Na severozápadním okraji Prahy se uličky postupně zužují, až se začnou roztodivně klikatit. Přestože se stále pohybujeme v hlavním městě, má chodec pocit, jako by se náhle ocitl na poklidné vesnici. Z oken s modrými rámy bílého domku se zahradou mává dvou a půl letá Hermína, která tu žije s matkami Adélou a Hanou. Nedávno navíc obydlí prostoupila další radost. Do rodiny přibyl nový přírůstek - dnes dvoutýdenní Jonáš. Toho, podobně jako starší dcerku, porodila Adéla. Ta akorát chystá oběd, zatímco Hermína s mámou Hanou věší společně prádlo. „Adélko, pojď za námi ven,” volá k plotně na druhou matku dcera Hermína. A Adéla se k nim vychází přidat.
Hana s Adélou se poznaly před více než deseti lety v Člověku v tísni, kde obě pracovaly, a Hana byla Adélina nadřízená. Zamilovaly se do sebe až po delší době. Adéla vzápětí vyjela na rok do Izraele, měly tedy vztah na dálku. „Bylo hodně těžké, když se člověk takhle zamiluje, být rok odloučený,” přiznává Adéla, pro níž bylo představení Hany rodičům současně coming outem. „Máma hodně řešila to, že část mě dlouho neznala. Trápila se tím, že jsem se s tím musela dlouho vyrovnávat,” říká Adéla a dodává, že ten fakt rodina přijala velmi dobře. Dnes bydlí kousek od nich a Hana občas zajde s Adéliným otcem na pivo.
Mámy
O společném potomstvu začaly uvažovat od počátku, zejména Hana, která je o sedm let starší. „Mě to v tu dobu spíš vyděsilo, přišla jsem si na to strašně mladá. Byla jsem ještě na vysoké,” připouští Adéla. Tím, že měla podle svých slov nejvyšší čas, se proto po čase rozhodly, že první dítě porodí právě Hana. „Po tom, co to Hana první rok neúspěšně zkoušela sama, jsem to začala zkoušet taky já,” dodává Adéla.
Informace o tom, jak coby lesbický pár dítě zplodit, získávaly zejména od přátel a známých, kteří si tím úspěšně prošli. A funguje to tak podle nich dodnes. „Poradili nám i otevřenou gynekoložku,” vysvětluje Adéla. Zdůrazňuje ale, že ten proces není snadný po několika stránkách. „Chvíli to trvalo,” říká. „Je důležité vnímat vlastní tělo a sledovat, kdy má člověk například to nejplodnější období, což úspěšnost zvyšuje,” pokračuje a dodává, že právě proto, že se to často nedaří tak rychle, jak by si člověk přál, žije pak pár v nervozitě a frustraci. „Pro nás to čekání frustrující bylo. Bylo to takové smutné období. Když se to pak konečně podaří, je člověk strašně vděčný.”
Pár přiznává, že se jich velmi často lidé vyptávají, jak vypadá praktická stránka věci, tedy zda oplodnění probíhá pohlavním stykem, nebo na klinice. „V našem případě to bylo tak, že v den, kdy je žena nejplodnější, dárce přijde, vezme si injekční stříkačku, kterou jsme my poté aplikovaly. Současně nám zase jiná kamarádka poradila dobrou věc. A to, že je dobré to dělat v domácím prostředí, kde se člověk cítí dobře a uvolněně,” vysvětlují. Zdůrazňují, že mnohdy zdlouhavý proces však značně ovlivní život zainteresovaných - tedy jak páru, tak dárce. Když se totiž oplodnění nepovede na první pokus, musí tomu všichni pravidelně podřizovat své plány. „Například cestovat tak nějak najednou nejde, protože musíš přemýšlet dlouho dopředu. Když se to povede, neměl by být člověk rozlítaný. Když se to nepovede, zkouší se to zase další měsíc. Je potřeba proto zvolnit a sladit se s dárcem, aby si to po pár pokusech nerozmyslel,” přidává Hana.
