„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. „Máma je ale rázný člověk, nenechala si nic líbit. A tak se jednou vydala do školy a dala té učitelce pár facek,” vzpomíná. Situace se změnila až v momentě, kdy mu vedení školy umožnilo založit školní rádio. Spolužáci pak na něj začali pohlížet jinak. A tehdy se také rozhodl, že se stane profesionálním moderátorem. Začal chodit do novinářského kroužku, prošel několika moderátorskými kurzy. Když pak hledal uplatnění ve slovenských médiích, narazil na negace. V některých případech mu přímo dávali najevo, že Rom a moderátor dohromady nejde. Proto se rozhodl odjet do Čech a zkusit svůj sen tady. Začal od nuly, bydlel na ubytovně a pracoval v dělnických profesích, ve volnu se vzdělával a obcházel konkurzy. A najednou se situace změnila a začaly chodit nabídky. „Nikdy jsem se tu, na rozdíl od Slovenska, nesetkal s tím, že by mi vyčetli, že jsem Rom,” zdůrazňuje. V Praze žije už osmnáct let. Dnes pracuje pro slovenskou veřejnoprávní stanici RTVS, kde působí jako zpravodaj a redaktor z Česka. Přestože svého snu dosáhl, je stále jedna věc, která ho trápí. Po tom, co se rodině svěřil se svou sexuální orientací, ho její většina zavrhla. „Já tu rodinu v podstatě nemám. Jsem sám.” A to i přesto, že má s rodinou svého partnera výborné vztahy. „Jeho máma mi řekla, že jsem jako jejich syn a mám u nich vždy dveře otevřené. Je to pěkné, ale zároveň i smutné. Člověk si říká, že by to chtěl spíš slyšet od vlastní rodiny,” uzavírá.
Pětatřicetiletý Gerhard Hadi pochází ze židovsko-romské rodiny z Košic. Pochází ze šesti sourozenců, z nichž tři zemřeli. Zatímco jeho prarodiče ještě židovské zvyky praktikovali, jeho otec už od nich postupně upouští. Gerhardova matka pochází z romské vzdělané rodiny, její matka učila na konzervatoři a její otec byl vysoce postavený politik, který měl ještě za minulého režimu v Košicích na starosti řešení problémů Romů. Otec je muzikantem. Za komunismu však hrát nemohl, podle Garryho byl problémem jeho židovský původ a on proto musel těžce pracovat. Romsky se doma mluvilo jen velmi sporadicky, v komunikaci převládala slovenština a maďarština.
Gerhard vyrůstal na známém košickém sídlišti Luník IX, kde rodina dostala byt. Zpočátku tam podle něj žili různí lidé, kteří tam bydlení získávali v návaznosti na zaměstnání. „Bylo to jedno z nejkrásnějších sídlišť, co si pamatuju. Setkávali se jak bílí, tak Romové,” vzpomíná. Postupem času se začalo osazenstvo lokality měnit a na sídliště začali být umísťováni bez systematičtější práce velmi chudí lidé z naprosto odlišného prostředí okolních romských osad. A v lokalitě se tak objevily různé sociální problémy. „Mě ti Romové neměli rádi, protože jsem se pořád kamarádil s bílými a chodil jsem do neromské základní školy. Dost často jsem byl Romy napadán,” vybavuje si Gerhard. Také proto se rodiče rozhodli ze sídliště odstěhovat.
V tu dobu také začaly sílit problémy, se kterými se množství Romů v Česku i Slovensku v 90. letech potýkalo, což byl rostoucí rasismus v závislosti na rozkvětu neonacistické scény. „Vyústilo to v to, že skinheadi napadli mě a mého bratra,” vybavuje si. Poslední kapkou pak bylo jeho napadení coby druháka neonacistou v autobuse. „Já jsem vůbec nerozuměl, co se děje. I jsem se ptal mámy, proč to je,” říká. „Máma mi to ale prozradit nechtěla. Vždy jen řekla, že to přejde. Že to jsou jen naštvaní lidé,” dodává. Rodina se proto v roce 1993 ze strachu rozhodla odejít do Německa, kde požádala o azyl. Kvůli stesku po rodině i domovu však po dvou letech proces i přes jeho zdárný vývoj ukončili a vrátili se do Košic k babičce.
