Francouzský manželský pár, který si nyní už užívá důchodu, byl zvyklý pomáhat odjakživa. Už například v době katastrofy v Černobylu poskytl útočiště dvěma tamním dívkám. Když proto sílila migrace do Evropy, rozhodli se otevřít svůj domov znovu. Na jejich prahu se tak jednoho dne objevil Assadik, který uprchl ze Súdánu před válečným konfliktem. Ani útěk mu však nepřinesl bezpečí, protože nakonec skončil v nechvalně proslulém uprchlickém slumu na okraji přístavního města Callais. S traumaty z pobytu v něm se potýká dodnes. Jeho hostitelka Catherine přiznává, že byla zpočátku obezřetná s ohledem na informace, které slýchala z médií. „Dnes si říkám, jak jsem se mohla tolik mýlit!” Říká s dovětkem, že na něj dnes rodina nedá dopustit. Assadik se stal jejím novým členem a z plánovaného týdne, během kterého se měl u rodiny zotavit, je dnes rok a půl. Přestože příbytek manželského páru vnímá jako svůj nový domov, rád by se v budoucnu osamostatnil. „Pro teď je to skvělé, ale později bych se rád přestěhoval do města, možná do Paříže. V Súdánu jsem nechodil do školy, ale rád bych studoval a našel si dobrou práci,” vypočítává své plány.
V dobách největšího počtu příchozích do Evropy se manželský pár Catherine a Jeane-Pierre Pocheron, který je už v důchodu, rozhodl otevřít svůj domov ve francouzském městečku Saint-Josse potřebným. Nebylo to pro ně nic nového. Už před dvaceti lety totiž přijali dvě dívky z Černobylu, také později poskytovali přístřeší lidem v nouzi, případně svůj volný čas. Tentokrát se obrátili na francouzskou křesťanskou organizaci Secours Catolique, která mimo jiné pomáhala uprchlíkům a migrantům. „Takoví už prostě jsme. Máme to v krvi,” uvedla pro UNHCR Catherine. O pár dnů později tak k manželskému páru přišel 27letý Súdánec Assadik.
Ten až do doby svého odchodu, kdy v jeho domovině vypukl válečný konflikt, pracoval na farmě svých rodičů. „Cestoval jsem sám a trvalo mi rok a půl, než jsem se ze Súdánu dostal do Francie. Šel jsem přes Čad, Libyi, Itálii a pak Francii,” vysvětluje.
Mladý Afričan měl za sebou řadu traumatických zážitků, velká část se pak pojila s nechvalně proslulým táborem přezdívaným Džungle v přístavním městě Callais. Tam Assadik strávil asi pět měsíců po tom, co před dvěma lety dorazil do Francie a chtěl pokračovat do Velké Británie. Organizace se rozhodla v zájmu jeho zdraví zasáhnout, a proto se obrátila právě na Pocheronovy. „Když k nám přišel, byl velmi deprimovaný,” vzpomíná Catherine. „Organizace nás požádala, jestli bychom se ho mohli na týden ujmout, aby mohl dobýt baterky,” pokračuje. „Bylo to tam strašné. Proto jsme se ho zeptali, jestli by u nás nechtěl zůstat. A on souhlasil. A souhlasí pořád,” usmívá se Catherine. Žijí pospolu už rok a půl.
Přestože pro Catherine s Jeane-Pierrem bylo poskytnutí útočiště trápenému mladíkovi v nouzi samozřejmostí, ne všichni v jejich okolí to viděli tak jednoznačně. Jejich děti například z plánu nadšené nebyly. „Slyšíte kolem spoustu věcí, tak jsme byli zpočátku opatrní,” přiznává Catherine. „Dnes si říkám, jak jsem se mohla tolik mýlit!” dodává. Assadik je dnes právoplatným členem rodiny a pár k němu chová naprostou důvěru a naopak. „Pro něj je to, že může v posteli prospat noc bez strachu, bez obav o svou bezpečnost, něco nového,” zdůrazňuje Catherine.
„Mám tu svůj vlastní pokoj. Je pěkný a pohodlný. Catherine a Jean-Pierre jsou moc milí,” říká vděčně Assadik. Přestože má u své náhradní rodiny dveře stále otevřené, rád by se v budoucnu posunul. „Pro teď je to skvělé, ale později bych se rád přestěhoval do města, možná do Paříže. V Súdánu jsem nechodil do školy, ale rád bych studoval a našel si dobrou práci,” plánuje.
Foto: UNHCR/Aubrey Wade