Grandhotel Cosmopolis budí od prvního momentu údiv. „Skutečně jsem v uprchlickém táboře?“ proběhne člověku hlavou. Příjemná atmosféra, usměvaví lidé různých etnik, pohodová hudba hrající ze starého rádia v recyklovaném interiéru kavárny a současně recepce hotelu. Člověk má pocit, že zavítal do jiného světa. A nechce se mu jen tak odejít.
Zpoza baru se usmívá kudrnatá žena, mluví lámanou němčinou a mou objednávku kávy provází bohatou gestikulací. Jmenuje se Gulisthan a v Grandhotelu Cosmopolis je už se svou dcerou téměř dva roky. Utekly spolu z Afghanistánu. Stejně jako řada dalších zdejších žadatelů o azyl, také ona vypomáhá ve zdejší kavárně.
V roce 2011 se skupině umělců podařilo přesvědčit augsburskou radnici, aby dala zelenou jejich plánu na zprovoznění unikátního uprchlického tábora v centru města ve spolupráci s německou Diakonií, která má na starosti odbornou práci s uprchlíky. Radnice uvolnila budovu bývalého domova důchodců, kterou před příchodem prvních běženců umělci vlastnoručně opravili. Tam se také začal rýsovat koncept „otevřeného procesu sociální sochy“ (social sculpture), jak jej nazývají samotní umělci. Co tento poměrně nesrozumitelný pojem znamená v praxi?
Umělci se rozhodli propojit umění a práci s uprchlíky. Prostřednictvím různých forem tak dlouhodobě pracují s konkrétními žadateli o azyl, asistují jim v rozvoji komunikace a navazování kontaktu, který je pro jejich úspěšné zapojení do společnosti zásadní. Zejména skrze různé umělecké workshopy pak pracují s traumaty, které často tito lidé mají. Dlouhodobě podporují rezidence německých i zahraničních umělců, kteří se vracejí a staví znovu na již vybudované vzájemné důvěře. „Od počátku bylo pro nás nejdůležitější navazovat přirozeně mezi sebou lidský kontakt. A to společnou prací – ať už na uměleckých projektech nebo například v kuchyni. Lidé se při takových činnostech poznají přirozeně a nenuceně. Naučí se otevřít a je jim spolu dobře. Současně je takové zkušenosti vybaví do dalšího života,“ popisuje fotografka a jedna ze zakladatelek projektu Michaela Kfir.
Jak říkají sami umělci, navázat kontakt a vzbudit zájem o účast v uměleckých projektech bylo zpočátku u obyvatel tábora poměrně složité. Dnes už ale čím dál více z nich chce na workshopech aktivně participovat, případně se zapojit i do jejich organizování. Čím dál častěji se stávají spolutvůrci výsledných uměleckých děl – ať jde o divadlo, performance nebo výtvarná díla.
V pohádkovém lese nebo Utopii
Aby nevznikl jen další izolovaný tábor, byť v centru města, bylo od počátku zřejmé, že jedním z hlavních cílů ambiciózního projektu bude propojit žadatele o azyl s tamní komunitou a vytvořit přirozené podmínky pro vzájemné poznávání. Obyvatelé této poměrně konzervativní čtvrti zpočátku o podobné kontakty neměli zájem a umístění uprchlického tábora v jejich sousedství v nich vzbuzovalo obavy. Postupem času se ale čím dál více z nich začalo ukazovat na akcích pořádaných Grandhotelem, později se objevili také první sousedi a sousedky, kteří do místní kavárny nosili vlastnoručně upečené koláče, nepotřebné oblečení nebo se přímo přišli ucházet o místa dobrovolníků. I tak se ale dodnes zcela logicky objevují tací, kteří z nových sousedů radost nemají. Zejména proto, že ze zhruba sedmi desítek obyvatel tvoří více než třetinu děti, které si hrají na ulici mezi činžáky.
Jedním ze způsobů, jak propojit běžence s okolním světem, je také nápad na otevření hotelu přímo v budově tábora. Jednu z částí obývají běženci, druhé křídlo hoteloví hosté, kteří se tak s obyvateli běžně potkávají. Žadatelé o azyl se totiž kromě obsluhy v kavárně starají o chod budovy a pomáhají s úklidem pokojů. Hotel spolu s kavárnou se také stává hlavním zdrojem příjmů, které jsou potřebné pro provoz domu a program.
Hotel funguje něco přes rok a hned po otevření se stal jedním z ubytovávacích high-lightů města. Pokoje byly totiž vytvořeny jednotlivými členy týmu do různých nálad nebo témat, a jsou tak samy o sobě originálním uměleckým dílem. Návštěvník si může vybrat například Zrcadlový pokoj, Ženský pokoj, Lesní pokoj nebo Utopii. Cena za přespání se liší podle toho, kolik může nocležník zaplatit (v průměru však kolem 40 eur za dvojlůžkový pokoj se snídaní). Stejný princip zvolili i v kavárně, čímž dávají prostor také chudším obyvatelům města, aby měli možnost najít příjemné místo, kde trávit volný čas a potkávat se s přáteli.
