Goldhillovi jsou praktikující židovskou rodinou žijící v Cambridgi. Když začaly do Evropy v roce 2015 přicházet statisíce lidí, rozhodla se Shoshana zapojit do pomoci těm, kteří utíkají před válkou. A protože měli doma volný pokoj, rozhodli se vzít si jednoho z uprchlíků domů. Rodina si tak adoptovala dnes 21letého Faraje ze Sýrie, který pochází z ortodoxní muslimské rodiny. Přestože měla strach, jak jejich víru přijme, obavy se rozplynuly při prvním setkání na nádraží, kdy se Faraj usmál a obavám navdory jejich vzájemnou odlišnost ocenil. „Jsem člověk. Musím se snažit porozumět a poznávat odlišné lidi,“ říká. Naopak s rodinou chodí pravidelně do synagogy, kde pomáhá přímo rabínovi. Sblížili se natolik, že se mezi nimi vytvořily vazby na bázi skutečné rodinny. A důvěru pociťuje i Faraj, který se Shoshaně nedávno s obavami svěřil, že je gay. Její pozitivní reakce ho zaskočila. Ulevilo se mu. A právě bezpečné a milující zázemí ho motivuje k dalšímu rozvoji. Nyní se plánuje naučit perfektně anglicky, v čemž mu i samotná rodina usilovně pomáhá. Jeho snem je totiž stát se psychologem. „Toto je můj domov. Nejsem tu někým cizím. Jsem konečně volný. Tady jsem tím Farajem, kterým jsem vždy toužil být,“ přiznává nadšeně.
Jednadvacetiletý Faraj opustil rodné Aleppo spolu se svou rodinou roku 2012. Jejich kroky směřovaly do Egypta. Faraj se o pár měsíců později rozhodl odjet do Turecka, kde měl kamaráda. Našel si práci v jedné z továren v Ankaře a zůstal tam po dva roky. Později ho zlákala vidina větších šancí v Evropě. Do Velké Británie dorazil v srpnu 2015 a o tři měsíce později mu byl udělen azyl. Ve svých volných chvílích docházel do nedalekého kostela, kde pomáhal jako dobrovolník při výdeji jídla. A našel si tam nové přátele. Jeden z nich ho zavedl do britské organizace Refugees at Home, jež se specializuje na propojování rodin, které mají ve svých domovech volný pokoj, s žadateli o azyl, pro které jsou pevné sociální kontakty v nové zemi klíčové. V září 2016 pak našel svou novou, adoptivní rodinu.
„Říkala jsem si, že bych chtěla dělat něco, čím bych mohla být v době uprchlické krize nápomocná. Nemám moc volného času, mám ale volný pokoj. Nebylo to nic složitého,“ vzpomíná Shoshana. Byla však nesvá z toho, koho jejich rodině organizace přidělí. „Byla jsem nervózní. Jedno sobotní odpoledne jsem šla na nádraží, neměla jsem páru, jak bude ten člověk vypadat,“ dodává. Měla obavy z toho, jak přijme fakt, že jsou Goldhillovi židovská rodina. „A tak jsem mu řekla: ‚Víš, Faraji, my jsme židovská rodina, nevím, jaký z toho máš pocit.“ A jeho obličej se náhle rozsvítil a řekl: ‚To je skvělé! Já jsem vlastně nikdy pořádně žádné židy nepotkal,‘“ vzpomíná. Její obavy se rázem rozplynuly. Stejně to vnímal i on sám. „Ten první den, když jsem přijel do Cambridge, byl úžasný,“ svěřuje se Faraj.
Muslim v synagoze
Přestože v případech mnoha muslimů nebo židů jsou hluboce zakořeněné vzájemné předsudky, není to případ Goldhillových a Faraje. A to i přesto, že je jejich host velmi nábožensky založený. „Pochází z velmi ortodoxního islámského prostředí a nyní přišel do praktikující židovské rodiny,“ popisuje šedesátiletý Simon Goldhill, Shoshanin manžel, profesor řecké literatury na Kings College v Cambridgi. „Modlí se pětkrát denně a pak s námi chodí do synagogy, kde pomáhá rabínovi. To je důkaz o tom, jaký Faraj je. Všímá si našich rozdílů, ale nikdy je nevidí jako problém,“ doplňuje. Podobně to vidí také Shoshanina a Simonova sedmadvacetiletá dcera Sarah. „On je skutečně praktikujícím muslimem a hodně lidí by asi řeklo, že to nebude fungovat,“ říká Sarah. K tomu Faraj dodává: „Jsem člověk. Musím se snažit porozumět a poznávat odlišné lidi.“
Shoshana popisuje, že se mladý Syřan stal velmi rychle součástí jejich rodiny. „Na jedné straně vím, čím vším si musel projít a že od svých sedmnácti se musel postarat sám o sebe, ale na druhé straně je v něm spousta nevinnosti,“ říká. „Mám o něj strach, když jde ven,“ přiznává a naráží tak na skutečnost, že ho začala vnímat jako svého syna.
Faraj si je velmi blízký také s jejich dcerou Sarah, která studuje medicínu. Říká, že je nadšená, že konečně získala mladšího bratra. „Skutečně si připadám jako starší sestra ochranitelka, když odejde ven a nevrátí se třeba do jedné nebo do dvou v noci,“ říká Sarah. „Všichni moji přátelé ho totálně zbožňují. Dost možná ho řada z nich má radši než mě,“ směje se.
Britský sen
Goldhillovi Farajovi řekli, že u nich může zůstat tak dlouho, dokud bude chtít. On se snaží v rodině pomáhat, stará se často o vaření, které miluje. Rodina ho na oplátku učí angličtinu, která je klíčová pro jeho vysněnou dráhu psychologa.
Pocit domova a důvěry byl pro něj zásadní také v dalším momentu. „Jednou ke mně přišel a řekl: ‚Shoshano, jsem gay.‘ A já na to: ‚Tak to je super.‘,“ vzpomíná. To Faraje velmi překvapilo a ulevilo se mu. „Většinou, když řeknu, že jsem gay… Ne! Já to vlastně ani říct nemůžu, protože to je opravdu těžké povědět. Ale ona řekla: ‚Ne, to není žádný problém, Faraji. Jsi to ty. Je to tvůj život. Já s tím vůbec nemám problém.‘ Jo!“ rozhazuje nevěřícně rukama. „Toto je můj domov. Nejsem tu někým cizím. Jsem konečně volný. Tady jsem tím Farajem, kterým jsem vždy toužil být,“ uzavírá.
Foto: UNHCR/Aubrey Wade