Poznali se před šestnácti lety na Novém Zélandu, kam Gabriel ze Slovenska odjel studovat angličtinu. Po nepříjemném coming outu, který rodina nepřijala nejlépe, se rozhodl po návratu oženit a založit rodinu. Nečekal však, že krátce před koncem svého pobytu na opačné straně planety potká životní lásku, Neila. Kvůli končícímu vízu se musel vrátit na Slovensko a novozélandské úřady mu jeho prodloužení zamítly. Navrhly, že pokud bude s Neilem prokazatelně po dobu jednoho roku žít kdekoliv v zahraničí, dostane partnerské vízum. A tak se Neil ocitl na slovenském venkově v domě Gabrielových rodičů. Rodina ho přijala moc dobře a pro obyvatele vesnice byl pár zpestřením i centrem šeptandy. „Když jsme šli spolu na nádraží, bylo vidět, jak si lidé mezi sebou o nás špitají,” vypráví Gabriel. „Byla to sranda,” dává se do smíchu Neil. Získání trvalého pobytu na Novém Zélandu však úřady podmínily tím, že nyní pro změnu musí pár společně žít jeden rok na jeho území. Odstěhovali se proto společně opět do Neilovy vlasti, kde současně pečovali o jeho umírající matku a následně léta truchlícího otce. Když Nový Zéland změnil legislativu a umožnil tak v roce 2013 sňatky osob stejného pohlaví, uspořádali Neil s Gabrielem jednu z prvních duhových svateb v zemi. Před třemi lety ale Neil projevil přání odjet na Slovensko žít společně s manželovou rodinou, s níž se za roky velmi sblížil. „Byl jsem z velké rodiny, ale neudržovali jsme mezi sebou vazby. Oproti tomu Gabrielova rodina se pořád navštěvuje, žijí spolu,” objasňuje Neil důvody svého přání. Narazili však opět na problémy s úřady, kdy Slovensko manželství dvou mužů neuznává, přestože většina zemí EU aspoň nějakou formu společného soužití uznává. Neil proto musí pravidelně žádat o pracovní vízum, aby mohl na Slovensku spolu s manželem a jeho rodinou zůstat. „Už jednou mě skoro přišli deportovat, protože udělali chybu v procesu žádosti o vízum a já se tak musel na dva měsíce vystěhovat do Irska,” vzpomíná Neil. Svůj boj o společný život ve svých vlastech ale nevzdávají, podali totiž žalobu na Slovensko a plánují se v případě potřeby hájit u Soudu pro lidská práva.
Gabriel s Neilem se potkali v roce 2002 na druhé straně zeměkoule, na Novém Zélandu, kam Gabriel odjel studovat angličtinu i najít sám sebe. Pár let před odjezdem se totiž vyoutoval jako gay nejbližší rodině. „Nebylo to ale dobře přijato,” vysvětluje. Jeho matka si navíc myslela, že má zajisté HIV. „Proto jsem se rozhodl, že se po návratu ožením a budu mít děti,” vypráví. „Nechtěl jsem být ale tím, kdo pak bude podvádět svou ženu s muži, a rozhodl jsem se, že budu žít jako mnich,” dodává. To se mu na Zélandu dařilo. Do chvíle, než se po studiích vydal na cesty po zemi a na čas se usadil ve městě Christchurch. A tam potkal Neila. Plán celibátu se tak zhroutil jako domek z karet. Párkrát se viděli, až pak Neil Gabriela pozval ke své rodině na vánoční oslavu, bez jakýchkoliv vážnějších plánů. „Víš, měl velmi dlouhé vlasy a byl dost exotický, měl vtipný přízvuk, že jsem mu skoro nerozuměl. Tak jsem ani nepředpokládal, že by z toho mohlo být něco vážnějšího,” vzpomíná Neil.
Gabriel se pořád držel původního plánu a okouzlení, které ho náhle potkalo, vnímal spíše jako poslední povyražení před svatbou. „Bral jsem to tak, že to je můj poslední takový zážitek. Pak se to ale překlopilo ve velkou lásku,” říká Gabriel. Jeho vízum však měsíc po tom, co spolu začali randit, vypršelo a on musel Nový Zéland opustit. „V první chvíli jsme si mysleli, že to je prostě rozchod,” přiznává. „Gabriel přišel s nápadem, že bychom mohli fungovat jako v pozdějším filmu Zkrocená hora. Že by se oženil a vídali bychom se jednou za rok. A já mu řekl, že to fakt ne,” směje se Neil. Při loučení na letišti totiž oběma došlo, že to nebyla jen letní avantýra a domuvili se, že budou bojovat za to, aby mohli být spolu.
