Úřady práce evidují množství lidí dlouhodobě nezaměstnaných, tedy těch, kteří jsou bez práce více než půl roku a jsou v jejich evidenci opakovaně. Podle Hany Doležalové z mostecké organizace K srdci klíč, která s těmito lidmi pracuje, jim v úspěšném návratu na pracovní trh často brání různé překážky. „Standardně jsou to tři věci. Buď je to závislost, rodina, nebo zdraví,” říká. Vrátit je zpět do pracovního procesu možné je, je však podle ní nutné překážku odstranit a člověka motivovat. Podle ní se taková píle dlouhodobě vyplatí. „ I kdybychom ty lidi zaměstnali jen na snížené úvazky, nebudeme je tolik dotovat, budou spíše schopni žít život v kladných číslech, budou odvádět do státní pokladny a budou se učit nové věci. Největší nadstavbou ale podle mě je, že to budou učit své děti,” vysvětluje. Právě organizace, v níž Hana Doležalová působí, se snaží v rámci nového programu individuální prací s těmito lidmi najít motivaci, odbourat vytvořené bariéry. Pomocí intenzivního pracovního tréninku ve skutečných firmách, vzdělávání i pohovorů nanečisto se pokouší vrátit jim sebevědomí a postavit se na vlastní nohy. A už po půl roce fungování má program úspěchy. Kompletně jím už prošel jeden z klientů a hned našel uplatnění v jedné z mosteckých společností. „Je tam spokojený. Dostal zpočátku oprávnění k užívání křovinořezu, pak mu bylo svěřeno elektrické vozítko. Má pocit, že je něco platný. Dostává každý den zpětnou vazbu, zaměstnavatel mu říká, co se mu povedlo i kde by měl ještě zapracovat,” říká Doležalová. A další klienti jsou na dobré cestě. Některým z nich ještě před dokončením programu nabídli zaměstnavatelé, u kterých trénují, stálou práci.
Jak se člověk stane dlouhodobě nezaměstnaným? Ve společnosti převládá pocit, že je líný. Je tomu tak?
Z mého pohledu je dlouhodobě nezaměstnaný člověk, který je minimálně šest měsíců na úřadu práce s tím, že to není jeho první registrace, vrací se tam. Dlouhodobě nezaměstnané jsou tu například ženy po mateřské. Vím, že máme na úřadě práce v Mostě i 18 let nezaměstnanou paní, která se už po mateřské do práce nikdy nevrátila. Jsou to lidé, kteří mají nějakou překážku bránící tomu, aby do práce šli. Ta překážka je pro ně tak velká, že si s tím neumí poradit, nejsou schopni najít nějaké řešení, aby skloubili danou aktivitu s chozením do práce. Rozhodně bych neřekla, že to jsou lidé líní nebo že jsou vychytralí.
Jaký typ překážek to může být?
Standardně jsou to tři věci. Buď je to závislost, rodina, nebo zdraví. Pokud jde o závislost, vím, že ve společnosti vládne takový názor, že si za to ti lidé mohou sami. My na druhou strany nikdy nevíme, jak do toho ten člověk spadl, čím to začalo. Je potřeba na ty lidi brát ohled. Mají lepší dny, kdy mohou pracovat a podávat poměrně slušný produktivní výkon, pak mají období, kdy je to horší. Myslím, že to ukotvení v rámci nějaké slušné práce, bydlení a rodiny jim může pomoct zvládnout i tu závislost jako takovou. Pokud je překážkou rodinná situace, jsou to často týrané ženy nebo týraní muži. To týrání pak probíhá buď ze strany partnera, nebo dětí, které mnohdy vyžadují takový servis, kdy je jimi matka tlačená k tomu, že nestíhá dělat nic jiného, než se kolem nich točit. Případně tam je velmi žárlivý partner, který vás nepustí do práce, protože se tam přeci budete potkávat s jinými chlapy nebo ženskými. Takže radši sedí spolu tady na lavičce, než aby jeden z nich odešel do práce a ten druhý ho neměl pod kontrolou. Posledním výrazným faktorem je pak zdraví, kdy stále přibývají lidé s různými psychickými onemocněními. Někdy pak takoví lidé utíkají k závislostem s nadějí, že je od toho osvobodí. Bohužel u populace mladých, které tu dnes máme, je většina, která má aspoň s lehkými drogami jako únikem před okolím už v 16 letech zkušenosti, někteří dokonce daleko dříve.
Často v souvislosti s debatami o dlouhodobě nezaměstnaných padají názory, že většinu jich tvoří Romové. Je tomu tak?