To, co se zpočátku zdálo některým lidem jako naprostá utopie, je dnes skutečností. Všichni, kteří Grandhotel Cosmopolis provozují, ještě donedávna dělali svou práci bez nároku na honorář. Až v posledním roce se jim podařilo získat finance z několika nadací, a tak jsou schopni pokrýt také minimální plat pro hlavní tým. Převážná většina těch, kteří jsou do projektu zapojeni, však stále pracuje na dobrovolné bázi.
Pravidelně pospolu
Je krátce po jedné hodině po poledni. Grandhotelem se rozeznívají zvonky, se kterými napříč patry pobíhají děti. Svolávají všechny přítomné ke společnému obědu. Je to rituál, který je dodržován od počátku. Právě sounáležitost a osobní vztahy jsou to, co žene většinu z přítomných kupředu. A hromadné obědy, které společně připravují dobrovolníci s uprchlíky, jsou jedním z prostředků, jak osobní ráz a pravidelný kontakt udržet.
„O Grandhotelu jsem slyšela, když jsem přijela do Berlína. Jakmile mě pak přestěhovali do tábora za jednou bavorskou vesnicí, snažila jsem se na něj najít kontakt. Věděla jsem, že jestli v táboře, který mi byl přidělen, zůstanu, zblázním se,“ říká mladá syrská žena Rasha, která do Německa přišla před osmi týdny v rámci uprchlické kvóty OSN. „Nikde jinde jsem nezažila tak osobní kontakt a to, že mi lidé opravdu chtějí pomoct. Do té doby jsem se cítila ztracená,“ dodává. Její případ ale není ojedinělý. Do Grandhotelu proudí jak s prosbou o radu, tak s touhou po přátelském přístupu také běženci z jiných táborů v okolí. Je pro ně místem, kde se vždy něco děje a kde také mohou být nějak užiteční.
To je příklad také mladého afghánského muže Siy, který do Německa přišel úplně sám. Je velmi tichý a šrámy na jeho pažích dávají znát, že si ve své vlasti zřejmě prošel martýriem, o kterém zatím s ostatními nemluví. Bydlí v několik kilometrů vzdáleném táboře, ale dochází do Grandhotelu každý den a podílí se na úklidu a všem, co je potřeba. „Uprchlíci z Grandhotelu tvoří zhruba polovinu všech lidí, kterým se snažím pomáhat s vyřizováním úředních záležitostí. Naše kontakty se obecně mezi běženci sdílí, protože vědí, že pro ně uděláme maximum,“ říká třiadvacetiletá studentka Sasha Rudnew, která si v pubertě sama prošla podobnou zkušeností jako dnešní obyvatelé tábora. Pochází totiž z Kazachstánu.
Happy end?
Když člověk stráví v Grandhotelu několik dní, nemůže si nevšimnout, že řada obyvatel jeho běženecké části má bohaté sociální kontakty v okolí. Někteří z nich dokonce působí jako herci nebo zpěváci v místním divadle, jiní studují střední školu. A není to jen věc náhody. Těží velmi často právě ze zkušeností a kontaktů, které získali při společné práci na uměleckých workshopech nebo při práci v hotelu a kavárně. Ne všichni však o družení stojí a uzavírají se čím dál více do sebe.
„Přestože se děje celá řada skvělých věcí a zrovna včera opět jedna rodina opustila tábor do svého nového bytu, často se sám sebe ptám, jestli bude mít tenhle celý příběh happy end. Vedle těch aktivních a komunikativních jsou tu totiž také lidé, kteří se cítí bezpečně jenom ve svém vlastním životě, který si přinesli s sebou. A jen čekají. Čekají dlouhou dobu na pohovor s velkým P, který celou jejich situaci rozhodne. A úřady od nich očekávají, že se za tu dobu integrují do společnosti. Kvůli tomu, že se ostatních straní, je ale jejich šance na úspěch mizivá. A z toho je mi trochu smutno,“ popisuje Stef Maldener, jeden z vůdčích členů Grandhotelu.
I přes Stefovy občasné pochybnosti je však Grandhotel Cosmopolis jedním z příkladů možné cesty úspěšné integrace uprchlíků. Ze zkušeností tohoto jedinečného díla se aktuálně učí také berlínská samospráva, která chce podobný projekt podpořit také v hlavním městě. Třeba se v budoucnu přidají i další spolkové země.
Foto: Archiv Grandhotelu Cosmopolis