Emil Horváth původem z Mladé Boleslavi vyrůstal kvůli špatným rodinným poměrům do devíti let v dětském domově. Po návratu k matce však musel zastávat roli živitele rodiny, už ve 14 letech nastoupil do těžkého průmyslu. V dospělosti spadl do závislosti na drogách, která ho dostala na ulici. Ze závislosti se mu po třech letech podařilo dostat, výše nájmů v Mladé Boleslavi ho však přivedly do vyloučené lokality v Boleticích nad Labem. Nastěhoval se do panelového domu Ladislava Matějčka, který poskytuje bydlení sociálně slabým rodinám, především Romům. „Pan Matějček má ale kromě generování zisku ještě jiné motivace, a sice pomoci těm lidem postavit se na vlastní nohy,” vysvětluje Daniel Vališ z vládní Agentury pro sociální začleňování. „V té době jsem na sídlišti viděl hodně dětí venku. Jak se perou, nadávají si. Vnímal jsem to jako problém a řekl jsem si, že by se s tím dalo něco dělat,” vzpomíná Emil. Oslovil majitele paneláku a ten mu celý suterén přenechal zdarma, aby v něm vytvořil dětský klub pro doučování, hry nebo výlety pro děti. Ten Emil už čtyři roky dobrovolně a na vlastní náklady provozuje, přestože dlouhodobě nemá stálé zaměstnání. Pokračoval v něm i tehdy, kdy půl roku dojížděl téměř denně do zaměstnání nedaleko Prahy. Za 4 dny tak naspal jen 13 hodin, volné dny trávil s dětmi v klubu. „Je to veliký pedagogický talent. Děti ho přijímají v podstatě bez výjimky. Umí je zaujmout a také si sjednat pořádek,” hodnotí majitel paneláku Matějček. „Měl jsem možnost zúčastnit se několika akcí a mám pocit, že se mu daří zapojit nejen děti, ale postupně vtahuje do dění i rodiče,” dodává Vališ z Agentury. Největším Emilovým přáním dnes je zaopatřit svůj klub co do výtvarných a jiných potřeb, na které sám nemá peníze. Chtěli byste fungování klubu podpořit a pastelky, vodovky, knížky a další materiály do Boletic poslat? Více o možnostech na konci článku.
Sedmatřicetiletý otec čtyř dětí Emil Horváth pochází z Mladé Boleslavi. Učil se zámečníkem, obor ale nedokončil. Matka onemocněla a Emil musel nastoupit do práce, aby uživil rodinu. Dnes toho, že školy zanechal, lituje. „Měl jsem těžké dětství,” říká. Matka totiž pochází ze Slovenska, v době Emilova narození jí bylo šestnáct a jeho otce následně opustila a odešla do Čech. Kvůli těžké rodinné situaci byl Emil odebrán do dětského domova, kde vyrůstal do devíti let. Pak se vrátil k matce, která už v té době žila s novým partnerem. „A ta situace nebyla ideální. Dost jsem tam trpěl,” říká posmutněle. „Byli jsme bez elektriky, bez vody. Máma hrála automaty. Představ si, že přinese kilo točeného salámu, půlku chleba, hořčici, kafe a tabák. To bylo všechno. Měsíční nákup,” dodává.
Emil měl další tři mladší sourozence. „Měli hlad. A tak jsem sebral kárku, co byla na ráfkách, a chodil jsem po sběru. Za to, co jsem vydělal, se uvařilo, a tak jsme přežívali,” vzpomíná. Emil postupně převzal starost o domácnost, uklízel i pral. Bylo mu třináct let. „Musel jsem udělat dřevo, abych zatopil, chodil jsem po lidech žebrat o vodu, protože jsme ji neměli. Češi z naší ulice mi hodně pomáhali. Ti to věděli. Nejlepší na tom bylo, že jsem nemusel vůbec nic říkat. Chodil jsem bos v pantoflích ve sněhu. Kolikrát mi předali i tašku s jídlem, nějakou kačku nebo oblečení,” říká. Pak šel do učení, ale matka po čase onemocněla. Emil proto ze školy odešel a nastoupil ve 14 letech do práce, aby rodinu uživil. Tehdy dělal načerno, protože práce v tak nízkém věku nebyla legální. „Dělal jsem na hutích a tahal jsem těžké černé pytle. A dělal jsem šestnáctky. Byl jsem furt v práci.” Po dosažení plnoletosti se od rodiny odstěhoval na ubytovnu a začal žít vlastní život.