Myslím, že to byla situace v 90. letech. Dnes, když jdete na úřad práce, vidíte v drtivé většině skupinu lidí, kteří Romové nejsou, ale žijí například v sociálním vyloučení. Jsou to lidé, kteří si postupem času osvojili strategii života z dávek. Často to jsou lidé, kteří na tom nejsou úplně dobře se vzděláním a hlavně nedokáží hospodařit se zdroji. Potkávám jich teď na úřadě daleko více než Romů. U Romů je z mého pohledu zásadní to, že jsou často nepřehlédnutelní. Takže když tam budete mít v čekárně dvojici Romů mezi většinou Neromů, tak je nepřehlédnete. A to na lidi hrozně působí.
Co se s lidmi, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, dá dělat? Myslím tím lidi, kteří nepracovali pět i deset let. Je možné je ještě zaměstnat?
Určitě to jde, ale je nutné vědět, jestli ten člověk opravdu chce. Můžete totiž vytáhnout krávu na Mount Everest, ale co s krávou na Mount Everestu? Když totiž toho člověka z úřadu práce vezmeme, a on nebude chtít pracovat, je nám v té práci stejně k ničemu. Takže pro vás jako pracovníka je v takovou chvíli nejdůležitější najít motivaci, která by mu pomohla pochopit, že je pro něj dobré do práce chodit. To se vám nepovede na první schůzce, protože ho musíte poznat, musíte se s ním potkávat. To od toho pracovníka vyžaduje, aby se těch lidí neštítil, přistupoval k nim s respektem a úctou a aby byl ochotný si s nimi povídat. Musí na to mít také čas. Ve chvíli, kdy pochopíte, proč do té práce nechodí, čeho se nejvíc bojí a co je to největší riziko, pak se vám povede najít činnost, která by ho mohla zlákat k tomu, že se začnou myšlenkou chození do práce zabývat. Ale ta přípravná fáze je velmi dlouhá. Samozřejmě narazíte na určité procento lidí, kteří nebudou pracovat nikdy, to ale bylo v každé době. Je na nás se s tím smířit. Ale musíme mezi nimi najít ty, kteří pracovat chtějí, ale mají nějakou překážkou. To by podle mě měli dělat ti úředníci.
Vy se tomu snažíte čelit. Jak k těm klientům přistupujete?
My se vždy s tím člověkem nejdřív sejdeme, řekneme mu, co děláme, jak to děláme, co by u nás mohl poznat. Dvakrát třikrát si sedneme, povídáme si o jeho motivaci k práci, jaké má zázemí, co teď zrovna řeší. Ono se mu totiž bude velmi těžce hledat práce, když nemá střechu nad hlavou nebo když bude řešit rozvod. Ty myšlenky pak sklouzávají k něčemu jinému. My se proto snažíme toho člověka poznat, poznat jeho důvody. A hlavně - nesoudíme ho. On nám řekne své stanovisko, já mu můžu říct, že já bych to třeba dělala malinko jinak a co on na to říká. Nikdy ale lidem neříkám: „Tak tohle je špatně. Vy musíte…” A vyplácí se to. Minimálně v tom, že když ten člověk odejde, ví, že tu ještě tři roky budeme a může klidně přijít a můžeme začít tam, kde jsme skončili.
Nyní máte program, který se snaží dlouhodobě nezaměstnané zapojit zpátky do pracovního procesu. V čem spočívá?
Pokud jste dlouhodobě nezaměstnaný, tak se vám ve velké většině případů úplně obrátí biorytmy. Spíte ve dne, nejíte, nemáte potřeby něco dodržovat, být někde na čas. První dva měsíce se proto, v rámci poznávání, toho člověka snažíme naučit, zatímco on si sám zrcadlí, co umí dobře, aby pravidelně vstával a dodržoval klasický režim. Nemůžeme ho také následně hned zapřáhnout na plný úvazek, pracujeme proto s polovičním úvazkem a snažíme se, aby ten člověk od pondělí do pátku měl nějakou činnost. Začne postupně fungovat, začne být dopoledne aktivnější a do toho s valnou většinou z nich musíme řešit správné stravování, pitný režim, životosprávu. Třeba i to, že když člověk z práce přijde, je potřeba si odpočinout, sejít se s nějakými přáteli a tím posilovat společenské vazby. Je třeba vyřešit i další věci, které budou do práce zasahovat. Pokud máte partnera, který vás od práce odrazuje, musíme posilovat vaši motivaci, proč vy sám do té práce vlastně chcete. To děláme první dva měsíce. Další čtyři měsíce s nimi intenzivně od pondělí do pátku chodíme do zaměstnání. Vidí za sebou nějakou činnost. Pracují na údržbě zeleně, veřejných prostranství a vidí za sebou kus zametené ulice, sestříhaného živého plotu nebo vyčištěný výběh pro dobytek. Na tom jim ukazujeme, proč je ta práce důležitá a že se opakuje každý den. Ve většině případů chodíme ke zvířatům a tam se o to zvíře postarat prostě musíte. Ono si samo do stodoly pro žrádlo nedojde. Takže se tyhle věci naučí a chápou navíc smysl té práce. Že to samo nepřijde a nepřijde to samo ani k tomu zvířeti. Přirozeně jim pak dojde, že je potřeba něco udělat, pokud něco chci.
