Georgia Hejduk se narodila před 18 lety v Praze jako Jiří. Pocity, že je ženou, se u ní v dětství ještě naplno neprojevovaly, dostavily se až později. Už ve školce se však u ní začala projevovat hyperaktivita i Aspergerův syndrom, což ji značně ovlivnilo v budování vztahů s vrstevníky, kteří ji od počátku považovali za divnou. „V životě se mi díky tomu těžko navazují přátelství i běžné vztahy,” vysvětluje. Už ve školce ji proto začaly děti šikanovat, to pokračovalo i na základní škole. „Začaly si utahovat z různých věcí, které jsem dělala. Měla jsem různé mechanismy, které mě uklidňovaly. Mezi ně patřilo například cucání palce,” vzpomíná. Po čase se přidaly i fyzické útoky a Jiřka, jak o sobě Georgia mluví, se začala ještě více uzavírat do sebe, později propadla závislosti na počítačových hrách. Cítila se naprosto izolovaná, spolužáci se jí smáli kvůli každé maličkosti. Situace se nezlepšila ani po přechodu na střední školu technického zaměření, kam zpočátku podle svých slov zapadala. Později zjistila, že si spolužáci vytvořili skupinu na Messengeru, kde si o ní psali nedůstojné věci, a šikana začala nanovo. „Přála jsem si smrt. Uvažovala jsem o sebevraždě a mluvila jsem o ní.” Byla proto poslána do stacionáře. Tehdy si také naplno uvědomila, že přestože žije v mužském těle, je ženou. Vyoutovala se dětským spolupacientům i lékařům a ke svému překvapení se dočkala velké podpory. Začala docházet k sexuoložce a nedávno nastoupila na hormonální léčbu a započala tak tranzici. A překvapivě ji podpořili také bývalí spolužáci, když se se svou skutečnou identitou rozhodla svěřit na Facebooku. „Přišla neuvěřitelná podpora. I moji bývalí spolužáci ze základky psali, že mi fandí a mám do toho jít a že teď to vše dává smysl,” říká. „Strašně mě to nakoplo.” Po návratu do školy z terapeutické komunity, kam po pokusu o sebevraždu na čas odešla, se rozhodla pro změnu školy. Učitelé ani spolužáci podle ní její proměnu nepřijali a situace byla horší než dřív. „Jeli do mě. Říkali, že mi nemůžou říkat jako holce, protože jsem kluk. A já měla zase deprese.” Na nové střední škole, kam nyní dochází několik měsíců, je prý situace opačná. „Jsou to moc fajn lidi.” Začala navazovat vztahy s okolím, aktivně si hledat přátele a je aktivní v několika organizacích. „To nejtěžší mám snad za sebou a s tím zbytkem jsem připravená bojovat. Chci být šťastná a dělám pro to maximum,” uzavírá.
„Řekla bych, že je to trošku jiný styl přemýšlení. Mám tendenci některé naprosto banální věci nezvládat a naopak si ve všech věcech kolem mě vytvářet jasné struktury, na druhou stranu vlastní věci úplně dobře zorganizované nemám,” popisuje Jiřka život s Aspergerovým syndromem, pro nějž se donedávna potýkala se zdrcující šikanou. „Mezi dalšími projevy je problém s interpretací a regulací řeči těla či tónu řeči. Také mluvím velmi oficiální mluvou, a to i ve velmi neformální konverzaci. V životě se mi díky tomu těžko navazují přátelství i běžné vztahy, mám také problém s udržením očního kontaktu,” dodává.
U Jiřky se hyperaktivita a Aspergerův syndrom začaly projevovat už ve školce. „Ostatní děti mě už tam poměrně rychle začaly šikanovat,” vybavuje si. „Pak jsem měla jít do školy a padlo rozhodnutí, že běžná škola by pro mě nebyla nejvhodnější, tak jsem šla do Montessori třídy se speciální výukou,” říká. Nastoupila v září 2007 a třída podle ní byla na první pohled plná zajímavých lidí, včetně několika dalších dětí, které se potýkaly s různými hendikepy. „V některých předmětech jsem byla opravdu hodně vepředu oproti ostatním dětem, v sociálních kontaktech jsem ale byla zdrženlivější,” popisuje. Ve druhé třídě už se objevily první náznaky šikany. „Začaly si utahovat z různých věcí, které jsem dělala. Protože jsem byla hyperaktivní, měla jsem různé mechanismy, které mě uklidňovaly. Mezi ně patřilo například cucání palce. A to se stalo hlavním tématem těch posměšků.” To postupně začalo přerůstat v závažnější problémy, které se řešily i při třídnických hodinách, kde se učitelka snažila podle Jiřky zjistit, co se děje. „Ostatní děti si stěžovaly, že jim vadí, že si já cucám palec. Padalo to každou hodinu, pořád dokola,” vzpomíná. Postupem času se k tomu pak přidaly další aspekty, které na Jiřce kolektivu vadily. Iniciativu podle ní převzalo několik dominantnějších spolužáků, zatímco ostatní přihlíželi. „Byla jsem ideální terč, protože jsem měla zlozvyk, na který se dalo ukázat, byla jsem relativně chytrá, takže se mi posmívali, že jsem šprt.” Ve čtvrté třídě však posměšky a urážky začaly děti doplňovat o fyzickou šikanu, kdy ji někteří spolužáci strkali ze schodů nebo do ní vráželi. „Jednou jsem to nevydržela a ohnala jsem se. Skončilo to neúmyslnou krvavou ránou u jednoho z agresorů a vše automaticky padlo na mě. To, že mě pak skopali, už ostatní neviděli,” tvrdí.