Kolotoč drog
Ve čtyřiadvaceti Emil potkal na ulici člověka, který mu byl sympatický a pozval ho k sobě domů na Vánoce, aby nebyl sám. Host však byl závislý na drogách a Emila napadlo to s ním zkusit. „Jenže ta zkouška mi vzala tři roky života,” přiznává. „Nevěděl jsem, jak z toho ven.” Dostal se na ulici a bydlel spolu s dalšími lidmi v jeskyni. „Jak v době kamenné,” směje se.
I přes svou závislost a život na ulici však nějakou dobu stále chodil do práce. I když si mohl dovolit zaplatit ubytovnu, přirostli mu právě jeho spolubydlící k srdci a nechtěl je opustit a nechat napospas. Proto s nimi nadále v jeskyni žil, přes 3 roky. Kupoval jídlo, hygienické potřeby, vařil jim. „Byli to hlavně starší lidé a různé situace, proč byli venku. Bylo to občas k nepochopení. U sebe jsem věděl, že to je kvůli drogám, ale nechápal jsem, jak tak mohli dopadnout oni,” diví se. Celá tato etapa skončila tragickou smrtí několika lidí pod vlivem. Předávkoval se i Emil a málem zemřel. Tehdy také uvěřil v existenci Boha a víra ho provází dodnes. Věří, že právě Bůh mu z kolotoče drog pomohl.
V té době potkal svou současnou partnerku Nelu. Ta byla vedle víry velkou motivací, aby s drogami přestal. Vrátil se do práce a žili spokojeně několik let, do nedávna. Přišel totiž o byt v Boleslavi a najít nové bydlení bylo pro něj kvůli vysokým kaucím nemožné. S Nelou proto přišli do Boletic nad Labem nedaleko Děčína, kde měli část rodiny a věděli, že zde bydlení bez závratné kauce seženou. A žijí tam už čtyři roky. „Boletice nad Labem jsou zařazeny v ,Gabalově` Analýze sociálně vyloučených lokalit z roku 2015. Ačkoliv sídliště rozhodně nepůsobí jako chudinské ghetto, v rámci Děčína vykazuje nejvyšší koncentraci dlouhodobě nezaměstnaných a dlužníků vůči městu. Nachází se zde několik domů, jejichž majitelé byty pronajímají cíleně chudým rodinám odkázaným na sociální dávky,” vykresluje Daniel Vališ z vládní Agentury pro sociální začleňování, který v lokalitě působí. „Postupně odsud také mizí občanská vybavenost - není zde žádný větší obchod, hospoda či kavárna. Takže kdo má možnost, v Boleticích nad Labem nezůstává a naopak sem přicházejí ti, kdo jinou možnost nemají,” dodává.
Májovka
Emil dnes bydlí spolu s dalšími asi 150 nájemníky v panelovém domě Ladislava Matějčka v Májové ulici. Právě Matějček k pronajímání bytů sociálně slabým rodinám přistupuje jinak. „Zpravidla totiž platí, že pokud někdo cíleně pronajímá byty příjemcům dávek na bydlení, snaží se vytěžit maximum tím, že do domu neinvestuje vůbec, anebo jen v nejnutnějších případech. V takovém prostředí panují velmi napjaté vztahy, upevňuje se takzvaná kultura chudoby a různé klientské sítě,” uvádí Vališ z vládní Agentury. „Pan Matějček má ale kromě generování zisku ještě jiné motivace, a sice pomoci těm lidem postavit se na vlastní nohy,” pokračuje. „Do domu investuje nejen peníze na opravy, desinsekci, zvelebování bytů, ale i spoustu času. Z rozhovorů, které jsem s nájemníky vedl, mi vyplývá, že pana Matějčka velmi respektují,” dodává. „Mám zájem, aby dům fungoval dlouhodobě. To znamená, aby nájemníci z této cílové skupiny přestali dům vybydlovat, ale začali ho vnímat jako domov, přirozeně o něj pečovali jako o své prostředí,” vysvětluje svůj přístup Ladislav Matějček.
