HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

První otázkou bude ale, kdo jsou evropští muslimové a jak se v Evropě vzali. Jejich různorodý původ v pěti hlavních fázích migrace vysvětlí několik skutečností, které je třeba předestřít v začátku: muslimové v Evropě jsou extrémně různorodí a fragmentovaní a jako kategorie vznikli teprve nedávno.

Počty

Mnoho lidí si představuje, že v Evropě žije velké množství muslimů a že muslimská populace v Evropě bude v několika generacích silně narůstat. Podle loňského zkoumání společnosti Ipsos Mori bylo v evropských státech běžné, že subjektivní vnímání ohledně počtu muslimů se velmi rozcházelo s realitou – oslovení nejčastěji odhadovali počet muslimů ve své zemi na 15-25 % a například Francouzi mysleli, že v jejich zemi žije až 31 % muslimů, zatímco ve skutečnosti se zastoupení obyvatel Francie s muslimským pozadím odhaduje na 7,5 %.

Podle statistik společnosti Pew Research je nejvíce muslimů ve Francii, Německu, Británii, Belgii a Nizozemsku: bývalé koloniální země a průmyslové srdce Evropy Německo mají mezi 5 a 7 procenty muslimů. Ovšem země s historickým muslimským obyvatelstvem, jako je Bulharsko nebo Kypr, mají zastoupení větší. 

V širší Evropě, tedy za hranicemi dnešní EU, je těchto zemí více: na Balkáně, jehož země jsou různými způsoby k EU přidružené, žije dalších asi 6 milionů slovanských a albánských muslimů; na Ukrajině a v Rusku dalších 15 milionů etnicky různorodých muslimů. Dohromady se tedy udává, že v zeměpisné Evropě žije asi 40 milionů muslimů: přes polovinu z nich jsou ale historické populace z turkického okruhu a z okruhu bývalé osmanské říše. 

Pew poznamenává, že počet muslimů v této širší Evropě se od roku 1990 zvýšil ze 4 % na dnešních asi 6 % a očekává, že v roce 2030 bude činit asi 8 %.

V samotné EU dnes činí počet muslimů asi 4 % obyvatelstva, přičemž v průměru v EU žije 10 procent lidí narozených jinde než v zemi původu. Asi polovina z nich pochází z jiné země EU. Kolik z nich je muslimů-imigrantů, je ale velmi těžké stanovit. 

Je totiž poměrně jednoduché stanovit něčí národnost nebo etnicitu – skrze přímou otázku ve sčítání lidu. Otázku na náboženství ale většina statistik neobsahuje nebo není povinná. Náboženská, stejně jako sexuální orientace, je soukromou věcí, může se měnit a nemá objektivní význam pro sociální postavení člověka – nebo spíše si tento význam určuje subjektivně každý. Ve Francii je například zjišťování náboženské příslušnosti statistikami nepřípustné, je to soukromá věc. 

Počty muslimů se tedy nejčastěji pouze odhadují podle jejich jména, místa narození rodičů a prarodičů. Muslimové jsou tedy vnímáni jako etnická skupina, kde původ, jméno a jazyk definuje příslušnost k určité skupině. Ale náboženství není etnicita ani kultura, ani definující skupinová příslušnost, která by se mohla stát základem nějaké „páté kolony“. Naopak, lidé, kteří jsou do kategorie „evropský muslim“ zařazováni, jsou nositeli celé řady kultur. Evropští muslimové jsou ve skutečnosti velmi různorodí, fragmentovaní a mnohem pestřejší než muslimské populace v jejich původních zemích: v každé evropské zemi žije jiná etnická skladba muslimů, hovořící jinými jazyky a mající jiné zvyky; jiné islámské obce se svým islámem a jeho tradicemi a institucemi. Jejich různorodost odráží cesty, jakými většina dnešních muslimů do Evropy přišla. Jediné, co platí, je to, že „muslimové“ jsou v průměru – ne všichni – sociálně slabá, často i kulturně konzervativnější a v průměru i náboženštější skupina. Proč tomu tak je – proč v každé zemi žijí jiní muslimové a proč jsou ale v průměru chudší a méně vzdělaní – je spojeno se způsoby, jakými jejich předci přišli do Evropy a také s tím, jak zde byli přijímáni. 

