Zažila pronásledování Romů na východním Slovensku za 2. světové války, spolu s rodinou a sousedy se po vyhnání z osady v nelidských podmínkách schovávala v lesích, kde jí také zemřelo jedno z dětí. O holocaustu Romů napsala hned po válce divadelní hru a koncem 40. let s ní objela Československo. Je to první známé romské literární dílo na jeho území. Jako jedna z prvních Romů vystudovala vysokou školu, byla absolventkou Karlovy univerzity, kterou dokončila už jako několikanásobná babička. O svém strastiplném životě napsala knihu Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, která se krátce po svém vydání stala bestsellerem a byla přeložena i do několika jazyků. Čtenáře uchvátila její upřímnost a sdělnost vyprávění, které osvětluje jak historické události, tak řadu reálií ze života v romské osadě i politiky asimilace minulého režimu. Elena Lacková celý svůj život zasvětila pomoci romským komunitám na Slovensku. Za svou práci obdržela jako první Romka slovenské státní vyznamenání, a to Řád Ĺudovíta Štúra III. třídy. 1. ledna uplynulo patnáct let od jejího úmrtí.
Elena Lacková se narodila roku 1921 v romské osadě při Velkém Šariši do rodiny primáše a vajdy (čelního představitele skupiny) a vyučené švadleny. Osadu tehdy tvořilo asi šedesát chatrčí. Elena jako jediné dítě z ní vychodila čtyři třídy obecné a čtyři třídy měšťanské školy, čímž se také stala jedinou gramotnou v kolonii. Dál studovat, s ohledem na začátek války a různá protiromská nařízení v jejím průběhu, nemohla. I přesto však ráda četla, ve čtrnácti se pokusila o svou první tvorbu. „Knížky jsem si půjčovala v obecní knihovně. Po práci jsem sedla ke knihám a četla jsem třeba celou noc. Maminka se zlobila, že propálím spoustu petroleje. Když byla jasná noc, četla jsem při měsíčním světle," vzpomínala v autobiografickém díle Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou.
Naše rodina na tom byla v osadě nejlíp. Tatínek chodil hrát, měl svou kapelu. Večer se vydali pěšky do Prešova, hráli po hospodách, někdy i po domech, vraceli se v noci nebo k ránu. V kapse výdělek – dvě tři koruny. Kromě toho si je vesničtí chasníci objednávali na vesnické zábavy a na svatby. (…) Kdyby nebyla maminka od rána do večera dřela, hladověli bychom jako ostatní. Maminka šila pro selky, háčkovala, pletla, kromě toho si od naší selky pronajímala kousek políčka a na něm jsme sázeli brambory. Za to musela odpracovat třicet dní na selském poli. Utíkala jsem ze školy, popadla jsem motyku a rovnou za maminkou na pole.
Hybaj, černý plemeno!
Lacková se začátkem války provdala za Josefa Lacka z Kapušan, do rodiny obchodníků s prasaty. Podle romských zvyklostí se po svatbě do manželovy rodiny přestěhovala. Brzy je však válka zastihla na plno. Podle státního nařízení směli Romové vstupovat do měst jen ve vymezených hodinách během dne. Obce se později musely postarat o odklizení romských osad minimálně dva kilometry daleko od pozemních komunikací. Nemálo Romů tedy bylo nuceno svá obydlí zbourat a utéci do lesů. Elena Lacková takto s rodinou přečkala válku u své rodiny v Šariši, byli však vyhnáni ke kopci Korpáš. Během války se jí narodily tři děti – dvě dcery a jeden syn. Jedna z dcer na samém konci války zemřela následkem střevního kataru.
