Emília Rigová pochází z milující romské rodiny, jak sama zdůrazňuje. Vystudovala doktorát na Akademii umění v Bánské Bystrici, dnes je vysokoškolskou pedagožkou a aktivní umělkyní. K umění se přitom dostala z donucení - její otec, kameník, si přál, aby dcera jednou jeho řemeslo převzala. Přestože se v průběhu studií snažila od svého romství odstřihnout, nyní ze své romské identity těží a čerpá. Patří mezi nejvýraznější osobnosti slovenské výtvarné scény. Před několika týdny vyhrála nejprestižnější tamní ocenění, Cenu Oskára Čepana.
Milka s Cenou Oskara Čepana
„Pocházím v první řadě z milující rodiny. Jednak moji rodiče milují mě, ještě k tomu se ale skutečně milují navzájem,” říká romská výtvarnice Emília Rigová. „Jsem si vědoma toho, že v tomto mám skutečně něco výjimečného.” Pochází z malé vesničky na okraji Trnavy, která má kolem 400 obyvatel. Otec je umělecký kameník. Vyučil se zedníkem, později se sám s kamenem naučil pracovat a realizovat své nápady. Dnes má firmu, která vyrábí náhrobky, zahradní fontány a veškeré možné objekty z kamene. Matka pracovala v těžkých dělnických profesích, kde jí později praskla plotýnka a ona je od té doby po několika operacích v invalidním důchodu. „Je to naše hvězdička, kterou si velmi hýčkáme,” prozrazuje Emília, které přátelé říkají Milka.
Milka s rodinou
Přestože byli jedinými Romy v obci, byli ve velmi těsném kontaktu se svou širší rodinou. „Byli jsme v jistém způsobu komunita a možná i uzavřená,” říká. Vysvětluje to rodinnou situací, kdy si otec a jeho dva bratři vzali tři sestry z jiné rodiny. Tím se spojily dva rody, které udržovaly kontakty zejména mezi sebou a velmi se podporovaly. „Tím pádem jsou mé sestřenice a bratranci dublovaní,” líčí. „Vznikla jedna velká rodina.” Dodává, že přestože se může zdát, že šlo o domluvený sňatek, bylo tomu naopak. Její dědeček, kterého Milka nikdy nepoznala, na smrtelné posteli projevil poslední přání, aby si jeho dcery hlavně nevzaly nikoho z vedlejší vesnice. A právě v té si nakonec našly manžely všechny tři. Tři bratry. U Romů se tomuto konceptu propojení rodů říkalo „pre čeranki”.
No problem
Vztahy s okolím měla Milčina rodina velmi dobré. „Já jsem měla jen neromské kamarády, cizí Romy mimo naši rodinu jsem poprvé v životě potkala až před pár lety. A byli to pro mě velmi zásadní lidé, kteří mě ovlivnili,” zdůrazňuje. Sama se svým původem příliš nezaobírala. Naopak neměla jako dítě ani tušení, co to znamená. Dostala se proto také do paradoxní situace ve školce. Učitelka zavolala její matku s tím, že se spolu se svou sestrou přidala k dalším dětem a posmívaly se jiným holčičkám, že jsou „Cigánky”. „Maminka nevěděla, zda se má smát, nebo plakat,” propuká Milka v řehot. „My jsme se nad tím vůbec nezamýšlely. Jde na tom vidět, jak nás rodiče vychovávali. Že to je prostě úplně jedno, kdo jsme. Ale když se druhé děti smály, tak jsme se k nim automaticky přidaly.”
Bari Raklori
Milka sama se s nepřátelstvím a rasismem nikdy na vlastní kůži nesetkala. Ani venku mezi kamarády, ani později ve škole. „Možná je to tím, že jsem dost světlá. Svůj romský původ podle svých slov nikdy netajila, většinu lidí ale skutečnost, že je Romka, nenapadla. „Stávaly se mi pak takové bizarnosti, že si moji studenti na vysoké dělali přede mnou srandu z Romů, nadávali jim a já tam sedím a slyším to. To stejné se mi stalo před časem v kabinetě s kolegy. A já se do toho najednou přidala a říkám: ‚Přátelé a víte, že já jsem Romňi?’ Krve bys nedořezal. Strašně jsem si tu chvíli užívala,” směje se.
Umělkyně z donucení
Po základní škole se na přání otce, který už začal pracovat s kamenem a přál si, aby dcera v jeho práci pokračovala, přihlásila na takzvanou Šuvku, neboli Školu užitkového výtvarnictví v Bratislavě. Dostala se na ni napodruhé. Ona sama se ale malování nikdy nevěnovala. „Jen tak běžně jako ostatní děti,” říká. „Intenzivně jsem se tomu začala věnovat v rámci přípravy na přijímačky, kdy jsem denně malovala i osm hodin. Úplně jsem to nenáviděla,” připouští.
Buletproof Culture
Střední umělecká škola v hlavním městě pro ni znamenala velký životní obrat. Navázala tam pevná přátelství a poznala diametrálně odlišný život. Současně se začala setkávat s jevy, na které v romské rodině na venkově nebyla zvyklá, a nevěděla, jak s nimi naložit. „My jsme vyrůstali v úplně jiném prostředí. Rodiče nás vychovali s růžovými brýlemi, takže bylo pro mě po příchodu do Bratislavy dost překvapivé vidět například na ulici bezdomovce,” vzpomíná. „Dala jsem jim skoro všechno jídlo a peníze, které jsem dostala od rodičů při své první cestě na intr,” směje se. „Nikdy předtím jsem něco podobného neviděla.” Neměla podle svých slov kde.
