Rodiče Geti Mubeenové se potkali v Praze v tehdejším Československu, když její otec přijel jako zahraniční student. Jaké to je mít české i pákistánské předky a rodinu rozesetou po celém světě? „Obecně mi nejvíc vyhovuje vnímat sebe samu jako světoobčanku,“ říká Geti, která se nedávno poprvé vydala poznat své příbuzné do Pákistánu a Indie. „Otevřelo to ve mně spoustu otázek a tam v podstatě začalo to hledání kořenů. Vždycky mě bavily příběhy, takže jsem se začala ptát po rodinné historii,“ vysvětluje Geti a dodává: „Jasně, že tam jsou kulturní rozdíly, ale mně to přijde hrozně přirozené. Beru to tak, že jsme každý jiný a že se můžeme smát tomu, v čem se lišíme a jak nás ta naše prostředí ovlivnila.“ Sama se v Česku s předsudky většinou nesetkává. „Když se seznámím s někým novým, je tam jakési očekávání o tom, kým bych měla být a jak bych se měla chovat, když mám pákistánský původ. Například co se týká hudebního vkusu, kulturního přehledu, názorů.“ V Česku ji pak především trápí neinformovanost a názory postavené na irelevantních argumentech. „Mám dojem, že jakmile se odehrává něco za hranicemi republiky, zájem lidí ohromně klesá. Trápí mě, když slyším, že za chudobu si ty státy můžou samy, že dětská práce se nás netýká, migrace je zhoubná atd. Jako bychom nebyli součástí světa a netýkalo se nás to.“ Geti v současnosti pracuje v Organizaci pro pomoc uprchlíkům a pomáhá integrovat cizince v ČR. „Jako organizace se zasazujeme o práva uprchlíků. To je v současné době vnímáno velmi rozporuplně a jsme tak terčem nenávistných projevů. Ta nenávist pramení z obecné frustrace lidí,“ vypráví o své práci a doplňuje: „Podstatou integrace by měl být obousměrný proces. Mají se poskytnout kroky přispívající k harmonickému soužití všech. Vnímám integraci jako jakýsi ideál, ke kterému bychom měli směřovat.“
Jak se máma a táta potkali?
Z malé vesnice kousek od Mělníka přišla moje máma na střední školu do Prahy, kde bydlela u svých prarodičů. Její děda byl v padesátých letech u Lidových milicí, takže měla doma velmi tvrdý režim, na který narážela a přirozeně se proti němu stavěla. Musela být vždycky úderem osmé nebo deváté doma, takže tam asi bylo dost konfliktů. Můj táta přišel do socialistického Československa v rámci dohod RVHP jako zahraniční student z Pákistánu. Pákistánská zahraniční politika v té době ale nebyla orientovaná na Sovětský svaz, takže se dostal přes jakýsi komunistický underground tajně do Indie, přes Moskvu až do Československa. Potkali se v restauraci v Obecním domě, kde se oba ten večer vyskytli vlivem náhodných událostí toho večera, oba tam byli ještě s někým. Máma s kamarádkou, táta s nějakým známým. Celé to ten večer vyústilo ve spontánní společnou večeři čtyř lidí.
Cítíš se jako Češka nebo jako Pákistánka?
Tohle je hrozně těžká otázka, na kterou se snažím neustále nalézt odpověď. Když jsem v Čechách, cítím se jako poloviční Češka. Nějaké věci z pákistánských kořenů si přenáším do každodenního života. S mojí sestrou se pak docela těm věcem smějeme. Jíme rády na zemi, vaříme rádoby pákistánské jídlo, pouštíme si bollywoodské filmy a pak vplouváme zpět do pražské reality. Nemůžu tedy jednoznačně říct, že se cítím tak, nebo onak. Obecně mi nejvíc vyhovuje vnímat sebe samu jako světoobčanku. Tím, že máme rodinu rozvětvenou téměř na všech kontinentech – Kanada, USA, Austrálie, Velká Británie, Pákistán a do arabského jara byl strejda v Libyi a pak utekl do Pákistánu. Nevěděli jsme o něm několik měsíců. Dělal technického inženýra v Misurátě, která byla během arabského jara dlouho bombardována a byla pod vládou Kaddáfího, nefungovala elektřina, byly přerušeny dodávky pitné vody a můj strýc se musel schovávat. Z počátku vypadalo, že se tam situace uklidní, ale nakonec zjistili, že se nedá město ani opustit. Několik týdnů neměli možnost z města vůbec uprchnout a museli se spoléhat na pomoc místních Libyjců. Protože tenkrát neexistovaly bilaterální dohody mezi Lybií a Pákistánem, které by umožnily okamžitý návrat do Pákistánu, musel strýc hledat složité cesty, jak se dostat domů. Značně se tam angažoval Červený kříž, který pomáhal lidem v podobných situacích a kterým nemohlo být jinak pomoženo. Nakonec se dostal přes humanitární mořský koridor do Benghází, odkud s ostatními cizinci pracujícími v Lybii putoval autobusy do Sallumu, kde museli pěšky v noci tajně přejít hranice do Egypta. Mezitím skončil v nemocnici Červeného kříže, protože těch nepředstavitelných několik měsíců podlomilo jeho zdraví.