Jednou v noci nás vzbudilo troubení aut. Do osady vtrhli gardisté. Bylo jich jak havranů. Mezi nimi četníci s puškami a bajonety. Vyháněli nás z domků. „Vstávat! Marš ven, holoto cigánská!“ Byl listopad, v ledovém větru poletoval sníh. Velitel četníků oznámil našemu tatínkovi, že podle zákona toho a toho nebude cikánský živel trpěn mezi řádným občanstvem a musí se vystěhovat z blízkosti obcí a veřejných cest do odlehlých míst, aby nešířil nákazu a nebudil pohoršení. Pro nás určily příslušné orgány místo na Korpáši. Korpáš byl zalesněný kopec asi dva kilometry od městečka. Kdo z Romů nerozuměl úřednické hantýrce, pochopil ihned, oč jde, když četníci a gardisté začali z chatrčí vyhazovat lidi, děti, hrnce a peřiny. „Hybaj, černý plemeno, potáhnete, kam patříte! Hněte sebou!“ Děti brečely, ženské kvílely a rvaly si vlasy. Pak ti moudřejší, kteří viděli, že není zbytí, začali do dek svazovat, co mohli, peřiny, nádobí, a vydali se smutným pochodem na Korpáš, popoháněni půlkou četnictva. Druhá půlka zůstala v osadě a začala bourat naše chatrče. Dnes už si ani nedovedu vybavit, jak jsme se vůbec na ten Korpáš dostali, protože hrůzou, zimou a utrpením jsme vůbec nebyli při smyslech. Vzpomínám jenom na kvílení žen, které splývalo se skučením větru, a na výkřiky žalu, kterým odpovídalo skučení vran.
Otevřené Čechy
Přestože před válkou žili Romové i Neromové na slovenském venkově často v symbióze a vzájemně si vypomáhali, válka tyto vazby zpřetrhala. Podepsala se na nich zejména nařízení přikazující vystěhování Romů od silnic, čímž mezi komunitami vznikla propast. Venkovské obyvatelstvo se navíc během války často s Romy bálo stýkat s ohledem na případné potíže s gardisty. Proto poválečná situace nahrála odchodu nemalé části z nich do Čech za prací - často na výkopech nebo v těžkém průmyslu - na níž verbovali zástupci českých podniků i institucí. V té úplně první vlně odešla také Elena Lacková s rodinou. V roce 1946 se jí v suterénním bytě na Kladně narodila další dcera.
Naštěstí se v té době „otevřely Čechy“, jak Romové říkali. Před válkou mnozí Romové od nás ze Slovenska ani nevěděli, že nějaké Čechy existují. Ani sedláci neměli představu, co je to za zemi. Tam, kde byli nasazeni čeští četníci jako u nás na Šariši, jsme alespoň poznali, jak Češi mluví a zpívají, to bylo všechno. Po válce bylo potřeba pracovních sil v českých průmyslových městech a už ve čtyřicátém pátém roce se na východním Slovensku začali objevovat náboráři, kteří sháněli alespoň brigádníky. Z gádžů šli jenom ti chudí, co neměli pole, zato Romové se do Čech hrnuli a když se přijeli podívat zpátky za příbuznými, opěvovali Čechy jako zaslíbenou zemi.
Otecko, neumieraj!
O rok později se ale vrátila s rodinou zpět na Slovensko, kde se také zrodila myšlenka na napsání divadelní hry, která by představila utrpení, kterému museli Romové na Slovensku v průběhu války čelit. „Psala jsem slovensky. Nenapadlo mě, že bych mohla psát jinak. Jenomže věty mých postav mi v mých uších zněly romsky. Copak se někdy některá Romka rozčilovala slovensky?" popsala klasický problém, se kterým se při prvních krocích potýkala většina romských autorů, pro které bylo nepředstavitelné, že by svá díla mohli psát ve své mateřštině. Nevěděli jak. Nikde se to neučili. Vznikla tak unikátní hra Hořící cigánský tábor, kterou později Lacková nazkoušela s vytvořeným souborem tvořeným lidmi z osady, z většiny se jednalo o Eleniny příbuzné. S představením pak objeli Československo a mezi lety 1948 a 1950 odehráli neuvěřitelných 106 repríz.