Původ evropských muslimů

Když pomineme balkánské a polské muslimy – kterým se bude věnovat samostatný článek – je naprostá většina dnešní evropské muslimské populace důsledkem koloniálních vztahů a pracovní migrace v posledních 50 letech. Jejich cesty do EU lze zařadit do pěti fází:

1. Koloniální fáze

První muslimové – Indové, Alžířané, Egypťané, Syřané, Maročané – přicházeli do hlavních měst koloniálních mocností za studiem, obchodem nebo jako civilní či vojenská součást koloniální správy. První mešity v Evropě se stavěly v předválečném a meziválečném období: V Británii nechal postavit již v roce 1889 Šáh Džahánovu mešitu ve Wokingu u Londýna pro studenty orientalistiky geniální židovsko-maďarský orientalista a profesor Gottlieb William Leitner. Francie postavila svou Grande Mosquée de Paris, dodnes centrum francouzského islámu, v roce 1926 pro své maghrebinské vojáky, jichž asi 100 000 padlo ve francouzských barvách v první světové válce. Německo postavilo u Berlína první mešitu v roce 1915 pro muslimské válečné zajatce, v roce 1925 na jejím místě vznikla historizující stavba pro studenty, vedená menšinovou komunitou Ahmadija, podobně jako jeden čas vedla i mešitu ve Wokingu. Ze severoafrických a asijských kolonií přicházeli ti muslimové (a Židé) během dekolonializace, kteří se profesně a sociálně s koloniální zemí spojili a nebo utíkali před chaosem válek a převratů, které dekolonializaci provázely. Příkladem je řada liberálních muslimských intelektuálů, kteří se kulturně stali Francouzi. 

Alžírští střelci francouzské armády, 1917 (foto: Wikipedia)

2. Poválečná pracovní síla

Druhá vlna byla nadále spojená s koloniemi, nebo alespoň s historickými vazbami na evropské sousedství, ale nesená potřebou po pracovní síle během hospodářského boomu. V poválečné Evropě putovali na sever do rostoucích průmyslových měst nejen Italové a Portugalci, ale také Alžířané (do Francie), Maročané (do Francie, Nizozemí, Belgie), Pákistánci a Bangladéšané (do Británie) a později i Turci do Německa, Francie, Beneluxu. Potřeba byla taková, že země otevíraly náborové kanceláře přímo v zemích: Německo oslavilo předloni půlstoletí své smlouvy s Tureckem (1964) a Rakousko obdobnou smlouvu s Jugoslávií (1966). První gastarbeitři byli tedy aktivně vyhledáváni často mezi vesnickým obyvatelstvem a jen na časově omezenou práci, bez toho, aby jim státy zajišťovaly jazykové či sociální podmínky. První gastarbeiteři se neučili místní jazyk tak, jak to dnes po migrantech požadují evropské státy, a často ani jejich děti. Jelikož se nepočítalo s tím, že zůstanou, neexistovala žádná politika jazykové a sociální integrace, a to až to 90. let. Na rozdíl od pozdější vzdělanější azylové migrace mají velké gastarbeiterské skupiny sociální hendikep, který se přenesl na jejich děti a se kterým se evropské státy rozhodly bojovat až pozdě, v 90. letech.

Gastarbeiteři v Německu (foto: 50jahre.wir-sind-du.de)

3. Běžná migrace

V polovině 70. let přichází ropný šok, ekonomická krize a nakonec v 80. letech tzv. dezindustrializace. Doly, železárny a další těžký průmysl, pro který byli gastarbeiteři verbováni, zavírá, oni ale z části zůstávají. Přivedli si manželky, založili rodiny. Země silně omezují pracovní migraci, veškeré migraci ale zamezit nejde: přicházejí nadále příbuzní v rámci tzv. slučování rodin, ale i studenti a podnikatelé. Bývalá gastarbeiterská populace si nachází jiné způsoby přežití, nejčastěji v malých obchodech, restauracích a službách. Podobně jako v případě Vietnamců v Česku se arabské a turecké obchody a imbissy stávají součástí městské krajiny.

