„Během propagování rodinného plánování v Československu byla sterilizace nabízena jako forma antikoncepce. Nabídky této možnosti zahrnovaly zavádějící informace, které byly ženám poskytovány. Často proto nerozuměly, že jde o nevratný krok,” říká lidskoprávní aktivistka Gwendolyn Albert, která ženy v boji za spravedlnost roky podporuje. Některé podle ní také k tomuto fatálnímu kroku přistoupily po výhrůžkách sociálních pracovnic, že jim v opačném případě odeberou děti do ústavní péče. „Ženy, které byly takto zmanipulovány, jsou jednou ze skupin. Druhou jsou ty, které byly sterilizovány během porodu císařským řezem,” dodává. To byl také případ Eleny Gorolové, která byla bez svého vědomí sterilizována při porodu. „Při druhém porodu, u kterého lékař rozhodl, že musí provést císařský řez, měla neuvěřitelné bolesti a obrovský strach, protože docházelo ke komplikacím. V tu chvíli jí dali podepsat papíry a ona lékaři bezmezně věřila. V tu chvíli nebyla ve stavu, aby byla schopná dokumenty analyzovat a případně se začít přít. Druhý den se dozvěděla, že další děti už mít nebude,” vysvětluje. Domnívá se, že lékaři tak často postupovali z důvodu domnělé efektivity, kdy chtěli ženy ušetřit případné další operace. „Myslím, že nepřeháním, když to přirovnám k dovezení auta do servisu, kde chcete vyměnit olej, ale když už tam je, opravíte ještě tohle. Problém ale je, že ženy nejsou auta,” zdůrazňuje. Mnohým z nich se rozpadlo manželství, na některé začala jejich vlastní komunita pohlížet z různých důvodů skrz prsty. Sterilizace bez souhlasu se netýkaly jen romských žen. „Neromské ženy, kterých se to dotklo, často pocházely z početných rodin, v některých případech byly starší. Předpoklad byl, že čím starší jste, tím spíše přivedete na svět dítě s postižením. Jednalo se také obecně o ženy z chudších poměrů,” vypočítává. A některé z nich se nyní snaží společně s romskými ženami o svá práva bojovat a domoci se odškodnění. Česká vláda nad těmito praktikami vyjádřila v roce 2009 politování.
Kdy k těmto sterilizacím docházelo?
K počátkům se musíme vrátit do konce 60. let. Během propagování rodinného plánování v Československu byla sterilizace nabízena jako forma antikoncepce. To bylo velmi nerovnoměrně nabízeno určitému typu žen. A jedním z nich byly ženy romské, zejména ty, které žily v chudobě nebo ve vyloučení, především pak na Slovensku. Nabídky této možnosti zahrnovaly zavádějící informace, které byly ženám poskytovány. Často proto nerozuměly, že jde o nevratný krok. Že pokud tento zákrok podstoupí, už nikdy neotěhotní. Nebylo to jako například nitroděložní tělísko, které můžete po pěti letech z těla vyjmout. Ženy, které byly takto zmanipulovány, jsou jednou ze skupin. Druhou jsou ty, které něco takového prožily už za dob existence České republiky a jejich zkušenosti sahají až do 21. století. A to jsou ženy, které byly sterilizovány během porodu císařským řezem. V mnoha případech nebyly lékařem informovány, že pokud si takový způsob porodu vyberou, bude sterilizace automatická. Lékař měl případně ženu korektně o této možnosti informovat a zeptat se, zda plánuje ještě další děti - pro případ, že by přistoupili k císařskému řezu. „Chcete využít té možnosti, že už budete na operačním stole, a podstoupit rovnou tento zákrok?” Některé, kterým byla tato možnost nabídnuta, si ji svobodně vybraly, aby už neotěhotněly. To ale nejsou ty ženy, které se dnes ozývají. Ty byly jednoduše podvedeny. Měly podepsat papíry, ve kterých deklarovaly, že sterilizaci chtějí, zatímco některé neměly tušení, že k ní dojde.