Po návratu do vlasti se Gabriel několikrát neúspěšně snažil získat nové vízum na Nový Zéland, aby mohl za Neilem přijet a začali spolu žít. Později mu novozélandské úřady sdělily, že by mohl získat partnerské vízum za předpokladu, že budou spolu prokazatelně po dobu jednoho roku žít mimo území země. V té době se také změnila situace v rodině Gabriela. Otec v době synovy nepřítomnosti velmi vážně onemocněl, musel podstoupit transplantaci kostní dřeně. Choroba v rodině tak změnila její hodnoty a postoje. Když se proto Grabriel vrátil a seznámil otce s tím, že udělá vše pro to, aby byli s Neilem spolu, řekl otec k jeho překvapení: „Život je příliš krátký, žij tak, jak to cítíš.” Tehdy se také vyoutoval celému svému okolí a překvapilo ho, že s tím nikdo neměl problém.
Pár i proto napadla opačná varianta. Že by mohl Neil přijet žít s Gabrielem a jeho rodinou na slovenském venkově. Pro něj jako Novozélanďana získání víza nebylo problémem a muži by tak splnili požadovanou povinnost ročního soužití pro opakovaný Gabrielův vstup do země. „Žil jsem s Gabrielem a jeho rodinou v podstatě osmnáct měsíců, mimo dobu, kdy jsme cestovali po Evropě,” vysvětluje Neil.
Neilovy začátky ve slovenské rodině nebyly úplně snadné. Jednoduše si kvůli jazykové bariéře nerozuměli a Gabriel proto musel Neilovi donekonečna při komunikaci se členy rodiny překládat. Pro obyvatele vesnice, která má jen několik set obyvatel, byla nenadálá přítomnost gay páru, navíc s cizím elementem, událostí a zdrojem šeptandy. „Když jsme šli spolu na nádraží, bylo vidět, jak si lidé mezi sebou o nás špitají,” vypráví Gabriel. „Byla to sranda,” dává se do smíchu Neil. „Nebylo to ale nic takového, z čeho měla strach máma, že po nás budou házet kameny,” pokračuje Gabriel a dodává, že v obci, kde by byli oba dva úplně neznámí, by to bylo bezpochyby složitější. On se s novým partnerem však pohyboval v prostředí, kde ho lidé znali od dětství. Proto i jeho nově zveřejněnou sexuální orientaci přijali dobře.
Další podmínkou pro udělení trvalého pobytu Gabrielovi byl však návrat páru na Nový Zéland a tam společně, za poskytnutí důkazů, žít minimálně další rok. Pár si proto po celou dobu pořizoval důkazní materiál. Úřadům následně předložili detailní výpis SMSek a krabici videokazet s jejich domácimi videy. K rozhodnutí se po téměř dvou letech vrátit přispěla také smutná skutečnost, že Neilova matka onemocněla rakovinou a on s ní chtěl strávit poslední chvíle života. Když zemřela, nedařilo se Neilovu otci s jejím odchodem vyrovnat. Právě oni dva s ním trávili velké množství času a pečovali o něj.
Gabriel začal na Novém Zélandu studovat vysokou školu. Postupně se věnoval ekonomii, historii a politologii. Patřil mezi nejlepší studenty a díky tomu se mu podařilo opakovaně získat potřebné stipendium. Neil vlastnil společnost na distribuci knih po Novém Zélandu a vydělával slušné peníze. Gabriel ale nechtěl přijmout fakt, že by ho Neil kompletně živil, a tak zejména před začátkem studií pracoval po barech a restauracích. To působilo různá pnutí, kdy na sebe neměli čas. „Vydělával strašně málo, já ho navíc musel občas jezdit vyzvedávat v noci z práce, jindy jezdil na kole. Vůbec se to nevyplatilo. Říkal jsem mu, že mu těch dvacet dolarů, co si za směnu vydělá, klidně dám, ale o tom nechtěl ani slyšet,” pošťuchuje Gabriela Neil.