Všechno v pohodě
Konflikt, při kterém se objevily viditelné rány, však měl odstartovat zájem vedení školy a Jiřka byla pozvána na pohovor. „Já jsem si tehdy ještě vážnost té situace neuvědomovala, a tak jsem tvrdila, že je vlastně všechno v pohodě.” Podle Jiřky to byl také důsledek nedostatečného řešení situace třídní učitelkou, kdy se situace po jejích intervencích vždy zhoršila. „Vždycky nás vzala do kroužku a ptala se nás, proč se nerespektujeme. Pak mi vysvětlovala, že jsem pro ostatní divná a to je důsledek,” říká. Dodnes si vzpomíná na potupu při výběru žáků do družstev pro kolektivní sporty na hodinách tělocviku, kdy ona vždy zůstávala stát jako poslední. „Vždycky ztropili hroznou scénu, když pak museli hrát se mnou. Radši by měli o hráče míň,” vykresluje.
Situace se začala vyostřovat, terčem šikany totiž podle Jiřky byly také některé další děti a docházelo tak i ke konfliktům mezi rodiči na třídních schůzkách. Někteří začali své děti přeřazovat do jiných škol a třída se nakonec rozpadla. Zůstavší žáci dostali na výběr - buď mohli přejít na jinou instituci, nebo se spojit s jinou třídou. Jiřčini rodiče se ji rozhodli na škole ponechat.
Štěstím pro ni bylo, že s ní přešel také spolužák Honza, který byl jediným dítětem z bývalé třídy, kdo se s ní přátelil. Byl jí tak velkou oporou. Šikana ale pokračovala i v obměněném kolektivu. V té době si Jiřka začala hledat útočiště, kde by mohla být sama sebou a šťastná, a propadla světu počítačových her, což mělo za následek ještě větší uzavření se do sebe. Parťákem jí v té době byla snad jen její babička, s níž se po večerech dívala už jako dítě na dokumentární filmy na ČT 2 a pak o nich spolu diskutovaly. „Dodnes na to moc ráda vzpomínám.”
Přestup
Podle Jiřky se ji agresoři postupně snažili izolovat od zbytku kolektivu. „Děti měly zakázáno se se mnou bavit.” V pátém ročníku do třídy náhle přišel nový žák, vůči němuž se šikana otočila, a Jiřka najednou měla pocit, že ji spolužáci částečně přijímají. „Bylo to snad poprvé, kdy jsem se dostala do pozice, kdy jsem nebyla šikanovaná, ale dokonce jsem byla aktivně postrkována k tomu, abych sama šikanovala,” přiznává. V té době se také v nedaleké škole otevřela anglická třída, a protože Jiřce angličtina velmi dobře šla, rozhodla se tam zkusit přestoupit. Přijímačky udělala a šestou třídu už absolvovala na nové škole. Ředitelka školy, kde dosud studovala, ji varovala, že se proslýchá, že šikana na nové škole je ještě intenzivnější. Jiřka však v novém začátku viděla příležitosti. „Dnes to vidím jako chybu,” připouští. „Začalo to tam totiž nanovo.” Důsledkem byla navíc ztráta jediného kamaráda Honzy. Už nikdy ho neviděla, protože bydlel na vesnici nedaleko Prahy a možnosti pro setkávání nebyly.