Jaký byl důvod takové praxe? V případě romských žen za minulého režimu to do linie tehdejší politiky vůči Romům zapadat může, ale proč docházelo ke sterilizacím neromských žen?
Neromské ženy, kterých se to dotklo, často pocházely z početných rodin, v některých případech byly starší. Předpoklad byl, že čím starší jste, tím spíše přivedete na svět dítě s postižením. Jednalo se také obecně o ženy z chudších poměrů. Současně tam ale byl určitý mechanický přístup některých lékařů, jenž s těmi konkrétními ženami neměl co do činění. Šlo o efektivitu. Chtěli tu ženu ušetřit druhé potenciální operace, a proto to udělali najednou, spolu s císařským řezem. Myslím, že nepřeháním, když to přirovnán k dovezení auta do servisu, kde chcete vyměnit olej, ale když už tam je, opravíte ještě tohle. Problém ale je, že ženy nejsou auta. Rozhodnutí, zda mít děti, je neskutečně osobní a mají na něj vliv v průběhu života různé faktory. Nikdo nemá právo takové rozhodnutí učinit místo té ženy. Někteří lékaři ale paternalisticky věřili, že to bylo v zájmu všech, včetně té ženy. Důvodem také bylo to, že poměrně dlouhou dobu byly pokyny ke sterilizaci takové, že pokud žena už dvakrát přivedla na svět dítě císařským řezem, může už to samotné být opodstatněním pro vykonání sterilizace. Důvodem bylo, že opakované císařské řezy mohly způsobit jizvu, která se později protrhne. Jedna z žen, která nyní podává stížnost, byla sterilizována právě v průběhu druhého císařského řezu bez svého souhlasu. Plánovala totiž ještě počít třetí dítě, které by porodila klasickou cestou. Musíme si totiž uvědomit, že tělo každé ženy je unikátní. A toto specifikum občas není bráno v potaz. Prostě dva císaři = sterilizace. Tak to bylo v pokynech. Možnost, aby si to žena rozhodla sama, nebyla. Zajímavé je, že náš průzkum ukazuje, že se i toto mnohem více týkalo romských než neromských žen, a to i v době po roce 1989. A otázkou opět je, proč. Bohužel pro to zatím nevznikla žádná studie, která by dokázala tu disproporci změřit a přesvědčivě vysvětlit.
Gwendolyn Albert v Letech u Písku
Proč k tomu docházelo? Dnes slyšíme ze strany představitelů státu, že je vyšší porodnost naopak potřeba.
Za dob komunismu ale neměly všechny porody stejnou hodnotu. Porod romské ženy nebyl oslavován jako příspěvek populaci národa. A to mluvíme o době, kdy jsme potřebovali více lidí v dělnických profesích. To byl přesně ten moment, kdy byly tyto praktiky zavedeny. Aby se dala porodnost romských žen snížit a byla v souladu s porodností českých žen. Je důležité říci, že tohle se dělo ženám, které nebyly součástí majority, po celém světě, a které měly zažívat „populační boom”. Pokud se ale na ten takzvaný populační boom podíváme, zjistíme, že fakticky neexistoval, případně byla pro ty komunity typická také vysoká úmrtnost dětí. Takže to nakonec vůbec nebylo téma. V našem kontextu si můžeme navíc všimnout, že romské ženy umírají v průměru o deset let dříve (a muži o patnáct) než příslušníci majority. Tyhle praktiky jsou tedy výsledkem širší tradice strachu z menšin, které nejsou vnímány jako žádoucí součást společnosti.
Jak přesně se to stávalo? Některé z těch žen, které dnes deklarují, že byly podvedeny, oficiálně se sterilizací souhlasily.