Vomite Ergo Sum (screenshot z videa)
Uzamčené romství
Své romství v průběhu školy v sobě, jak říká, zamkla. „Přišla jsem z prostředí domova, kde byl běžný romantický nabubřelý styl nábytku i výzdoby a Versace hrnečky. Najednou se dostaneš do prostředí, kde je všechno, co tě do té doby obklopovalo, totální fejk,” zamýšlí se. „Najednou začneš vidět jinýma očima. Brutálně jsem se se sebou konfrontovala. Byl to každodenní boj. Věděla jsem, že jestli tam mám uspět, musím tohle všechno odstřihnout.” Na jednu stranu vše dělala kvůli svému otci, sama si k výtvarnictví našla vztah až mnohem později, na stranu druhou se chtěla posunout a učarovali jí spolužáci i umělecké prostředí. „Pro tátu jsem dělala Ježíše na kříži, lilie nebo Madonu, ale to tě v mentálním rozvíjení příliš nepodporuje. Já jsem se najednou potřebovala teoreticky uchopit,” vykresluje. A tyto pocity pokračovaly i na vysoké škole.
Bari Raklori
Po střední škole totiž šla na Akademii umění v Banské Bystrici do ateliéru sochy a aplikovaných médií. Nejprve získala titul bakaláře i magistra a končila v roce 2011 velkým doktorátem. „Tam mě také to umění začalo bavit naplno. Do té doby jsem to celé dělala kvůli táťkovi. Bylo mi tam sice dobře, ale do té doby mě to nezajímalo,” říká.
Keres Kultura?
Na studium na vysoké škole ale vzpomíná také s určitou pachutí. „Měla jsem to tam těžké. Z těch, co mě hodnotili, mi nikdy nikdo nerozuměl. Většinou jsem byla hodnocena velmi zvláštně. Zatímco publiku se mé věci líbily, komise mě vždy nechala opakovat. Tím, že mě stále nutili jít hlouběji do sebe, mi nakonec pomohli,” uznává. Podobně to však pokračovalo i během jejího doktorátu a po jeho dokončení se tak začala cítit z uměleckého světa unavená. „Myslela jsem, že se opravdu na všechno vykašlu,” říká. „Padla jsem na dno a tam vznikla Bari Raklori,” popisuje. Jde o alter ego v romském jazyce, které v sobě kloubí jak romskou, tak neromskou identitu. Narodila se totiž jako relativně velké dítě a díky své světlé pleti nevypadala jako Romka. Ostatní Romové jí tak proto říkali. „Já jsem ten vlastní příběh na tom postavila. Sama se jako průnik těch dvou světů cítím.”
Arigato
První v historii
Dnes Milka učí na pedagogické fakultě a věnuje se vlastní volné tvorbě. A v posledních letech slaví úspěchy. Vystavuje jak na Slovensku, tak v zahraničí. Dnes ve své tvorbě právě romská témata často řeší. „Od doby, kdy jsem vytvořila tu Bari, tak ta síla tématu začala přicházet z mého nitra. Sama od sebe,” líčí. „Začala jsem se o Romech dozvídat nové a nové informace, začaly se mi v záblescích vybavovat různé věci z romského života z dětství. Stačí jedno romské slovo.”
Keres Kultura?
Před několika týdny získala jako první Romka v historii nejprestižnější výroční výtvarnou cenu v zemi - Cenu Oskára Čepana. „Byla to velká náhoda. Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu součástí tak velké věci. Součástí slovenského uměleckého světa jsem se totiž nikdy příliš necítila,” připouští. Ocenění pro ni proto bylo obrovským překvapením.
Autoportrét
Vyhlášení se účastnila také její rodina, včetně otce, v jehož případě to byla první výstava dcery, kterou navštívil. „Rodiče na mou výstavu nikdy nikam nepřišli. Ani do Bystrice, ani do Prahy či Berlína. Poprvé mi přišli na vernisáž a zrovna tohle. Byli hrozně pyšní,” vypráví. Na otázku, proč byla právě tato příležitost první výstavou, na níž dorazili, Milka odpovídá: „Já jsem se jim hrozně odstřihla, vzbouřila jsem se. Táta to dělal všechno pro mě, myslel si, že tu firmu jednou převezmu. A já jsem tam skončila a dnes pro něj pracují dva moji bývalí spolužáci,” vysvětluje. „Chtěl mě dostat na řemeslnou úroveň, dohazoval mi kšefty. A já to odmítla.” Byli proto v jednom období v napětí. „Možná mi až teď začal věřit, že to zvládnu a že v tom neznámém světě sama uspěju.”
Bari Raklori
„Ty jsi přece normální”
I přes pozici, kterou si Milka sama v životě vydobyla, se jí velmi dotýkají urážky na adresu Romů. Nejvíce ji mrzí přístup některých lidí, kteří znají dobře ji i její rodinu a přesto podléhají manipulativním zprávám a fámám, které Romy házejí do jednoho pytle. „Když je konfrontuju, řeknou, že mě tak neberou, že my jsme přeci jiní, normální. To se mě dotýká nejvíc. To mám chuť říct ještě víc nahlas, že jsem Romňi.” Přiznává, že lidé v některých lokalitách jsou každodenně konfrontováni s jinou realitou, kde je s některými Romy množství problémů v důsledku jejich chudoby a sociálním obtížím. „Takovým lidem těžko vysvětlíš, že je chyba v systému a že by si měli představit, že se v té osadě narodí a půjdou si hledat práci,” myslí si. „Říkám jim, ať si klidně nechají svůj rozum a znalosti, ale vezmou si romské tělo a jdou do firem nebo na úřad. Strašně moc lidí by změnilo názor, kdyby se na chvilku ocitli v romské kůži. To se ale samozřejmě nikdy nestane,” uzavírá.
Úvodní foto: Transgressing past, shaping the future
Foto: Archiv Emílie Rigové