Před dvěma lety přijela tehdy dvouletá Diana se svým otcem Azaldeenem Kadhemem do Finska. Odešli z Iráku s traumaty a tíživými zážitky. Dianina matka totiž byla v Bagdádu unesena. Od té doby o ní mladá rodina neslyšela. Čtyřiatřicetiletý Azaldeen se proto rozhodl odvézt dceru do bezpečí a začít nový život – na místě, které nebude zatížené bolestnými vzpomínkami. „Necítili jsme se bezpečně,“ popisuje. „Diana v Iráku nikdy nenajde klid,“ pokračuje. Ocitli se spolu s další stovkou žadatelů o azyl na malém finském ostrově Nagu. Tam se obou ujala osmdesátiletá Mona Hemmer a přirozeně přijala roli Dianiny babičky. Snaží se pro ni vytvořit stabilní bezpečný svět, aby se mohla dále vyvíjet a prožít šťastné dětství. A Diana pod jejími ochrannými křídly rozkvetla. „Má před sebou skvělou budoucnost,“ říká Mona. Ta je jednou z mnoha obyvatel ostrova, kteří se rozhodli namísto strachu a uzavřenosti přijmout příchozí mezi sebe a dát jim pocit, že se stali součástí komunity.
Mona je v důchodu už sedmnáct let a zvolila si poslední léta svého života strávit právě na tomto malebném ostrově, který je oblíbenou dovolenkovou destinací. Nachází se ve švédsky mluvící části Finska a stálou populaci ostrova tvoří pouhých patnáct stovek lidí. Když se doslechla, že na ostrov přijede asi sto uprchlíků, věděla od počátku, že se do pomoci s jejich integrací aktivně zapojí. Už tehdy byla v tamní komunitě aktivní – organizovala koncerty a různé kulturní akce – mezi lidmi se i proto těší velké úctě.
Nesedět doma a nenadávat
Nebyla však jedinou, kdo se rozhodl nenadávat a snažit se postavit nové výzvě čelem. Připravovat se na příchod nových obyvatel začala takřka celá komunita. „Někteří měli z toho, jak uprchlíci život naší komunity ovlivní, obavy. Ale většina z nás byla prostě zvědavá,“ vypráví. „Převážná část obyvatel Nagu bývali cestovatelé a rybáři – zajímají nás proto neznámé a odlišné kultury. Namísto uzavření se strachem jsme se rozhodli nově příchozí rodiny přivítat jako naše hosty,“ pokračuje. „Přijetí uprchlíků přitom není o organizování spousty podivných oddělených aktivit. Spočívá v ujištění, že se budou cítit vítaní na těch aktivitách, které už sami v naší komunitě děláme,“ dodává.
Monina slova vystihují aktivní přístup, který část obyvatel ostrova zvolila. Obešla různé kurzy a běžící aktivity, do kterých se zapojovali místní – jako například kurzy pletení, výtvarka, fotbal, posilovna nebo tamní večírky mladých lidí – a požádala je, aby mezi sebe nově příchozí přijali a byli jim potřebnými průvodci v novém prostředí. Tito aktivní občané vnímali jako důležité, aby si uprchlíci vytvořili přirozenou síť kontaktů s lidmi, kterým mohou důvěřovat. To, jak takový přístup nakonec zafungoval, překvapilo i samotnou Monu. „Velmi brzy znali některé naše sousedy lépe než my sami,“ usmívá se. „Nakonec jsme se toho od nich spoustu naučili i my a naši komunitu na Nagu to semklo,“ doplňuje.
Matka a babička Mona
Otevřená náruč a na první pohled viditelná podpora měla vliv i na Azaldeena s malou Dianou. Azaldeen okamžitě k Moně přilnul a začal ji označovat za svou matku. Když se pustil do kurzů finštiny, nabídla se Mona, že bude dceru po dobu jeho nepřítomnosti hlídat. To netušila, jak silné pouto mezi nimi vznikne a jak zásadní vliv bude na rozvoj traumatizované Diany mít. Ta ji okamžitě začala vnímat jako svou náhradní babičku. Blahodárný vliv na ni mělo také poklidné prostředí Monina domu, kde si může podobně jako řada jiných dětí v bezpečných zemích hrát se psem nebo chodit za sousedovým koněm. Především se ale začala cítit jako milovaná vnučka. „Strašně rychle vyrostla a z úzkostlivého dítěte se proměnila v komunikativní a uvolněnou dívku,“ vypráví Mona. „Má před sebou skvělou budoucnost,“ dodává.
Tu předznamenává také fakt, že se mladé rodině podařilo ve Finsku získat azyl i trvalý pobyt. Zatímco se nemálo ostatních uprchlíků rozhodlo po udělení statusu uprchlíka odstěhovat do větších měst za lepšími příležitostmi, Azaldeen chce na ostrově zůstat. „Nechci Dianu zase někam stěhovat, o to víc v momentě, kdy jsme tu našli velkou rodinu,“ říká. „Mou rodinou je teď Mona a Kaj a ostatní z Nagu,“ pokračuje. „Nagu je dobré a milující místo. Je to teď náš domov,“ říká závěrem.
Foto: Max-Michel Kolijn / UNHCR