V roce 2013, krátce po tom, co Nový Zéland umožnil sňatky osob stejného pohlaví, se konečně vzali. Dodnes vzpomínají na historický moment, kdy předseda vlády po vyhlášení změny zákona promluvil k LGBT komunitě a ve svém projevu řekl: „Vítejte v mainstreamu!” Svatba byla podle slov obou úžasná. Měli na ní tři družičky. Jednou z nich byla starší rodinná přítelkyně, a přestože muži řadu tradičních rituálů na svém obřadu nechtěli, ona na nich trvala. Přála si pro ně například kočár s bílými koňmi. Sama vdaná nebyla, a proto říkala: „Tohle přece nemůžeš změnit! To je moje chvíle! Já už nikdy nebudu mít příležitost se takhle vystrojit!” Při vzpomínkách na ni se dávají do smíchu. Přestože totiž původně plánovali malou svatbu formou pikniku na pláži, podlehli právě tlaku této rodinné přítelkyně a nakonec měli klasickou svatbu za přítomnosti osmdesátky hostů. Byla jednou z prvních duhových svateb v zemi.
Na Novém Zélandu společně žili až do roku 2015, kdy Gabriel po devíti letech dokončil studia politologie. Díky změně legislativy a sňatku s Neilem problémy s pobytem na Zélandu neměl. Oba však toužili ještě něco poznat, chtěli cestovat. Neil však v jeden moment projevil přání, že by rád aspoň na čas zakotvil na Slovensku. Především kvůli Gabrielově rodině, se kterou se v průběhu let velmi sblížil. „Byl jsem z velké rodiny, ale neudržovali jsme mezi sebou vazby. Zvlášť po tom, co matka zemřela. Nejsem s mými bratry moc v kontaktu,” vysvětluje Neil. „Oproti tomu Gabrielova rodina se pořád navštěvuje, žijí spolu. Ve vesnici žijí také tetičky i sestřenice. Jsou si mnohem bližší,” doplňuje. Odjeli proto na Slovensko a žijí tam dodnes. Z Neila se stal právoplatný člen rodiny. Žije spolu s Gabrielem v domě jeho rodičů. Na Slovensku si role vyměnili. Gabriel má dvě zaměstnání, aby rodinu uživil - vyučuje politologii na univerzitě v Bratislavě a je také výzkumník. Neil studuje slovenštinu a příležitostně učí angličtinu.
Už od svého příjezdu na Slovensko ale opět bojují s úřady. Zatímco Neil přicestoval na studentské vízum a následně zažádal o vízum pracovní, které se pravidelně obnovuje, rád by svůj status legalizoval a získal povolení k trvalému pobytu - jako Gabrielův manžel. Slovenský systém však manželství ani partnerství osob stejného pohlaví neuznává, nedávno dokonce proběhla změna Ústavy, kam bylo zaneseno, že manželství je vztahem výhradně mezi mužem a ženou. A to i přesto, že je Slovensko součástí Evropské unie, kde většina členských států taková manželství nebo partnerství umožňuje.
Pár tak neustále čelí nejistotě. Úřady jsou podle jeho slov nepružné a mívají zpoždění. Neilovi proto každý rok hrozí, že se bude muset ze Slovenska na čas vystěhovat do zahraničí. „Už jednou mě skoro přišli deportovat, protože udělali chybu v procesu žádosti o vízum a já se tak musel na dva měsíce vystěhovat do Irska,” vzpomíná Neil. Současně podstupují pravidelně návštěvy cizinecké policie, která se chodí při prodlužování Neilova víza ujistit, že skutečně žije na hlášené adrese. A vznikají tak i komické situace, kdy například kontrola přijde v momentě, kdy není pár doma. „Jednou jsme nebyli doma a byl tam jen sám Gabrielův táta. A ten policii řekl: ,Samozřejmě, jsou úplně normální pár,`” směje se Neil.
Nyní se za své právo na uznání uzavřeného manželství se Slovenskem soudí. Pokud to bude nutné, hodlají případ dotáhnout před Evropský soud pro lidská práva. Nejzazší možností pak pro ně je vystěhování se na čas do Rakouska, odkud by dojížděli za rodinou a prací na Slovensko. Tam by po několika měsících společného života jejich svazek uznali a Neil by tak mohl v Evropské unii legálně zůstat jako Gabrielův manžel, bez opakovaného obnovování víz.
Gabriel s Neilem byli hosty debaty, kterou v Praze v průběhu Prague Pride pořádal akademický spolek Queer Geography.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Gabriela Weila