Už adaptační kurz na začátku ukázal, že Jiřka žijící s určitou formou autismu a hyperaktivity bude opět v kolektivu za exota. Po zahájení výuky ve školních lavicích se situace opět zhoršila. „Urážky, narážky na cucání palce, na styl chůze, na oblečení. Jako bys mě rozložil na součástky a na každou z nich vymyslel nějakou narážku. Jiřka se tehdy opět ozvala, kontaktovala spolu s dalšími oběťmi šikany výchovnou poradkyni. Když měly za úkol sepsat své problémy písemně, pod finální znění dopisu se nepodepsala. „Nedokážu dnes říct proč.” To mělo podle ní za následek, že se hlavní agresor s ostatními oběťmi udobřil a pozornost se obrátila opět na ni samotnou. „Postupně proti mně začal orientovat celou třídu,” říká. „Vyvrcholením byly mé narozeniny, kdy jsem stejně jako ostatní děti přinesla do třídy bonbóny. Ty podle něj byly otrávené a nikdo si ode mě žádný nevzal,” vybavuje si. „Já jsem pak utekla ze třídy a strašně jsem na chodbě brečela,” říká chvějícím se hlasem. „Zabouchla jsem za sebou dveře a slyšela jsem jen vítězoslavné výkřiky.”
Prostorem, kde se šikana projevovala ve své fyzické podobě asi nejvíce, byly opět hodiny tělocviku. „Náhodou se mi neustále trefovali míčem do hlavy. A tak jsem se do sebe uzavírala pořád víc.” I proto, že neviděla žádnou cestu ven. „Já jsem se to navíc snažila opakovaně řešit, ale ta pomoc nějak nepřicházela. Nevěděla jsem, co se ještě musí stát, aby se něco začalo dít,” říká posmutněle. Podle ní se situace vždy řešila domluvou, tresty za chování některých spolužáků k ní nepadaly. „Dospělí, včetně rodičů, mi říkali, abych je neprovokovala a ten palec si necucala, že se mám změnit. Ale já jsem nemohla,” dodává.
Její prospěch se začal rapidně horšit. Z jedné z nejlepších studentek se stala téměř podprůměrnou a spadla do závislosti na počítačových hrách. Při představě školy se jí dělalo špatně, začala si vymýšlet zástupné důvody, aby do ní nemusela. „Byla jsem úplně sama. Nežila jsem.”
Messenger
Jiřka po základce pokračovala na střední škole technického zaměření. „Tam to bylo zpočátku dobré,” usmívá se. Byli to totiž lidé z oboru, který ji zajímal, rozuměli si. „Našla jsem si tak několik lidí, se kterými jsem mohla hrát hry, na kterých jsem byla strašně závislá,” pokračuje. „Mohla jsem začít odznova.” Ve třídě bylo uzavřenějších lidí více, měla proto pocit, že do kolektivu celkem zapadá a nikdo se jí pro projevy Aspergerova syndromu neposmíval. Aspoň tak to nějakou dobu vypadalo. „Já jsem pak jednou zjistila, že existuje skupina na Messengeru, kde si ze mě dělali srandu, a já to nevěděla,” popisuje. „Byl pro mě šok, když jsem to zjistila. Jeden z těch lidí mě totiž do té skupiny pozval. Byl to strašný šok proto, že jsem si myslela, že proti mně nic nemají,” pokračuje. „Stáhla jsem se,” říká smutně.
„A šikana začala nanovo,” pokyvuje hlavou. Pro ni osobně to vygradovalo na lyžáku, kde se cítila naprosto osamocená. „Nikdo mě nechtěl na pokoji, nikdo si se mnou nepovídal, smáli se mi kvůli každé pitomosti. Byla jsem zoufalá,” svěřuje se. Jiřka se to rozhodla po výletě řešit a svěřila se výchovné poradkyni. Dozvěděli se o tom ale spolužáci a bytí ve třídě pro ni začalo být neúnosné. „Přála jsem si smrt,” říká rezolutně. „Uvažovala jsem o sebevraždě a mluvila jsem o ní.” Jiřku pak pedagogové spolu s rodiči odeslali do Motola a začala docházet do denního stacionáře pro mládež.
Nenávist k vlastnímu tělu
„Tam jsem poprvé měla pocit, že mi někdo rozumí a naslouchá,” říká o své terapii ve stacionáři. „A hlavně to bylo poprvé, co jsem si přiznala a začala otevřeně mluvit o tom, že se cítím jako žena,” doplňuje. Náznaky cítila už od dětství, kdy si přála mít prsa a zesměšňovala vlastní mužské pohlavní orgány. To se postupně prohlubovalo, Jiřka cítila, že by ráda nosila dámské oblečení, v pánském se necítila. Měla však strach. „Bála jsem se, že mě označí za pedofila a někam mě zavřou,” zmiňuje své obavy. Oblékala se neutrálně a postupně si začala budovat nenávist k vlastnímu tělu. „Cítila jsem nenávist k erekcím a svému hlubokému hlasu,” svěřuje se. Jiřka nechápala, co se děje. „Připadala jsem si jako mimozemšťan.” Jen doufala, že to po pubertě přejde a ona bude „normální”.
