„Mé děti opustily domov a my jsme se najednou ocitli ve velkém domě se čtyřmi ložnicemi. Přišlo nám to jako plýtvání, mít prázdné pokoje,“ vzpomíná Hilary Parle, lékařka a sochařka z Birminghamu. Ta se s manželem Jimem, profesorem na lékařské fakultě, rozhodla poskytnout svůj domov 72letému Eritrejci, který by jinak zůstal na ulici. Jeho žádost o azyl byla zamítnuta a v období čekání na výsledek odvolání nemá zajištěné ubytování. Svou vlast opustil před osmi lety kvůli výhrůžkám. Yonasskindis se nedávno stal součástí rodiny Parleových. Pomáhá Hilary s dílčími věcmi při sochání, s Jimem pak sdílejí jinou vášeň – denně společně čtou noviny a popíjejí čaj. „Když poprvé přijel, vypadal sklíčeně, ztrápeně. Přemítal, do čeho se to dostal,“ vzpomíná Hilary. „Vlastně cítím, že je to čest, mít ho ve svém domě,“ přiznává. Podobně to vnímá jejich eritrejský host. „Jsou to moc dobří lidé. Jsem diabetik s vysokým tlakem a hladinou cholesterolu. Pětkrát denně musím brát prášky. Kdyby nebylo jich, jsem na ulici,“ popisuje.
Když manželský pár uviděl nechvalně proslulou fotografii utonulého chlapce na turecké pláži z roku 2015, rozhodli se, že se musí sami do pomoci lidem, kteří prchají před válkou nebo perzekucí, zapojit. Protože měli spoustu volného prostoru ve svém patrovém domě, vyhledali lokální organizaci Birch Network, která se v Birminghamu zaměřuje na propojování a podporu těch, kteří své domovy nabídnou pro ubytování uprchlíků. Poté, co postupně poskytli azyl čtyřem lidem na útěku, dostal se k nim jejich aktuální spolubydlící, dvaasedmdesátiletý Eritrejec Yonasskindis (jeho jméno UNHCR, která příběh přinesla, z bezpečnostních důvodů změnila). Ze svého domova uprchl po tom, co dostával množství výhrůžek smrti.
Být obklopen rodinou
Yonasskindis v Eritrey vlastnil bar, živil se také jako účetní a byl angažovaným občanem v boji za nezávislost (více o situaci v zemi ZDE). Ve Velké Británii žije už osm let. Jeho žádost o azyl byla zamítnuta. Může však v zemi zůstat, dokud nedojde ke zprocesování jeho odvolání. On sám říká, že se do své vlasti z obavy o život vrátit nemůže. Podobně jeho situaci hodnotí také hostitelka Hilary. „Nemám pochyb, že se Yonasskindis nemůže vrátit do své vlasti,“ říká. „To, co si skutečně přeje, je být doma obklopen svou rodinou a mít možnost naplno prožít své poslední roky ve známém prostředí. A to mu nebylo umožněno,“ doplňuje.
Yonasskindis se tak ale dostal do situace, kdy by se v průběhu čekání na nový verdikt ocitl na ulici. Po zamítnutí jeho žádosti se totiž musel vystěhovat z bydlení, které mu bylo jako žadateli poskytnuto. Právě pomoc manželů Parleových ho před tímto osudem zachránila. „Jsou jako můj bratr se sestrou,“ přiznává 72letý Eritrejec. „Jsou to moc dobří lidé. Jsem diabetik s vysokým tlakem a hladinou cholesterolu. Pětkrát denně musím brát prášky. Kdyby nebylo jich, jsem na ulici,“ popisuje.
Společná vášeň
Hilary s hostem z Eritrey strávila mnoho času. Zatímco se ona věnuje jako sochařka umělecké tvorbě, Yonasskindis s ní tráví čas v ateliéru a pomáhá jí s dílčími věcmi. Jak jeho hostitelka říká, miluje historii a má velmi široký přehled. Také jeho angličtina je na vysoké úrovni, v bezproblémové komunikaci však stojí výrazná překážka, a to jeho silná nedoslýchavost. Podle ní se ale i tato bariéra dá snadno překlenout. „Musíte na něj prostě jen mluvit hodně nahlas,“ říká.
Příjemné společné chvíle s eritrejským hostem tráví také Hilaryin manžel. „Říkám lidem, že je jako o deset let starší Jim. Oba tam spolu sedí a čtou noviny. Je to jako mít tu přítele. Také nám chce neustále pomáhat,“ vysvětluje Hilary.
Jasné rozhodnutí
„Když poprvé přijel, vypadal sklíčeně, ztrápeně. Přemítal, do čeho se to dostal,“ vzpomíná Hilary. Po chvíli přidává další z myšlenek. „Vlastně cítím, že je to čest, mít ho ve svém domě.“ A podobně to vnímá i Yonasskindis. „Atmosféra se stává rodinnou atmosférou,“ říká s úsměvem.
Parleovi svého rozhodnutí nelitují. „Bylo to úplně jasné,“ uvádí Jim. „Jsem sám překvapen, jak snadné to bylo. Když nám lidé říkají, že je skvělé, co děláme, odpovídáme, že ve skutečnosti není. Stejně jako já je i on vášnivý čtenář. A prostě spolu jen sedíme, pijeme čaj a čteme,“ uzavírá Jim.
Foto: UNHCR/Aubrey Wade