4. Azyl

Další důležitou fází jsou zejména 80. až 90. léta, kdy do bezpečných a liberálních zemí EU přicházeli lidé hledající azyl. Vedle uprchlíků ze socialistického tábora to byli také lidé prchající před politickou represí arabských zemí, Turecka, Íránu. Po íránské islámské revoluci v roce 1979 zaplavila západní Evropu a USA íránská vzdělaná a liberální střední třída, jejíž potomci se čítají na miliony, ale jsou většinou jako lékaři, právníci, zubaři a další neviditelní. Arabské státy a Turecko v 80. letech ze strachu z revoluce tvrdě potíraly svou vlastní islámskou opozici a řada jejích vůdčích osobností našla azyl v Evropě. Mnohdy to vedlo k jejich pozitivní proměně – jako v případě Rašída Ghannouchiho, který se z Londýna vrátil do Tuniska a vede svou stranu Nahdu k umírněnosti a konsenzu. 

Rašíd Ghannouchi na konferenci v Londýně v roce 2017 (foto: Flickr)

Jiní islamisté byli policií hlídáni a odsuzování, jako například tzv. kalif z Kolína, odsouzen v roce 2004 za konspiraci ve vraždě svého rivala z roku 1997. Nebezpečnější londýnská skupina musela být v roce 2003 policií uzavřena. V Evropě dnes žije a působí velké množství dřívějších islámských aktivistů, podle různých studií ale jejich velká většina dávno ztratila revoluční energii ze 70. let a aktivně se zapojuje do státních programů. Jejich různé ideologické názory ale vedou k vnitřní fragmentaci islámských obcí: arabští muslimští bratři, turečtí islamisté a gülenisté, indičtí deobandí atd., mají své názory, své mešity, své vůdce, své sítě. Naopak radikálové posledních let, násilní salafisté, jsou už produktem kombinace zahraničních inspirací a zdrojů a ryze evropského kontextu.

Mezi azylanty patří i skupina reformních muslimských intelektuálů, jako byl Egypťan Nasr Hamid Abu Zayd, kteří prchali před těmito salafisty a diktaturami do Evropy a o nichž ještě bude řeč.

Početně největší skupiny, jež v Evropě hledaly azyl a bezpečí, jsou ale pravděpodobně náboženské menšiny. Historicky hledali únik před pronásledováním v Evropě ahmadijci, kteří mají své centrum v Londýně. Asi čtvrtina německých muslimů jsou alavité, kteří právě v Německu definují svou teologii, a jsou na cestě stát se samostatnou odnoží islámu. K menšinám, netolerovaným v zemích původu nebo pouze svobodnějším a úspěšnějším v prostředí Evropy, patří také různá súfijská hnutí: marocká alawiya ve Francii, gülenovci v Německu, nakšbandí, bektašijci. Na hranici mezi duchovním a aktivistickým hnutím je třeba počítat i tzv. tabligh-i jamaat, početné proselytické hnutí ze subkontinentu. Nakonec je třeba ještě zmínit četné nemuslimské menšiny, různé východní křesťany, assyrijce, chaldejce, kopty atd., kteří žijí v Evropě pod arabsky znějícími jmény, ale k islámu nepatří. 

5. Váleční uprchlíci

Pátá fáze nastala s válečnými uprchlíky – v 90. letech z Balkánu, později z Afriky, dnes v Blízkého východu a Střední Asie. Váleční uprchlíci nedostávají zpravidla už azyl, ale jen dočasnou ochranu, část se jich vrací, nebo, jak to bylo s Balkánci, pokračuje dál do Ameriky, Austrálie atd.  

Evropští muslimové teprve vznikají 

Muslimové jsou v důsledku různých motivů migrace různorodí, neorganizovaní a také náchylní na zahraniční vlivy. 