Právě ve stacionáři potkala dívku, která jí poradila, kde může najít potřebné informace o tom, kdo je. „Byla to hrozná úleva. Třetina pocitů, které jsem v té chvíli cítila, měla nějaké pojmenování a řešení,” říká. „Sice jsem věděla, že budu muset podstoupit bolestivé operace, ale řešení bylo,” pokračuje. Vyoutovala se tedy nejprve všem dětem na oddělení, posléze tamní lékařce. Ta Jiřku nasměrovala na sexuoložku Hanu Fifkovou. „Bylo to to nejlepší, co mohla udělat,” hodnotí s odstupem. O pár dní později se svěřila také matce. Měla obrovský strach, k jejímu překvapení to ale vzala pozitivně.
Podpora bývalých spolužáků
Jiřka se rozhodla svěřit se s novou situací také svému okruhu na Facebooku. „A ona přišla neuvěřitelná podpora. I moji bývalí spolužáci ze základky psali, že mi fandí a mám do toho jít a že teď to vše dává smysl,” říká. „Strašně mě to nakoplo.” Vzápětí ji však vrátily zpátky na zem některé poznámky sourozenců na rodinné dovolené. „Chovali se ke mně dost hnusně a já se kvůli tomu začala sebepoškozovat,” říká a chvěje se jí hlas. „A pak jsem se pokusila o sebevraždu. Chtěla jsem skočit ze skály pod vlak, měla jsem to vymyšlené. Měla jsem s sebou ale telefon a zavolala jsem Lince bezpečí. Ti mě zachránili.” Strávila pak více než měsíc v Motole. A hospitalizace byla pro Jiřku zásadní. Ne kvůli medikaci nebo možné léčbě, ale díky dětským spolupacientům na oddělení, kteří ji v tranzici podporovali. „Jedna holka mě tam i namalovala, dodnes si schovávám fotku, kterou jsme si udělaly,” vzpomíná.
Jiřka se po čase vrátila na střední školu, do starého kolektivu, avšak s novou informací, že je holka. Posměšky pokračovaly a podle Jiřky novou situaci neunesli ani někteří učitelé. „Jeli do mě. Říkali, že mi nemůžou říkat jako holce, protože jsem kluk. A já měla zase deprese.” Lékařka v poradně, kam rodiče se zoufalou Jiřkou přišli, doporučila okamžitý odchod ze školy. „A máma ji poslechla, i když neochotně.” Jiřka ve vážném psychickém stavu nastoupila do terapeutické komunity Kaleidoskop, kde podle svých slov rychle rozkvetla. „Začala jsem o svých problémech mluvit, socializovat se, mít ráda lidi,” vysvětluje. „Hodně se tam toho vyřešilo.” Z komunity po čase vystoupila, aby mohla započít změnu pohlaví, nastoupila na hormonální léčbu a terapie. „A začla jsem žít.” Po užívání hormonů začaly Jiřce růst prsa, přestala mít pro ni nepříjemné erekce a začala se postupně fyzicky měnit v ženu. „Je to skvělý pocit.”
Hrozně fajn lidi
Jiřka si začala aktivně hledat kamarády, zapojila se do činnosti několika neziskových organizací i kampaně jedné politické strany. „Začala jsem věřit, že to zvládnu.” Dostala se na střední školu logistiky, kterou musela začít studovat od prvního ročníku. V nové škole je už několik měsíců a cítí se v ní dobře. „Ten fakt, že jsem holka, vesměs přijímají. Píšu si blog a oni ho čtou,” říká a zmiňuje, že ji oslovují v ženském rodě. „Došlo sice k pár nedorozuměním, ale je to jiné. Jsou to hrozně fajn lidi. Díky tomu můžu v té škole konečně fungovat,” dodává. A lepší se i vztahy v rodině, i se sourozenci.
„Dnes mám spoustu kamarádů a jsem společensky aktivní,” usmívá se. „Vykopala jsem se z těch s*aček. Teď už se sebou mlátit nehodlám. A i si sama sebe moc vážím.” Přestože jizvy po šikaně a psychickém týrání, kterému čelila, nezmizí, je dnes Georgia optimistická. „Samozřejmě bude trvat ještě roky, než vzpomínky na šikanu úplně zmizí, to nejtěžší mám ale snad za sebou a s tím zbytkem jsem připravená bojovat. Chci být šťastná a dělám pro to maximum,” uzavírá.
Jiřka se před nedávnem ozvala aplikaci Nenech to být, která slouží k anonymnímu nahlašování šikany.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Georgie Hejduk