Ich bin schmutzig
Nebylo to jen anonymní prostředí ulice většího města, kde Gerhard zažil pro něj nesrozumitelné výpady. Zažíval je také na základní škole. „Nikdo se tam se mnou nebavil. Vždy jsem byl sám v poslední lavici. Všichni se ode mě odtahovali. Báli se, že dostanou vši,” říká a pro vysvětlení dodává, že Romové na jeho škole byli totiž jako ti, od kterých ostatní tyto parazity chytí, prezentováni. „Mohl jsem být ten nejčistější, ale bylo to jedno.” Zdůrazňuje, že největší šikanu a zesměšňování ale zažil ze strany učitelů. „Například na tělocviku. Byl jsem hodně nemocný a byl jsem z něj proto osvobozený. A učitel mě před všemi při nástupu shazoval. Říkal, že jsem holčička, že nemůžu cvičit,” vykresluje. Nejhorší to podle něj ale bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. „Máma je ale rázný člověk, nenechala si nic líbit. A tak se jednou vydala do školy a dala té učitelce pár facek,” vzpomíná. „Učitelka si nestěžovala. Ředitelka totiž znala mou rodinu a vážila si nás. Naopak ta učitelka i učitel tělocviku nakonec dostali pokárání,” dodává.
Změnilo se to až na druhém stupni, kdy si vzal do hlavy, že se chce stát moderátorem, a zašel z vlastní iniciativy do ředitelny představit nápad, že by založil školní rádio. „Až tehdy mě ti spolužáci začali vnímat,” poznamenává. „Dodnes tam to rádio funguje,” směje se.
Cigán a moderátor?
Na učilišti, kam Gerhard směřoval po základce, podle něj byly vztahy dobré. Po vyučování chodil do košického centra volného času na moderátorské kurzy. Ale i tam se setkával s nepochopením, kdy lektorkám nešlo do hlavy, že by Rom mohl být moderátor. „Učitelky se tam divily a říkaly mi: ‚Ty chceš být moderátor? Ty jako Cigán?’ Říkaly mi to přímo do očí.” A s tím se pak podle svých slov setkával i při snaze dostat v tomto oboru práci. „Objel jsem snad všechny konkurzy. Mohl jsem být skvěle připravený, vyvoněný, upravený, ale stejně to nestačilo,” domnívá se. „Řekli mi rovnou do očí, ať si představím, že je velká bílá vlajka a na ní jedna černá tečka. Prý si mám představit, jaké by to bylo,” vzpomíná. Nastoupil proto do dalšího žurnalistického kurzu, tentokrát intenzivního pro budoucí romské novináře, kde se toho podle svých slov hodně naučil od špičkových žurnalistů. „Tam jsem získal sebevědomí a tam jsem si řekl, že bych měl přijmout, kdo jsem. Do té doby jsem to romství vůbec neřešil, jen mi to dávalo najevo mé okolí.” Na praxi odjel do romského rádia C v Maďarsku a aby si doplnil chybějící maturitu, nastoupil na nově otevřené romské gymnázium v Košicích, kde studoval dálkově. Rozhodl se totiž, že už se nebude pokoušet uspět na Slovensku, kde velmi často narážel, a odjede do Česka. „Byl jsem totiž takový dilino, že i když mě někde odmítli, tak jsem na další konkurz přijel znova,” směje se. „A tak jsem jel za svým snem do Prahy.”
Druhá šance
V Praze Gerhard začínal od nuly. Bydlel na ubytovně, pracoval v kuchyni, nemocnici i v továrně. „Nestydím se za to,” říká. Sledoval různé konkurzy a jeden z prvních byl na FTV Prima. „Oni by mě i vzali, byl jsem mladý, tvárný, ale vadilo, že jsem mluvil slovensky a češtinu jsem perfektně neovládal,” říká. „Protože jsem se jim líbil, doporučili mě své známé do rádia, která vedla slovenské vysílání Českého rozhlasu. Když mě slyšela, řekla, že to zkusíme.” A tak do Českého rozhlasu nastoupil jako externista. Protože ale nechtěl, jak říká, jen chodit po ulici a dělat ankety, ale sedět za mikrofonem ve studiu, hledal další možnosti posunu.