Nedávno ses vydala své kořeny hledat. Jaké to bylo?
Já byla v Pákistánu poprvé, když mi bylo deset, takže tehdy jsem nějak necítila potřebu hledat kořeny. To se ale změnilo až v dospělosti, když jsem se rozhodla jet do Pákistánu znovu po téměř třinácti letech, a to byl slušný zážitek, který otevřel právě tu potřebu hledat kořeny. Z první návštěvy v Pákistánu se stala taková zamlžená rádoby orientální vzpomínka a já si strašně přála se tam ještě někdy podívat. Když jsem jela před čtyřmi roky už jako dospělá, otevřelo to ve mně spoustu otázek. Vždycky mě bavily příběhy, takže jsem se začala ptát po rodinné historii, po životních příbězích členů rodiny. Můj zájem nakonec přešel až do té roviny, že jsem se rozhodla pro praktické výstupy z tohoto zájmu, takže tomu teď do jisté míry oddávám i svou diplomku, kde chci rodinnou historii mapovat na pozadí politických změn od vzniku samotného Pákistánu. Naše rodina totiž původně přešla z Indie. Náš děda se rozhodl, že odejde se ženou a dětmi do Pákistánu, bál se, že Indie začne utiskovat muslimy. Pracoval u dráhy. Rok žili v klášteře, tam se naučili místní urdštinu. V naší rodině bylo vždycky důležité vytvořit pro děti lepší podmínky, než měli jejich rodiče. I proto někteří zkoušeli příležitosti mimo rodnou zemi. Otec odešel do Prahy, bratr do Íránu. Další generace odešla do Kanady, USA a Austrálie. Když jsem se letos potřetí vrátila z Karáčí, zjistila jsem, že už se mi daří mnohem více vnímat to, kdo jsem, co mám za kořeny, kde mám svoje místo. A samozřejmě to otevřelo spoustu dalších otázek a témat.
Jaké bylo setkání se vzdálenou rodinou?
Já mám to vnímání rodiny asi trošku posunuté, protože nerozlišuju mezi blízkou a vzdálenou. Tak to mám i s českou stranou rodiny, jsou nás mraky na obou větvích. Kontakt s pákistánskou částí je pro mě téměř běžnou záležitostí, protože hned jak jsem se naučila trošku anglicky, začalo moje udržování kontaktů přes sociální sítě s většinou členů. Nás totiž táta odmítl naučit urdu, takže v tomhle ohledu je to v komunikaci obtížnější. Jasně, že tam jsou kulturní rozdíly například v sociálních interakcích, ale mně to přijde hrozně přirozené. Beru to tak, že jsme každý jiný a že se můžeme smát tomu, v čem se lišíme a jak nás naše prostředí ovlivnila. Naše pákistánská rodina se navíc zase docela liší od většiny tamních rodin. Například ženy u nás v rodině mají, až na výjimky, vystudovanou vysokou školu. To je jakási podmínka, bez které není možné se do rodiny přivdat. Rodinné prostředí je hodně intelektuální a liberální, takže navzdory tomu, že jsem s nimi strávila naprosté minimum reálného času, jsem se v Karáčí vždycky cítila jako doma. Složitější je to u rodinných známých, kde už kulturní rozdíly jsou vidět nepochybně víc. Navíc jsem tam v pozici hosta, z čehož plyne zase úplně jiné zacházení.
Setkáváš se s předsudky?
Málokdy se mi stane, že se setkám tváří v tvář s předsudkem. Hlavně jsem sem tam zažívala nepříjemné věci v dětství, ale nemám z toho traumata. Říkali mi „Cikánko“ nebo „feťáku“ – měla jsem totiž atopický ekzém v loketních jamkách. Později jsem byla prostě Italka. Dneska se to často vyfiltruje už v první fázi kontaktu. Díky mému jménu se lidi hned v úvodu ptají na původ. Myslím, že jsem se s tím setkávala spíš v ranějším věku, kdy člověk ještě nemůže úplně ovlivňovat prostředí, ve kterém se nachází, a v pubertě. Takže třeba jedna učitelka na střední čtyři roky nebyla schopná vyslovit moje jméno, pořád mi říkala Gito. Spíš tam byl takový latentní rasismus nebo ignorance pramenící z neznalosti a přístup založený na jakési pomýlené představě o Pákistánu. Otázky typu „takže tvůj táta miluje kriket, když je Pákistánec“, nebo „a jste teda teroristi, jo?“. Určitý typ předsudků zažívám teď, když se seznámím s někým novým, je tam jakési očekávání o tom, kým bych měla být a jak bych se měla chovat, když mám pákistánský původ. Například co se týká hudebního vkusu, kulturního přehledu, názorů. Z takových očekávání jsem pak spíš nervózní. Uvědomuju si, že by to bylo samozřejmě fajn znát tamní kulturu stejně jako tu evropskou, ale je jasné, že to už nedoženu.