První představení jsme hráli v Šariši v kulturním sále. Už odpoledne přicházeli Romové z Prešova, ze Stuľan, ze Sabinova, ze všech okolních vesnic. Hodinu před představením byl sál nacpaný k zadušení. Teprve teď se začali scházet gádžové. Naši lidi vstávali a dělali jim místo. Nejdříve v prvních řadách, pak v dalších a dalších, až byly všechny židle obsazené sedláky. Romové stáli pod okny, v uličkách, za jevištěm. Jenom tatínek s maminkou zůstali sedět v první řadě. (…)Když v druhém dějství zabili starého Miku a jeho dcera Angela vykřikla „Otecko, neumieraj!“, nebylo v hledišti člověka, který by nebrečel. I sedláci, kteří se za války dali do Hlinkovy gardy, si utírali oči. (…) Po představení byl obrovský potlesk. Herci tleskali také, protože nevěděli, co mají dělat. Nevěděli, že se mají klanět. Pak mě diváci vyvolali na jeviště. Měla jsem krátký projev. Svůj první projev v životě. Řekla jsem, že jsme lidé jako ostatní a že jako lidé chceme žít. Pak jsme zpívali „Cikánský pláč“. Diváci tleskali, že se to ani vypovědět nedá. A já cítila poprvé v životě, že se na nás gádžové dívají jako na lidi.
Inspektorka Lacková
Pro velký úspěch divadelní hry dostala Lacková nabídku tříměsíčního kurzu pro osvětové pracovníky. Měla být vzorem ostatním Romům a prototypem „vyspělé soudružky cikánky“. Sama Lacková vzpomínala, že na ni úřady tlačily s tím, že je práce pro rozvoj romského obyvatelstva její povinností. A tak v roce 1951 nastoupila na pozici osvětové inspektorky na Krajském výboru v Prešově. Koordinovala a monitorovala kulturní a společenskou činnost, která se týkala Romů. Už v roce 1955 dostala své první vyznamenání, a to za budování města Prešova. Jelikož dříve vstoupila také do Červeného kříže, byla o rok později vyslána na jeho mezinárodní sjezd. Ve svém příspěvku kritizovala postavení a podmínky, ve kterých Romové zejména na Slovensku žili, aby se následně z režimního tisku dozvěděla, že: „Nejsrdečněji ze všech delegátu byla přijata občanka cikánského původu Elena Lacková. Hovořila o krásném a radostném životě cikánů v naší lidově demokratické republice." Později byla převelena na jinou pozici, ve které měla na starosti organizování kurzů vaření nebo šití.
Přišla jsem do jedné osady a ta byla tak chudá, že se ji stydím jmenovat. (…) Zatímco v jiných osadách přicházeli po výzkumném předvoji děti obhlédnout příchozího ženy a konečně i muži, zde zůstávali dospělí jakoby zakleti do nehybných přízraků. (…) Tolik romské slušnosti ve mně však zůstalo, že jsem bez pozvání nepřekročila práh vstupního otvoru. Stála jsem za dveřmi a jak se sluší jsem čekala, až mě zavolají dál. Te vičinel andro kher – pozvání do domu – je úvodní, základní, a přitom nejmenší projev úcty, který hostitel chce nebo může prokázat hostovi. Zde jsem nebyla pozvána nikým. Snad ani ne proto, že by mě nechtěli pozvat, ale proto, že nemohli. Styděli se za svou bídu. (…)
„Co to vaříš?“ ptám se. Věta „co to vaříš?“ se opakuje mezi romskými ženami tak často, že se stala něčím jako pozdrav, na který se neočekává odpověď. (…) „Necítíš?“ zasmála se žena, „tak čichej!“ Romové se nemusí znát k tomu, aby spolu mluvili jako sourozenci. Teprve po její odpovědi jsem si uvědomila, že pára stoupající z hrnce nevoní ani po bramborách, ani po zelí, natožpak po vývaru z kostí. Čichala jsem, čichala, ale necítila jsem nic. (…) „Ano, to je voda!“ potvrdila. „A co do ní budeš zavařovat?“ ptám se. „Nic,“ povídá. „Tak proč ji vaříš?“ žasnu. „To jsi Romka, že jsi tak nechápavá?“ žasne ona. „Vařím ji proto, abych oklamala děti. Abych jim udělala radost. Těší se, že dostanou něco k jídlu, a neloudí pořád: Dej mi jíst, dej mi jíst!“
Učebnice mezi náramky
V roce 1961 byla oslovena, aby dálkově studovala v Praze. „Celou noc jsem nespala a přemýšlela jsem, co mám dělat. Vždycky mě lákalo psát. Když mi vybyl čas, psala jsem články do novin, a tak jsem se přihlásila na Fakultu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy," vzpomínala ve své autobiografii a přidala také slova, která zazněla z úst děkana při imatrikulaci: „Studenti, máte mezi sebou cikánskou ženu. Je to snad poprvé v dějinách, co cikánka stanula na půdě naší slavné univerzity." Lacková začala studovat andragogiku.