Zajímavá je v tomhle zpráva ombudsmana z roku 2005, která obsahuje řadu svědectví. Popisují v nich naprosto přesně, jak se to dělo. Ženám, které byly sterilizovány během komunismu, byly jednoduše podávány chybné informace, na jejichž základě pak to rozhodnutí učinily. Jsou dokonce známé příběhy žen, které jednou podstoupily sterilizaci před Vánoci pro peníze a příští rok přišly zpět doufajíc, že mohou být sterilizovány znovu. To ukazovalo, že vůbec nerozuměly tomu, co podstupují. Pak jsou ženy jako Elena Gorolová, která byla dělnice. Při druhém porodu, u kterého lékař rozhodl, že musí provést císařský řez, měla neuvěřitelné bolesti a obrovský strach, protože docházelo ke komplikacím. V tu chvíli jí dali podepsat papíry a ona lékaři bezmezně věřila. Nečekala, že by jí dal podepsat něco, co by nebylo v jejím zájmu. V tu chvíli nebyla ve stavu, aby byla schopná dokumenty analyzovat a případně se začít přít. Druhý den se dozvěděla, že další děti už mít nebude. Byl to pro ni i pro její rodinu neuvěřitelný šok. Bylo jí teprve 21 let, měla dva syny a toužila ještě po dceři. Když se pak snažila zjistit, co a proč se stalo, nikdo jí nic neřekl. Nikdo neřekl, že je mu to líto nebo že by to tak neměla nechat a měla by si najít právníka. Je z toho zřejmé, že její zájmy jako pacientky byly až na posledním místě. Příběh každé ženy je jiný, ale scházejí se v tom, že byly podvedeny. Eleně Gorolové navíc na její stížnosti lékař řekl, že při porodu utekla hrobníkovi z lopaty, takže ji museli sterilizovat, aby jí zachránili život. A to prostě není pravda. Sterilizace je volitelná praktika, která nikdy nikomu život nezachrání.
Jaké pro ty ženy bylo zjištění, že už následkem nechtěného zákroku další děti mít nebudou?
Případ každé ženy závisel na tom, jaké měla vztahy se svým manželem a komunitou. Jsem si jistá, že byly ženy, které to prožily a nikdy o tom nikomu neřekly. Z různých důvodů. Pak byly ženy, které se s tím svému okolí svěřily, ale nikdo jim nevěřil, že to nechtěly. Některá manželství se kvůli tomu rozpadla. Elena Gorolová má naštěstí manžela, který ji neopustil, a rozhodli se společně udělat to nejlepší pro svou rodinu. Je pro ni ohromnou oporou při jejím boji za spravedlnost také pro ostatní ženy. Jedna věc mě velmi překvapila. Když se o tom začalo veřejně mluvit, očekávala jsem, že se těmto ženám dostane podpory ze strany ostatních romských žen. To se ale nestalo. Je to hodně citlivé téma, je kolem něj hodně studu. Je to do určité míry hanba. „Jak to, že jsi nerozuměla tomu, co se ti může stát, když půjdeš do nemocnice?” A takový přístup není fér. Například Elena Gorolová udělala všechno, co mohla, bedlivě při tom poslouchala svého lékaře. A přesto se do té situace dostala.
Kolik těch žen bylo?
Nikdo přesně neví. Velké množství těch žen už také bohužel zemřelo.
Gwendolyn Albert s Elenou Gorolovou
Jakou roli v tom hrály peníze?
V době komunismu peníze v rámci návrhů sterilizace jako formy antikoncepce ve hře byly. A bylo několik způsobů kompenzace, v níž sehrály na lokální úrovni svou úlohu také sociální pracovnice. Ženy mohly výměnou za sterilizaci dostat peníze, mohlo jim být prominuto splacení novomanželské půjčky nebo například vybavení domácnosti jako pračka. Někdy se ale také objevovaly nátlakové praktiky, kdy matkám vyhrožovaly, že pokud nepodstoupí sterilizaci, odeberou jim děti. A podobné výhrůžky se objevily také v případu z roku 2007, kdy sociální pracovnice navštívila rodinu, kde byla matka s několika dětmi a velmi nemocný manžel. A ta sociální pracovnice jí řekla, že musí podstoupit sterilizaci. Pokud to neudělá a neprokáže tak státu, že nebude mít už víc dětí, tak doporučí, aby její už narozené děti byly odebrány do ústavní péče. Pod tímto nátlakem s tím ta žena souhlasila. To obecně vnáší další otazníky ohledně způsobu, jakým státní sociální pracovníci s Romy v Česku občas zacházejí.