Trápí tě nějaké postoje české společnosti?
Překvapuje mě, jak moc a v kolika věcech jsme neinformovaní, nicméně nám to nebrání zastávat názory založené na irelevantních argumentech, které se hrozně těžko vyvracejí. Moje diskuse v české větvi, nebo mimo ní, pak například často končí slovy: „Jsi ještě mladá, ty to nemůžeš chápat. Ty tomu nerozumíš.“ Jde mi o to nehystericky diskutovat o tématech, na které jsou různé názory, aniž by to znamenalo automatickou likvidaci toho člověka, který zrovna nesouhlasí. Fakt mě trápí, jak moc je rozšířená lhostejnost, která ale není zastoupená rovnoměrně napříč tématy. Péče o domácí mazlíčky, sbírky po povodních nebo klikací sdílení na podporu nemocných dětí je poměrně dobře zajištěná. Mám ale dojem, že jakmile se odehrává něco za hranicemi republiky, zájem lidí ohromně klesá. Trápí mě, když slyším, že za chudobu si státy můžou sami, že dětská práce se nás netýká, migrace je zhoubná a podobně. Jako bychom nebyli součástí světa a netýkalo se nás to.
Studovala jsi sociální geografii a regionální rozvoj, proč?
Je to moje přirozené směřování. Vystudovala jsem střední hotelovou školu, která mi dala skvělý základ pro trpělivost a porozumění úplně jiným vesmírům, uvažování lidí a jejich hodnotovým žebříčkům, se kterými bych se dobrovolně nestýkala. Pak jsem šla studovat sociální práci, která korespondovala s tím, co jsem považovala za smysluplné. Sociální práce ale nabízí částečná řešení problémů. Mě zajímalo, jakým způsobem ty problémy vznikají a jaké jsou mezi nimi vztahy.
O čem ten obor je?
Globální migrační a rozvojová studia jsou hodně interdisciplinárním oborem, ve kterém může člověk nahlídnout na témata a problémy z různých úhlů. Řeší se například vzájemné působení jednotlivých faktorů na uspořádání světa, nerovnosti v globalizovaném světě, přesun lidí v čase a prostoru, rozdíly mezi městem a venkovem, integrace cizinců, geopolitika nebo například environmentální problémy.
Pracuješ v současnosti v Organizaci na pomoc uprchlíkům. V čem vaše práce spočívá?
Za pozitiva považuju, že díky našim znalostem českého, potažmo evropského prostředí, můžeme pomoci lidem, kteří žádají o mezinárodní ochranu, se zorientovat a pomoci jim v určité životní fázi. Lidé, kteří žádají o mezinárodní ochranu, totiž nemají moc možností, na koho se obrátit. Máme skvělé sociální pracovníky a právníky a je úžasné, když se podaří někomu pomoct. Za obrovské pozitivum také považuji to, že skrz to, co dělám, přibližuji téma migrace, integrace nebo uprchlíků i lidem, se kterými se setkávám a kteří staví své názory na nepravdivých informacích. Jako organizace se zasazujeme o práva uprchlíků. To je v současné době vnímáno velmi rozporuplně a jsme tak terčem nenávistných projevů. Ta nenávist pramení z obecné frustrace lidí. A tohle je hrozně obtížné vyřešit, protože se jedná o komplexní problém spojený zase s fungováním současného světa. Vidím obrovský potenciál v tom, abychom vysvětlovali široké veřejnosti, co děláme, proč to děláme a jak to děláme. Tak, abychom získali větší důvěru od společnosti.
S čím nejčastěji lidé při integraci nejvíce bojují?
Podstatou integrace by měl být obousměrný proces. Mají se poskytnout kroky přispívající k harmonickému soužití všech. Vnímám integraci jako jakýsi ideál, ke kterému bychom měli směřovat. To, s čím lidé bojují, záleží často na tom, z jaké země a prostředí do České republiky přicházejí a v jaké jsou pozici. Z toho plynou i rozdílné obtíže při integraci. Jednou věcí je nastavení společenského klima cílové země, míra respektu ve společnosti, nastolené podmínky pro život cizinců v České republice, další pak je jazyková bariéra. Znalost jazyka je zejména v České republice jedním z hlavních faktorů, který integraci významně napomáhá.
Foto: Archiv Geti Mubeenové