a proč se koná?
Refufest je mezikulturní festival, který se koná v Praze už potřinácté. Letos spolupracujeme s Kampusem Hybernská, který nám umožnil uvolnit kreativitu mladých lidí a od dubna se stal našim domovem. V tomto roce se náš tým rozhodl nejen připravit Refufest, ale i spoustu zajímavých vedlejších aktivit ve spolupráci s různými zúčastněnými stranami jako jsou univerzity, talentovaní migranti, umělci, studenti. Aby veřejnosti předvedli, jak zajímavá a obohacující může být rozmanitost. To byl předkrm před samotnou oslavou. Události okolo Refufestu jsme zaměřili na ty lidi, kteří takovými událostmi nejsou moc zasažení, a díky nim měli možnost se dozvědět více o problematice migrantů a uprchlíků, o možnostech svého města a přišli za námi na akci. V rámci festivalu chystáme prezentaci nevládních organizací, promítání filmů, debaty, koncerty, fire show a afterparty. Máme také bohatý program pro rodiny s dětmi, otevřený kreativní prostor s množstvím workshopů, divadel, filmových projekcí, tanečních představení, stand-up comedy a samozřejmě jídlo z více než 30 zemí. Lidé budou mít možnost se seznámit se zástupci komunit migrantů a uprchlíků prostřednictvím osobního kontaktu, workshopů a představení, které sami přímo organizují.
Foto: Archiv Ekateriny Kokkalou