Důvěra a čestnost
Adéla s Hanou nejprve chtěly jít cestou anonymního dárce, po relativně krátké době a dlouhých diskusích se však rozhodly oslovit některého z lidí, které dobře znají. „Prošly jsme si vývojem v tom, do jaké míry bychom chtěly toho člověka znát a do jaké míry bychom chtěly, aby ho znalo to dítě,” vysvětluje Hana. „Rozhodly jsme se, že bychom rády člověka, kterému důvěřujeme a víme, že je čestný,” přidává Adéla. Předchozí domluva a její dodržení je podle ní důležitá. Pár totiž chtěl, aby byla v rodném listě zapsaná jako svobodná matka a otec jako neznámý. Tím na dítě nemá legální nárok, současně mu z toho nevyplývají žádné povinnosti. „Život samozřejmě běží a věci se vyvíjejí, takže si můžeme říct něco, co se ale může časem změnit. Nejdůležitější jsou potřeby dítěte,” říká Adéla. Představa matek je taková, aby dárce nefungoval v roli klasického otce, ale aby ho dítě znalo a vídalo se s ním. Vybraly si proto dárce, který aspoň prozatím otcovskou potřebu nemá a jeho hlavní motivací je páru pomoct k vytouženým potomkům. „Klíčová je ale komunikace, abychom si vždycky vše upřímně řekli. A to i ve vztahu k partnerovi,” říká Adéla. Je si vědoma toho, že to může být složité i z pohledu širších rodin, tedy například rodičů dárce. „Na lepší model jsme zatím nepřišly,” připouští Adéla.
„Hermína má se svým dárcem veselý vztah, rádi si spolu hrají. Nemá vůči němu žádný ostych a je v komunikaci s ním přímá a má ho moc ráda,” hodnotí Adéla. V komunikaci s dvou a půl letou dcerou o něm matky mluví jako o zahradníkovi, který dal semínko, z něhož ona vyrostla. Skutečnost s ní komunikují v podstatě od narození, pomáhají jim v tom speciální dětské knížky ze zahraničí, které s konceptem zahradníka pracují. Dítě si to tak umí dobře představit. „Pořídily jsme si knížky, ve kterých je explicitně pro děti znázorněné, jakým způsobem se mohou narodit, když u toho není máma a táta. A že jsou i různé druhy rodin, kde jsou vedle klasického modelu také rodiny tvořené dvěma táty nebo dvěma mámami,” vysvětluje Hana. Hermína s tou skutečností přirozeně pracuje a reflektuje ji - jak ve vztahu ke kamarádům z hřiště nebo školky, tak při hrách s panenkami nebo plyšáky, kdy přirozeně při hře vytváří různě složené rodiny.
Rovným dílem
Matky považují za důležité být otevřený a upřímný - nejen k dítěti samotnému, ale také k jeho okolí. „Mína teď chodí do školky a hned první den jsme s podobou naší rodiny učitelky seznámily. To stejné u její doktorky a plánujeme to tak i pak ve škole mezi jejími spolužáky i matkami a dětmi na hřišti,” říká Adéla. „Věříme, že ta komunikace a otevřenost je správná cesta.” Za důležité rodina současně považuje, aby měla Hermína ve svém okolí mužské vzory. „Je hrozně prima, když sem za námi chodí dědečkové, strýčkové a kamarádi. Protože to dítě ve školce nebo v kroužcích má samé učitelky,” říká.
Adéla s Hanou říkají, že mají role v domácnosti, včetně starosti o dceru, rozdělené. Do práce chodí obě na částečný úvazek a o Hermínu tak pečují střídavě. „Mé rodiče, i když jsou hodně otevření liberálové, by možná předtím nenapadlo, že by to takhle mohlo fungovat. Že by to partneři mohli mít takhle napůl,” vykresluje Adéla. Hermína i díky tomu totožně reaguje na obě z matek. „Říká nám máma a máma. A když chce specifikovat, říká nám jménem,” dodává. To dokazuje hned při pobytu na zahradě, kdy Hermína věšela spolu s Hanou prádlo, zatímco Adéla vařila v kuchyni oběd. „Adélko, pojď ven!” volala na ni zvenčí Hermína, aby jim šla pomoci.