Zaprvé, „muslimové“ v Evropě nejsou ani etnicky, ale ani nábožensky nijak homogenní skupinou: jsou výrazně různorodější než muslimové v zemích jejich předků a výrazně různorodější než to dovede evropský outsider poznat. Přestože vyznávají to samé náboženství, mešita a kulturní islámské spolky, do kterých se někteří organizují, mají vedle náboženské i sociální funkci – podporu, socializaci, udržení komunitních vztahů mezi lidmi, mezi nimiž regionální identity často převažují nad národními. Navíc „islám“ praktikují často jinak. Proto alawí Maročan půjde do „své“ mešity, a ne do státní alžírské, Kurd málokdy půjde do turecké, barelwí Pákistánec nepůjde mezi deobandí Pákistánce, zaidí šíita z Jemenu nepůjde do dvanáctkové šíitské íránské mešity, pokud má na výběr.

Důsledkem různorodosti je organizační fragmentace. V EU neexistuje nějaká centrální islámská obec, ale tisíce spolků a samofinacovaných mešit, jakož i tisíce mešit udržovaných z peněz Alžírska, Turecka, Maroka. V každé zemi existují dnes už zastřešující organizace, a to minimálně dvě až tři, a žádná z nich nemá plnou legitimitu u všech mešit. Od poloviny nultých let 21. století se i evropské vlády, nejčastěji ministerstva vnitra, pokoušejí muslimy spojit, aby mohli vyjednávat s reprezentanty muslimů například o náboženské výuce a jiných právech, o pravidlech soužití, ale i o podpoře státu v boji proti extrémismu. Tento cíl se ukazuje jako velmi těžký: muslimové jsou i po deseti letech nejednotní.

Jedním z důvodů je to, že muslimové jsou muslimové různým způsobem: jakkoli podle výzkumů muslimové častěji věří v Boha, přes polovinu aktivně náboženství nepraktikuje a velká část muslimů jsou tedy tzv. kulturní nebo sekulární muslimové. I ti měli mít podle francouzských a německých představ zastoupení ve vyjednávání se státem: s čímž ale nesouhlasí ti tradiční a ani ti ideologičtí, kteří do Evropy přinášejí nezřídka konflikty ze země svých předků. 

Druhou z obtíží při sjednocování muslimů je role, kterou hrají sponzoři některých mešit a spolků: Turecko, Alžírsko, Maroko, ale i země Zálivu a Saúdská Arábie, která sponzoruje panislamisty, mají jiné cíle a představy: Turecko například vysílá do Evropy turecké imámy a v pátek jim posílá znění kázání. Právě proto, že muslimové jsou sociálně slabší, jsou i jejich spolky a mešity chudé a odkázané na podporu ze zahraničí. Evropské státy se v posledních letech začaly snažit tyto vazby omezit (např. zakázat financování mešit ze zahraničí jako v Rakousku) a nahradit je větší provázaností s místními institucemi: vládním financováním, národními univerzitami, různými programy pro sociální integraci.

Hovořit o evropských muslimech je tedy něco zcela jiného než hovořit například o bosenských muslimech, kteří mají svou historii, své instituce, svou vlastní tradici starou 500 let a představují určitou politickou sílu. Přes veškerou různorodost a fragmentovanost migrantské populace z různých muslimských zemí ale kategorie vznikla, a to teprve nedávno. Pod vlivem islamistického džihádismu a všeobecného podezírání muslimů se začíná o přistěhovalcích hovořit jako o muslimech, jelikož po roce 2001 evropská veřejnost vnímá právě islám jako určující vlastnost migrantů. Tato paradoxní kategorie ale dnes prochází rychlým vývojem. Právě pod vlivem své výjimečnosti – různorodosti vývoje v liberálním kontextu, ale i politizovanosti – v Evropě vznikají nové formy islámu, liberální i konzervativní, a nové formy myšlení a kultury soužití. Tento seriál se bude věnovat některým jeho představitelům: umělcům, myslitelům, aktivistům, teologům, konvertitům, menšinám.