Jakým způsobem se v tom hnutí za spravedlnost pro sterilizované ženy angažujete vy?
Já jsem jejich spojenkyní. Není moc dovedností, které jim mohou nabídnout. Tou největší je, že je mým mateřským jazykem angličtina a jsem celkem dobrá v získávání pozornosti ze strany mezinárodních lidskoprávních organizací. A to je taky to, co jsem udělala. Poprvé jsem se o tom dozvěděla, když v roce 2003 vyšla velká zpráva o této situaci na Slovensku. Byl to nesmírný šok. Tehdy mě kontaktoval Claude Cahn, který v té době pracoval pro Evropské centrum pro práva Romů a dnes pracuje pro Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva, a ten mi řekl, že když se tohle děje na Slovensku, musí se to prověřit i v Česku. V té době jsem zrovna přicházela do pozice ředitelky Ligy lidských práv, a tak jsem to podpořila. Kumar Vishwanathan a jeho organizace v Ostravě tehdy udělal obrovský kus práce při vyhledávání postižených žen. Dnes je několik kauz, které byly odstíhány. Došlo ale k některým zákonným změnám, takže na těch litigacích, které byly vykonány před rokem 2008, nebylo možné později stavět. Bylo by to možné jen v případě, že by si ženy stěžovaly do tří let od sterilizace. Drtivá většina případů, o nichž víme, jsou dalece za tímto kritériem. Tyto ženy by ale měly být odškodněny. Vím, že stát odškodnit oběti svých pochybení umí, stalo se tomu tak už v mnoha případech. Ta myšlenka kompenzace je velmi důležitá. Ta totiž zhmotňuje, co znamená mít práva. A pokud budou porušena, bude následovat nějaké odškodnění. Doufáme proto, že se nám podaří najít politiky, kteří by s tím pomohli a udělali by tak správnou věc. Ještě než další z nich zemřou.
Jak česká společnost tuto skutečnost a snahy o odškodnění vnímá?
Společnost je z toho velmi rozčarovaná. Nedivím se, je to hodně matoucí příběh. Lidé například nerozumí, proč, když ženy v minulosti přijaly finanční nabídku, by dnes měly být kompenzovány. Jednak byla ta nabídka extrémně nízká, ale zejména žádné peníze nabídnuté za tak křehkých okolností nejsou přijatelné. Když se podíváme například do online diskusí, uvidíme i na tomto tématu ty velmi silné anticiganistické nálady. Někteří volají po tom, aby tyto příšerné praktiky byly vráceny v praxi, vidíme celou plejádu stereotypů a předsudků o romských ženách a Romech obecně. Důstojná diskuse o tom tématu tak ještě musí přijít. Potřebujeme klidnou, neemotivní debatu o tom, jaká jsou práva žen a jakým způsobem by k nim měli jejich lékaři přistupovat. Taková diskuse dosud neproběhla. Současně nejde o chybu, jakože jdete na operaci a lékař vám namísto pravé operuje levou ledvinu. Tohle je jiný případ, protože zasahuje také do reprodukčních práv člověka.
Zmínila jste, že se takové praktiky dotkly také neromských žen. Snaží se také ony dostát spravedlnosti? Přidávají se například k romským ženám?
Ano. Je několik neromských žen, které v minulosti kontaktovaly Český helsinský výbor a přidaly se k Eleně v její snaze dosáhnout spravedlnosti pro každého. To je skvělá a velmi důležitá věc. Otevírá to prostor pro uvědomění si, že to není jen problém romských žen.
Foto: Archiv Gwendolyn Albert