Když se Emil do Boletic nastěhoval, přišel ve stejném období jako desítky dalších rodin z jiných částí Česka. Ty se, podobně jako on sám, do lokality stěhovaly kvůli dostupnému bydlení. Přestože v Boleticích již delší dobu fungoval jiný nízkoprah, děti z těchto rodin do něj většinou nechodily. Místní Romové totiž často přistupovali k těm nově příchozím odměřeně. Obávali se, že s nimi budou problémy, jejichž následky pak dopadnou i na ně. A objevovaly se také konflikty. „V té době jsem na sídlišti viděl hodně dětí venku. Jak se perou, nadávají si. Vnímal jsem to jako problém a řekl jsem si, že by se s tím dalo něco dělat,” vzpomíná. Proto majiteli paneláku představil svůj nápad na vytvoření dětského klubu v prázdném suterénu, aby těmto dětem nabídl smysluplnou alternativu. „Hned jsme si padli do noty a začali jsme se bavit. Nabídl, že mi ty prostory přenechá zadarmo, neplatím tak nájem ani energie,” vysvětluje Emil. Ladislav Matějček si totiž uvědomoval, že budou-li se děti moci někde pod dohledem vydovádět, prospěje to celému prostředí. „Pokud jsou děti v okolí domu veselé a relativně rozumně si hrají, je to pro každý dům vysloveně ozdoba, dělá to hezkou atmosféru. Nevyřáděné děti dělají atmosféru nepříjemnou a mohou být v nejhorším případě postrachem,” vysvětluje.
Před čtyřmi lety, kdy Emil svépomocí klub zakládal, měl z předchozího zaměstnání ještě něco našetřeno, a tak začal nakupovat potřeby z vlastní kapsy. Začínal s jedinou místností. Na aktivity se chytlo mnoho dětí, které začaly do nově zřízeného klubu docházet. „To jsem nečekal,” přiznává Emil. „Tehdy jsem měl vždycky na odpoledne vymyšleno asi pět druhů soutěží,” říká. „Byly rády za papír a tužku, že mají kde být. A když se mi nechtělo, tak chodily skupinky a bouchaly mi na dveře: ,Pane učiteli, kdy bude herna?` Oni mi tak říkají,” usmívá se. Majitel bytovky Matějček pak po čase Emilovi nějakou dobu pomáhal také s chodem klubu, přispíval na vybavení herny a nákup materiálu, výlety nebo tábory. „Rok a půl už to ale vedeme bez nějaké další finanční pomoci. Pastelky a různé drobnosti, které nejsou vidět, ale stojí peníze,” říká bezradně a dodává, že o chod klubu se vedle něj stará nárazově také několik dobrovolníků.
Děti Emila milují, čehož si všímá také jeho okolí. „Je to veliký pedagogický talent. Děti ho přijímají v podstatě bez výjimky. Umí je zaujmout a také si sjednat pořádek,” hodnotí majitel paneláku Matějček. „Jeho program by se dal charakterizovat jako všestranný a kreativní. Divadelní představení, lampiónový průvod, výlety do ZOO, do přírody i na zámek, doučování češtiny, matematiky, předškolní znalosti jako hodiny, slušné chování, ale i znalost barev,” dodává.
13 hodin spánku za 4 dny
Emil je momentálně nezaměstnaný, s klubem však pokračuje dál. A neúnavně ho provozoval i tehdy, když se mu po dlouhé době podařilo najít práci v Amazonu nedaleko Prahy. Dojížděl do ní po šest měsíců čtyři dny v týdnu. Z Boletic vyrážel ve 3:20, aby směnu stihl, zpět se vrátil v půl deváté. „Za ty čtyři dny jsem naspal tak 13 hodin. Bylo to šílené,” svěřuje se. Na otázku, proč do takové práce ve vzdálené lokalitě nastoupil, říká: „Bylo to jediné zaměstnání, které se mi ozvalo. Neměl jsem v ten moment na výběr.” V Boleticích ani Děčíně podle něj Romy do zaměstnání tehdy nepřijímali. „Měli s nimi i špatnou zkušenost,” říká. Po šesti měsících však Emila společnost spolu s dalšími pracovníky propustila. „Oni to tak prý dělají. Jak se blížil termín prodloužení na neurčito, tak nás všechny propustili,” tvrdí. Na druhou stranu však vnímá, že by ho takový způsob života dlouhodobě ničil. „Já jsem už nemohl. Celý týden nespíš a pak volné dny trávíš celé dole s dětmi.” V určitý moment navíc nedokázal ani vstát z postele a museli nastoupit lékaři. „Doktor mi zakázal jít do práce, že jsem přemohl organismus,” pokyvuje hlavou.