Když se dozvěděl o nově vznikajícím rádiu Sázava, rozhodl se podle svého zvyku nečekat a vyrazil rovnou do studia. Tam se představil a ředitel byl z jeho odhodlání v takovém šoku, že ho ještě ten večer nechal vysílat. „Půl roku jsem vysílal zdarma, jako učeň. Vstával jsem denně ve tři ráno, abych od pěti vysílal,” vypráví. „Bylo to to nejkrásnější splnění snu,” pokračuje. „A pak už se nabídky jen hrnuly.” Pracoval tak v později zaniklé zpravodajské televizi Z1, Televizi Praha nebo Color Radiu. „Nikdy jsem se tu, na rozdíl od Slovenska, nesetkal s tím, že by mi vyčetli, že jsem Rom. Nikdy,” zdůrazňuje. V Praze žije už osmnáct let.
V mezičase dálkově dokončil maturitu na Slovensku a toužil pokračovat na vysokou. Jenže neměl peníze a nechtěl žádat o stipendium na základě své sociální situace. „Vzal jsem proto různé brigády, abych si na školné a další výdaje vydělal,” vysvětluje. A v Praze pak dálkově vystudoval bakalářský program masmediální komunikace. „Přestože už jsem hodně věcí znal, naučil jsem se tam toho spoustu.” A opět přišla nabídka z Českého rozhlasu, tentokrát z romského pořadu O Roma vakeren, pro který jel Gerhard rovnou natáčet svou první reportáž do Bruselu na předávání cen pro neziskové organizace. „Strašně jsem tam padl do oka šéfce komise pro národnostní menšiny a nabídla mi práci,” usmívá se. Gerhard tak v Bruselu rok dělal pro ERIAC (European Roma Institute for Art and Culture) monitoring českých a slovenských médií o národnostních menšinách i migraci.
Dnes je už rok českým redaktorem slovenské veřejnoprávní stanice RTVS pro populární pořad Romské slovo, který se vysílá každý den, z Prahy je pak uváděn každý čtvrtek. Nyní začal také na pozici zahraničního redaktora úspěšné slovenské internetové televize Gipsy TV. „Člověk na sobě musí pořád pracovat. I když budu dělat v médiích 30 let, nebudu mít pocit, že jsem skvělý. Pořád se člověk učí a je to důležité. Člověk musí mít především pokoru.”
Sám
Přestože je Garry s vývojem své moderátorské kariéry nadmíru spokojený, je pořád jedna věc, která ho trápí. A to jsou vztahy s rodinou. Ty se zhoršily v momentě, kdy se jim svěřil se svou sexuální orientací. „Coming out je pro člověka jednou z nejstresovějších situací. A když to člověk pak svým blízkým řekne a oni to nepřijmou, tak to v člověku zanechá stopu na celý život,” říká. „Byl to problém a dodnes to nedokáží překousnout. Nemáme proto dobré vztahy,” vykresluje posmutněle a dodává, že jediný, kdo to přijmout dokázal, je jeho matka. „Ještě před coming outem jsem měl krásný vztah se sourozenci. Ale to už je pryč.” Zůstal tak podle svých slov sám. Ani v předchozím vztahu totiž nedostál kompletního přijetí. Jeho přítel, se kterým strávil mnoho let, byl neromský lékař. Své rodině ho nikdy nepředstavil. Bál se jejich reakce.
„Já tu rodinu v podstatě nemám. Jsem sám.” A to i přesto, že má už dva roky partnera, s jehož rodinou má výborné vztahy. „Jeho máma mi řekla, že jsem jako jejich syn a mám u nich vždy dveře otevřené. Je to pěkné, ale zároveň i smutné. Člověk si říká, že by to chtěl spíš slyšet od vlastní rodiny.” Od té ale nedostává ani přání k Vánocům nebo narozeninám.
Hitler by měl radost
Svou mnohačetnou identitu dnes Gerhard naplno přijímá. „Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” dodává. Přesto se cítí především jako lidská bytost. „Pro mě nehraje roli, co mám napsáno za národnost v občance, tedy že jsem Slovák. Slovensko mi tu šanci nedalo, ukázalo mi naopak záda. Necítím se být ani Slovákem, ani Čechem. Jsem hlavně člověkem, který se snaží žít normálním životem, dělat svou práci dobře, neubližovat druhým a snažit se pomáhat.”
Foto: Archiv Gerharda Hadiho