Rodina tou dobou žila v Ústí nad Labem, kam manžel odjel opět za prací, nicméně po dvou ročnících byla Lacková nucena studium přerušit a vrátit se zpět na Slovensko, jelikož její muž onemocněl a o obživu rodiny se musela starat ona sama, jak se dalo. Vyráběla náramky a jiné suvenýry a prodávali je po poutích. Tam měla také mezi prsteny a náramky rozložené učebnice a snažila se studium dohánět, jak to jen šlo. Vysokou školu pak úspěšně absolvovala roku 1970, v té době byla už několikanásobnou babičkou a stala se tak jednou z prvních romských absolventek vysokého školství u nás.
Profesorka se prudce otočila a vrátila se k nám. Probodla mě pohledem a pak mě zavolala stranou. „Kolik máte dětí?“ ptá se. Řekla jsem jí, jak na tom jsem. „A to chcete dělat vysokou školu? Zbytečně utrácíte čas a peníze za cesty do Prahy. Radila bych vám, abyste toho nechala!“ A odkráčela. Já byla úplně zdrcená, ale pak jsem se vzchopila a řekla jsem si: Najust! (…)
Když jsem promovala, podávali nám všichni profesoři ruku a blahopřáli nám. Ta hubená profesorka ke mně přišla a řekla: „Hluboce se před vámi klaním.“ Doslova takhle. Vypadala tvrdá a nelaskavá, ale srdce měla dobré jako chleba. Já se rozbrečela. Když viděla, že brečím, pohladila mě po vlasech. A tak jsem jako babička devíti vnoučat promovala na Fakultě osvěty a novinářství Univerzity Karlovy. Když jsem se vracela domů s diplomem, byla jsem nesmírně šťastná, že jsem v té velké životní zkoušce obstála.
Paradoxně se se svým vysokoškolským titulem potýkala po návratu na Slovensko s nezaměstnaností. Nedařilo se jí nikde sehnat místo. Bylo jí přes padesát a později ve svých pamětech popisovala domněnky, že tomu tak mohlo být také změnou postoje k Romům, kterou cítila. K horšímu. Nakonec se jí těsně před odchodem do důchodu podařilo najít částečný úvazek v Lemešanech u Prešova, kde pracovala jako osvětářka, knihovnice nebo hlasatelka obecní rozhlasu. Do důchodu odešla roku 1980.
A tehdy začala svou „druhou směnu“. „Nešla jsem do důchodu proto, že bych nechtěla dál pracovat, naopak, proto, abych mohla dál pracovat. Abych mohla dělat to, co mě baví a po čem jsem celý život toužila. Abych mohla psát." A to byla také činnost, která ji záhy proslavila.
Elenina šťastná hvězda
Elena Lacková se v důchodu věnovala psaní různých žánrů. Ať už šlo o divadelní hry, povídky nebo pohádky. Kniha, která ji proslavila takřka po celém světě, však vznikla až o pár let později. Pracovala na ní společně s romistkou Milenou Hübschmannovou, se kterou se spřátelily, a kniha je její autobiografií. Nese název Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou a u nás ji vydalo nakladatelství Triáda.
Kniha je výmluvným líčením příběhů z jejího života, od dětství až do důchodu. Prolínají se jí její dramatické životní osudy spolu s líčením života v romské osadě. Je vyprávěna tak bezprostředně a laskavě, že má moc strhnout svého čtenáře a ve svém důsledku osvětlit celou řadu mýtů, které o Romech a jejich způsobu života kolují. A dát mu nahlédnout aspoň trochu do života v romské osadě, vztahů v romské rodině i tragické historie, která mnohé Romy zejména ve 40. letech postihla. Byla přeložena do několika světových jazyků a dočkala se už několika vydání. Milena Hübschmannová v rozsáhlé kontextuální předmluvě ke knize vzpomíná na jejich první setkání s vysvětlením, že se za ní coby studentka hindštiny se zájmem o romštinu vypravila na blind. Hodně o ní slyšela a chtěla ji poznat.