Dnes je doma, stále rozesílá životopisy, a zdá se, že se na něj snad brzy usměje trocha štěstí. Za pár týdnů by měl totiž nastoupit do nedaleké kabelovny. Přiznává ale, že by nejraději pracoval v sociálních službách, například v domově pro seniory nebo v zařízení pro lidi s mentálním postižením. „Vím, že tam nejsou peníze, ale rád bych práci, která mě bude bavit,” vysvětluje. Současně by podle svých slov měl čas věnovat se dětem v herně. „Vůbec si nepředstavuju, že by mě to mělo živit, spíš jako koníček,” usmívá se. „Spíš očekávám, že si z toho ty děti hodně odnesou, že budou mít vzpomínky a budou se mít líp, než jsme se měli my.”
Emil pravidelně pořádá také nejrůznější akce, na které chodí s dětmi také jejich rodiče. Snaží se, aby se všichni společně podívali po okolí, rozšířili si obzory a utužili komunitní vztahy. Přítelkyně Nela zase lidem čas od času pomáhá řešit jejich úřední záležitosti. „Rodiče jsou rádi, fakt jsou rádi,” říká Emil.
Pastelky na celý rok
„Já teď prostě stojím. Nemám za co něco nakoupit. A tak aspoň hrajeme hry nebo se doučujeme podle vlastních materiálů rozdělených podle věku,” říká smutně Emil. Tím, že je momentálně nezaměstnaný, si nemůže dovolit klub ze svého příjmu výrazněji dotovat. „Pokud budu mít práci a vydělám na pastelky a papír, tak to prostě potáhnu dál. Dělám to tak už skoro dva roky, a to práci nemám,” říká odhodlaně. „Ty děti si tu prostě jen chtějí hrát, soutěžit, zazpívat si. Teď jsme sázeli, chodíme do lesa, aby se naučily, co tam roste. Některé děti totiž neznají ani borůvky.”
Emilovým momentálním snem je klub rozšířit, zvelebit a zaopatřit co do výtvarných potřeb a vybavení. „Strašně bych si přál, abych získal materiál třeba na rok - na výtvarku, na hudebku. Rád bych tu dětem udělal cvičnou kuchyňku, moc rády totiž vaří. Teď jsme si tu třeba upekli borůvkový koláč z toho, co jsme nasbírali v lese,” vypočítává Emil. „Vlastně všechno, co tu vidíte, jsem od někoho dostal. Rozbitý nábytek jsem spravil, snažím se to nějak udržovat,” dodává.
„Na Emilovi je specifická paličatost, s níž si jde za svou představou. Myslím, že většina lidí by na Emilově místě už veškeré snahy vzdala. Je schopen se s nezdary a překážkami vyrovnat a pokračovat dál. Mám pocit, že Emil má ohromný talent a schopnost empatie. Dokáže nazřít perspektivu druhých,” charakterizuje jeho osobnost Daniel Vališ z vládní Agentury. „Měl jsem možnost zúčastnit se několika akcí a mám pocit, že se mu daří zapojit nejen děti, ale postupně vtahuje do dění i rodiče. Často to působilo tak, že v domě vznikla ,dobrá parta`. To prostě v jiných domech či ubytovnách, kde bydlí pospolu desítky chudých romských rodin, není,” uzavírá.
Chtěli byste Emilovi s provozem dětského klubu pomoci? Pošlete výtvarné potřeby, hudební nástroje a další věci na adresu: Májovka - Spolek pro volný čas, Májová 359, Boletice nad Labem, Děčín XXXII 407 11. Pokud byste rádi do klubu věnovali starší počítače nebo dětskou kuchyňku, ve které by se děti mohly učit vařit, kontaktujte nás na info@hatefree.cz.
Foto: Lukáš Houdek a archiv spolku Májovka