Nečekaná vnoučata
„Myslím, že rodiče si nemysleli, že budou mít ode mě vnoučata. Přestalo to být téma. Když jsme tam přišly s tím, že je Adéla těhotná, měla jsem šok z toho, jak dobře to vzali. S Mínou mají skvělý vztah a kdybychom to my dovolily, měli by ji tam klidně pořád,” směje se Hana „Když jsme jim to řekly, brečeli. I táta,” dodává. Upozorňuje ale také na jednu důležitou věc, která je v diskusích často opomíjená - a to skutečnost, že pro rodiče, kteří žijí na malé vesnici, kde se všichni znají, představuje duhová podoba rodiny jejich dcery coming out i pro ně samotné. Jsou totiž nuceni skutečnost vysvětlit svým sousedům. A mohou tak žít ve stresu. „Fakt klobouk dolů. Myslím, že si to musí vybojovat mnohem víc než někdo z Prahy,” oceňuje Haniny rodiče Adéla. „Myslím ale, že se s negativními reakcemi nesetkávají. A to je vesnice, kde je každý člověk, co je jiný, divný,” domnívá se Hana.
Nejistota
Běžný život rodině komplikuje legální stránka věci, kdy není možné, aby si Hana Hermínu, jejíž biologickou matkou je Adéla, přiosvojila. Systém s druhou matkou nepočítá. To rodině přináší vedle nejistot i různé nepříjemnosti. „Například v Motole při zápisu do kartotéky po mně namísto osoby blízké chtěly do kolonky napsat otce. Já jsem jim řekla, že Hermína nemá otce, ale má druhou matku a paní říkala: ‚Tak to je dobrý vtip. Tak teď mi řekněte jméno toho taťky.’ Já ji dál prosila, zda tam nemůže napsat jméno druhé matky a ona odvětila, že fakt nemohla, protože na to nemají kolonky,” vypráví Adéla. „Cítila jsem se frustrovaná,” přiznává.
Ty nejzákladnější věci vyřešily sepsáním dokumentu u právníka, kdy Adéla dává plnou moc Haně pro jednání na úřadech, ve školce a dalších institucích. Nejasnosti zůstávají pro případ, že by se Adéle něco stalo. Podle Hany by zřejmě Hermína byla svěřena do péče Adéliných rodičů a Hana by se posléze skrz soud snažila získat dítě do své péče. S nejistým výsledkem. Naštěstí má s rodiči Adély dobré vztahy, a tak věří, že by jí dceru svěřili. Další problém by teoreticky mohl vyvstat v případě, že by se rozešly. Podle zákona by Hana, která Hermínu vychovává a živí rovným dílem jako biologická matka Adéla, neměla zákonné právo dítě vídat.
Láska je jen jedna
S nepříjemnými zkušenostmi a urážkami od okolí se rodina nikdy nesetkala. Naopak si vzpomínají, že po odvysílání reportáže o rodině ve zprávách jedné z hlavních televizních stanic za nimi chodily matky na hřišti a vyjadřovaly jim sympatie. „Říkaly, že láska je jen jedna,” usmívá se Adéla.
Foto: Archiv Adély a Hany
Adéla s Hanou i Hermínou před dvěma týdny přivítaly v rodině Jonáše. Tak jako v případě Hermíny ho odnosila mladší Adéla a ani tentokrát si nenechaly dopředu prozradit, jakého pohlaví bude. To, že jde o chlapce, bylo tedy překvapení. „Víc dětí jsme chtěly od začátku. Ani jedna z nás nejsme jedináčci a bylo pro nás hrozně důležité, aby Mína nebyla sama. Moc jsme se na něj těšily,” říkají závěrem.
Foto: Lukáš Houdek