Vypravila jsem se za ní stopem do Prešova. Dorazila jsem za tmy. První skupinka Romů, které jsem uctila romsky vykoktanou prosbou, aby mi ukázali, kde bydlí Lacková, mě zavedla pod okna jejího bytu. V přízemním okně starého baráku se svítilo. Moji noví známí zaklepali na okno. „Přivedli jsme ti holku,“ řekli na otázku „K’oda?“ (Kdo je?) a odešli. Přišla mi otevřít mladá, velice tmavá žena, která mi připadala nesmírně krásná. Pozvala mě dál, do kuchyně. Její tehdejší byt byl kuchyňka a pokojík. V pokoji spaly čtyři děti. Muž nebyl doma. Na kuchyňském stole měla Ilona rozložená lejstra. Neptala se mě, kdo jsem, co jsem, proč jsem přišla. Její první otázka byla: „Na sal bokhaľi?“ (Nemáš hlad?). Nezbytná součást romského uvítacího ceremoniálu. Aniž čekala na odpověď, začala škrábat brambory. A pak – vidím se jako dnes – jsem zcela najisto šla ke kredenci, vyndala nůž a loupala brambory s ní. Ilona si na tento okamžik také pamatuje. Jednou jej komentovala: „Akorestar sam mare“ (Od té chvíle jsme svoji).“
Hübschmannová pracovala spolu s Lackovou na knize osm let, kdy opakovaně, několikrát do roka, z Prahy za svou kamarádkou k Prešovu jezdila a nahrávala s ní její vzpomínky. Ty následně romistka přeložila a přepsala do češtiny. Knize předcházel hodinový rozhlasový pořad, který Hübschmannová z vybraných částí vyprávění sestavila a posléze je namluvila známá česká herečka Dana Medřická. Reakce posluchačů přiměly Hübschmannovou, aby udělala další krok a dala tak zájemcům možnost se seznámit s celým Eleniným příběhem. A tak vznikla kniha. Milena Hübschmannová v předmluvě uvádí: „Čím dál tím více jsem pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál.“ Kniha byla dokončena roku 1986. Publikace se dočkala až po revoluci.
První v historii
Elena Lacková se za svou práci i tvorbu dočkala celé řady ocenění. Úspěchem byla také například další z divadelních her, které napsala. Rozhlasová hra Žužika z roku 1985 dokonce získala prestižní cenu Prix Bohemia. Od roku 1993 byla členkou Svazu slovenských spisovatelů. V roce 1995 obdržela diplom za rozvoj romské kultury na Univerzitě J. A. Purkyně v Ústí nad Labem. Židovské muzeum jí v roce 2000 udělilo památnou medaili Chatana Sofera za přínos uměleckého zpracování romského holocaustu. V roce 2001 pak převzala jako první Romka v historii od slovenského prezidenta Rudolfa Schustera státní vyznamenání - Řád Ĺudovíta Štúra III. třídy.
Stejně si ale myslím, že jsem se narodila pod šťastnou hvězdou – Uľiľom tel e bachtaľi čercheň. Kdybych se mohla narodit ještě jednou, chtěla bych se znova narodit jako Romka, chtěla bych žít tak, jak jsem žila, a dělat to, co jsem dělala. Doufám, že se mi, než umřu, podaří udělat ještě něco dobrého pro Romy a pro lidi vůbec. Ráda bych napsala dobré slovo o pravdě romského srdce a věřím, že se dočkám toho, aby se tomu srdci dostalo dobrého slova od světa.
Elena Lacková zemřela 1. ledna 2003 v košickém domově pro seniory.
Všechny fotografie: Muzeum romské kultury v Brně
Úryvky jsou z knihy Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou.