Elenini rodiče, kteří byli běloši, v roce 1969 adoptovali dva čtyřměsíční chlapce afroamerického původu. Elena Kennedy se narodila o rok později. Rodina tak vznikla jen dva roky poté, kdy byly zrušeny zákony zakazující mezirasová manželství, a pouhých pět let od přijetí zákona o občanských právech, který zakázal diskriminaci na základě rasy a rasovou diskriminaci ve školách. „Mnoho lidí se mě za ta léta ptalo, jaké to bylo vyrůstat s afroamerickými bratry. Nudná pravda je, že moje rodina byla úplně normální. Jenom já jsem bílá. Moji adoptovaní bratři jsou černí,“ říká Elena. Přiznává ale, že ačkoliv jsou sourozenci, nedívá se na ně společnost stejně a stále se objevuje řada situací, kde je na její bratry pohlíženo odlišně.
Na základní škole byla Elena jediným bílým žákem ve třídě. Všimla si toho dle svých slov ale až o pár let později, když se podívala na školní fotografii. „A tam jsem byla - jediné bílé dítě s bílými učitelkami,” říká dnes. Ve městě Montclair, kde rodina bydlela, probíhala řízená integrace ve školách . Eleniny bratři byli proto přeloženi do bělošské oblasti ve městě, aby se lépe integrovali. „Nelíbilo se mi, že jsme nebyli ve stejné škole. Přestože jsme vyrůstali ve stejné rodině, zkušenosti bratrů byly odlišné od těch mých,“ vzpomíná Elena. Řízená integrace byla v sedmdesátých letech v USA prováděna především pomocí systému takzvaných magnetových škol. Šlo o prostředek k nápravě rasové segregace ve veřejných školách. V první fázi desegregace vynutil Nejvyšší soud povinnou změnu školy u černošských a hispánských studentů. To zařizovala města použitím autobusů a později stavbou nových škol blíže k segregovaným oblastem.
Absurdní zážitky
Přestože rodiče mezi dětmi rozdíly nedělali, narážela rodina na rozdílný přístup k barvám pleti v každodenním životě. Jednou si například v obchodě Elenin bratr Billy vzal košili ze stojanu a běžel ostatním říct, že by ji chtěl koupit. Rozběhl se za ním však muž z ostrahy, který se domníval, že se ji snaží ukrást. O mnoho let později, když Billy mohl řídit, ho na cestě domů zastavila policie. Policista se podíval na stranu spolujezdce, kde seděl jejich otec, a zeptal se, jestli je vše v pořádku. Otec odpověděl: "Ano, můj syn nás jen veze domů, jel moc rychle?" Podle rodiny však šlo o něco jiného, protože Billy rychlost nepřekročil.
Součástí každodenního života Eleniny rodiny je také všudypřítomný strach a komplikace, které někdy musí řešit až absurdním způsobem. Minulý rok třeba požádala bratra, aby přivezl jejího syna z New Jersey. Šlo o desetihodinovou cestu a všichni byli z možných scénářů velmi nervózní. Po zkušenostech předjímali, co vše by se mohlo stát. Elena se proto s bratrem dohodla, že bude nejlepší napsat a podepsat dopis, ve kterém bude uvedeno, že bratr má souhlas řídit její auto a veze synovce domů do Ohia. K dopisu přidali fotografii Elenina řidičského průkazu pro případ, že by byl nějaký problém. “Nikdo z nás se stejně necítil dobře, dokud se Billy bezpečně nevrátil domů,” vzpomíná Elena.
Jaké to bylo?
„Vyrůstala jsem se stejnými příběhy před spaním, ale naše každodenní zkušenosti byly odlišné. Moji bratři vyšli do světa jako Afroameričani a považuje je za ně také okolí - s předpojatostí, předsudky a strachem. Já jsem bílá žena a tak mohu využít všech výhod a druhých šancí,” komentuje Elena rozdílný přístup části společnosti k sourozencům. A přiznává, že i některé dobře míněné reakce ji zneklidňují. Když například odešla na vysokou školu v Ohiu, lidé byli z podoby její rodiny překvapeni. „‘Jaké to bylo?’ ptali se mě. Ta otázka mě znepokojila. Bylo to normální. Nežila jsem přece s barvami,” vypráví Elena.
„Za jiných okolností bych mohla být běloška, která se nesetkávala s jinými rasami. Mohla jsem přejímat ‘rasové odlišnosti’ z knih či předpojatých zpravodajských zpráv, z televize nebo filmů. Místo toho se obávám o životy svých bratrů. Proto vyprávím svůj osobní příběh a doufám, že vyvolá diskuzi. A že se třeba někdo zamyslí a zeptá se sám sebe ‘Co kdyby to byl můj bratr nebo sestra?’“říká závěrem Elena.
Foto: Archiv Eleny Kennedy