Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí dobře pečovat, musí dobře jíst, aby byl v dobrém zdravotním stavu a podával dobrý výkon. Pokud učitel nemá slušný plat, snaží se učit, jak nejlépe může, ale trápí ho zdravotní problémy.“ Výzvu pro děti představuje například i cesta do školy. „Není výjimkou, že musí ujít čtyři nebo pět kilometrů buší, aby se dostaly ze své vesničky do školy. Mohou mít nehodu nebo se zranit, například je může po cestě uštknout had nebo štír.“ A na specifické překážky narážejí oproti chlapcům dívky. „Dívky zanechávají studia kvůli tomu, že jejich školní docházka nebyla souvislá, že začínají předčasně se sexuálním životem a vdávají se velmi mladé.“ Pomoc Evropanů, včetně Čechů, je podle ní v SAR užitečná a efektivní, společně se zlepšuje systém školství a pracovní podmínky učitelů. Například český slabikář je výsledkem spolupráce obou stran, nikoli vnucování metod zvenčí.
Středoafrická republika (SAR) je označována za zhroucený stát. Jak se to projevuje ve vašem osobním životě? Jak vypadá realita každodenního života?
Pokud jde o infrastrukturu, v některých oblastech odpovídá potřebám, ale v jiných je zcela nedostatečná. Vesnické oblasti jsou příkladem naprosto zanedbaných částí země. V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné. V této oblasti přešlapujeme na místě. Sice se snažíme stav silnic zlepšit, ale dosáhnout pokroku je velice obtížné.
Jak vypadá v SAR školství?
Co se týče vzdělávání, máme v SAR vážné problémy. Stát nemá na vesnicích školy a vůbec to neřeší. Mnohem lépe zde funguje katolická církev, která v těchto oblastech působí a pomáhá místní populaci vzdělávat se. Bez působení církve by tamní obyvatelstvo zůstalo negramotné a zanechané napospas. Jen díky katolické církvi tam byly postaveny školy a děti dostávají vzdělání. Dále existují velké rozdíly mezi jednotlivými školami. Ještě dnes někde vyučování probíhá v chýších ze slámy nebo z bambusu. To je vážný problém.
Jak jste se vy sama dostala ke školství?
Ve vesnických školách jsem pracovala nejprve jako vychovatelka ve školkách. Díky této zkušenosti jsem získala důvěru ředitelů a byla mi svěřena do péče koordinační kancelář. Koordinuji devět školních zařízení v devíti různých vesnicích, od školky až po 1. stupeň. Celkem to představuje více než 2000 žáků, 9 vychovatelek a 22 učitelů.
S jakými problémy se potýkají ve školách učitelé?
V řízení škol a finančním ohodnocení učitelů jsou také nedostatky. Vyučování je velice náročná činnost. Učitel o sebe musí dobře pečovat, musí dobře jíst, aby byl v dobrém zdravotním stavu a podával dobrý výkon. Pokud učitel nemá slušný plat, snaží se učit, jak nejlépe může, ale trápí ho zdravotní problémy. Učitelé jsou ale špatně placení.
Jaké školy jsou v SAR pro děti běžně dostupné?
Překážky, které mohou zkomplikovat docházku do školy, jsou spojené hlavně s různými nehodami, které se po cestě do školy mohou stát. Předtím, než jdou školy, musí někdy děti nejprve na pole nebo pro vodu. Není výjimkou, že musí ujít čtyři nebo pět kilometrů buší, aby se dostaly ze své vesničky do školy. Mohou mít nehodu nebo se zranit, například je může po cestě uštknout had nebo štír. Pro určité skupiny obyvatelstva je překážkou také školné. V hlavním městě Bangui žijí lidé, kteří mají prostředky na to, aby svým dětem platili soukromou školu. Jsou tam školy, které jsou extrémně drahé, ale také rodiče, kteří je můžou zaplatit. Naproti tomu na venkově je to pro rodiče problém. Rodinám státních úředníků ve městech na vzdělání dětí záleží a můžou si dovolit za něj zaplatit, ale na vesnicích je to komplikovanější. Pro některé rodiče je problém zaplatit školné ve výši 2000 CFA (78 Kč) ročně. Je to otázka peněz, ale také toho, aby rodiče pochopili, jak je vzdělání důležité.
Co myslíte, že je důležité, aby se děti ve škole naučily?
Dítě by se mělo naučit zejména číst, psát a počítat. V tom správném smyslu, nikoliv zpaměti. Protože pokud se dítě něčemu naučí jen zpaměti, nepomůže mu to vydělat si na živobytí. Dítě tedy musí umět číst, psát a rozumět.
Jsou překážky větší pro dívky?
Ano, dívky naráží na specifické překážky. Nevím, jestli je to způsobeno jen prostředím, ale procento dívek, které projdou školní docházkou a dívek, které se dostanou na vedoucí posty, je velmi malé. Dívky zanechávají studia kvůli tomu, že jejich školní docházka nebyla souvislá, že začínají předčasně se sexuálním životem a vdávají se velmi mladé. To všechno způsobuje, že počet dívek, které absolvovaly školní docházku, je velmi nízký. Je to velký problém. V rámci podprefektury Baoro mám rovněž na starosti vzdělávání žen. Oslovuji zejména negramotné ženy a snažím se je přesvědčit, aby posílaly své dcery do školy a nechávaly je studovat co nejdéle, tak aby v budoucnu mohly zastávat vedoucí posty.
Jak na vás působí čeští dobrovolníci, kteří k vám jezdí? V čem se liší od Středoafričanů?
Naši čeští kolegové z nevládní organizace SIRIRI nám pomáhají s rozvojem vzdělávacího systému. Jsem svědkem toho, jak díky nim dochází k pozitivním změnám. Jsme Středoafričané, naším mateřským jazykem je sango, ale praxe ukázala, že když se vyjadřujeme, používáme mnoho francouzských slov, což není vůbec normální. Vidím, že program Škola hrou našim dětem velice pomáhá, zejména těm, které se začaly učit v sangu již v 1. třídě. Díky programu se děti rychle učí číst, rozumět a psát v sangu a umí se v tomto jazyce dobře vyjádřit. Spolupráce mezi námi Středoafričany a SIRIRI má opravdu pozitivní dopad.
Jak se vám osobně s českými a evropskými dobrovolníky pracuje, chápou vaši zemi?
Vidím, že evropští dobrovolníci, kteří k nám přijeli, se snaží vžít do naší situace. Nedělají rozdíl mezi sebou a námi, pracujeme stále ve skupině, dělíme si úkoly, doplňujeme se a společně se snažíme pochopit rozdílné přístupy k práci učitele. U nás v SAR nepoužíváme ty nejlepší metody, proto se je také snažíme změnit a zlepšit podmínky naší práce.
Je pomoc Evropanů skutečně užitečná?
Samozřejmě! Pomoc, které se nám dostává, je opravdu užitečná, protože to, co se naučíme, nám už zůstane. To, co se my školitelé naučíme, předáme učitelům a ti to zase předají dětem. Pomoc se tak bude šířit dál a užitek z ní bude mít celá země.
Je smysluplné, když například slabikář pro vaši výuku tvoří Češi? Neměli by to dělat místní odborníci?
Myslím, že bychom měli problém s financemi. Pro nás není jednoduché vytvořit nějakou brožuru. SIRIRI začalo slabikář vytvářet a distribuovat, je teď používaný v mnoha třídách. Avšak kdybychom my Středoafričané měli v započaté práci pokračovat, myslím, že by to rozvoj projektu zkomplikovalo. Jsem zastánkyní toho, aby tvorba učebnic zůstala v rukách SIRIRI s tím, že bude pokračovat spolupráce se středoafrickými školiteli za účelem testování učebnic v praxi. Je rovněž žádoucí, aby středoafričtí učitelé přispěli k prohloubení tohoto programu.
Evropané mohou mít o životě v Africe a v SAR zkreslené představy. Máte povědomí o těchto stereotypech nebo předsudcích? Setkáváte se s nimi někdy i osobně ve svém životě? Jak byste takové stereotypy vyvrátila?
Dobrovolníci, kteří nám přijíždějí pomoci, zůstávají jen krátce a i když se někteří vrací, některé skutečnosti nemohou znát. Není to jejich chyba, je to způsobeno omezenou dobou trvání jejich pobytu. U našich kolegů ze SIRIRI jsem se nesetkala s žádnými předsudky či stereotypy.
Jaké naopak mívají stereotypy o Evropě lidé okolo vás?
Co jsem měla příležitost osobně vidět, je to, že vy Evropané se angažujete a přijíždíte k nám, abyste nám pomohli rozvinout náš vzdělávací systém, a že je to užitečné. Nerozumím tomu, proč my Středoafričané se o tento problém nezajímáme. Pokud si dobře vzpomínám, když jsme tento projekt v Bozoumu začínali, úřady tvrdily, že SAR má zájem zavést výuku v sangu do oficiálního vzdělávacího programu. Ale bohužel se tak dodnes nestalo.
Jak si představujete budoucnost vaší země? Co jsou teď největší priority a výzvy?
V první řadě se musíme zabývat bezpečností. V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě. My děti Středoafrické republiky musíme mluvit stejným jazykem. My politici této země musíme jít ruku v ruce pozitivním směrem, abychom dosáhli lepší budoucnosti země. Pokud se každý hlásí k jiné straně, pokud se rozdělujeme a diskriminujeme, táhne to zemi akorát ke dnu. Pokud se my politici budeme setkávat a diskutovat o konkrétních problémech naší země, potom můžeme jít správným směrem a pracovat za lepší budoucnost. Ale pokud se i nadále budeme rozdělovat a vzájemně diskriminovat, půjde to jen obtížně a špatná bezpečnostní situace bude přetrvávat.
A máte naději, že se to zlepší?
(Smích) Sama nevím, odehrává se to výš. Také nesu svůj díl odpovědnosti na obnově míru. Když mluvím s matkami, podporuji je v tom, aby se svými dětmi mluvily o míru už od nejútlejšího věku, doma, v rodině. Protože mír se rodí už v rodině. A až bude dítě velké a chodit do školy, učitelé musí také mluvit o míru. A v komunitě rovněž. Pokud každý z nás bude vytvářet mír, budeme moci mluvit o míru. Ale pokud se lidé nebudou snažit vytvářet mír, pak bude obtížné míru dosáhnout.
Spoluautoři: Fabrice Martin a Jana Javůrková
Foto: Archiv SIRIRI