Jak ty lidi připravujete na období, kdy z vašeho programu po šesti měsících odejdou a budou na volném pracovním trhu?
Snažíme se, i pokud s námi ukončí tu intenzivní půlroční spolupráci, jim poskytovat poradenství i nadále. A to i ve smyslu, že se jim třeba něco ten den v práci nepovedlo, chtějí si o tom s někým popovídat, tak zavolají a probereme spolu možnosti, jak to příště udělat lépe. A taky je ubezpečit, že svět nekončí. Že to, že se člověku poprvé něco nepovede, není chyba, ale zkušenost, ze které se má poučit, aby to příště udělal lépe. Tihle lidé velmi často čekají po prvním selhání tvrdý trest. Jsou tak vedení asi už z rodiny, protože to je hluboko zakořeněné. Bojí se pak trestu, odmítání, čehokoliv nového. Bojí se selhání a následné reakce okolí. Snažíme se jim proto ukázat, že udělat chybu je normální. Že když ji už příště neuděláte, jste naopak borec.
Co jsou největší potíže, jakým lidé, se kterými pracujete, čelí?
Potřebují posilovat volní vlastnosti a začít si sami sebe vážit. Pokud někdo vyrostl v prostředí, kde mu celou dobu vyprávěli, že za nic nestojí, tak já bych sice strašně ráda, ale nejsem za půl roku schopná tohle uvažování lidí o sobě samých změnit. Ve velké většině případů jsou překážkou sami sobě v tom nastavení v hlavě. Navíc ne úplně vždycky mají podporu svého nejbližšího okolí. Občas se stane, že to neustojí. Že ta zodpovědnost je pro ně tak velká, že se s tím neumí poprat. Třeba to tentokrát neustojí, ale už na té zkušenosti vyrostli a z mého pohledu se posunuli dál. A příště to mohou vydržet déle. Tím, že budeme jen hledat, co ti lidé dělají špatně nebo je budeme označovat za parazity, budeme k nim přistupovat s averzí a předsudkem, že pracovat nechtějí, tak tudy cesta nepovede. Já chápu, proč tohle část společnosti říká. Je totiž strašně jednoduché říct, že je takový člověk neschopný. Soudí ho. Já toho člověka ale vidím. Vím, že potřebuje s něčím pomoct a je má volba, zda se rozhodnu mu pomoci, nebo ho odsoudím. Taky se mi samozřejmě stane, že dostanu přes papulu, taky mě někdo vypeče, nebo mě okradli. Tyhle věci se stávají. Je to prostě riziko. Ale když se povede, že pět z nich bude moct postupovat životem k nějaké běžné cestě, tak proč ne?
Máte za sebou zhruba půl roku projektu. Máte už nějaké výsledky?
V tuhle chvíli máme první vlaštovku, která nám úplně prošla celým cyklem. Pán je v tuto chvíli zaměstnaný v jedné společnosti v Mostě. Je tam spokojený. Dostal zpočátku oprávnění k užívání křovinořezu, pak mu bylo svěřeno elektrické vozítko. Má pocit, že je něco platný. Dostává každý den zpětnou vazbu, zaměstnavatel mu říká, co se mu povedlo i kde by měl ještě zapracovat. Z mého pohledu má trochu problém s rodinou. Ono ale vždy, když se jeden z toho páru začne někam posouvat, trochu to skřípe. Je na nich, jak to zpracují. To, co já vnímám jako hodně velké riziko, je to, že ten člověk má dluhy, nedokáže hospodařit s penězi a nevím, jak to z toho dlouhodobějšího výhledu zvládne ufinancovat. Je ohrožený bezdomovectvím, protože žije v bytě od jednoho z místních velkých pronajímatelů a v momentě, kdy se něco nepovede s platbami, by mohl skončit na ulici. V tu ránu jsme tam, kde jsme byli - na začátku. Nebude vstávat včas do práce, bude pro něj těžké tam dojít a bude prioritně řešit něco jiného. To je to, čemu já ale už zamezit nemůžu. Co se týká ostatních lidí z našeho programu, tak pět z nich je už teď na dohodě o pracovní činnosti (DPČ), což znamená, že už se v rámci projektu posunuli. V tuto chvíli pracují na svých pracovištích, kam docházejí čtyři dny v týdnu a pátý den se vzdělávají. Jeden z nich má příslib nástupu od října, dva mají příslib od září. Máme tu jednoho klienta, u kterého to vypadá na duševní onemocnění a obávám se, že se na běžném pracovním trhu neuchytí. Vyřešilo by to sociální podnikání a já doufám, že se nám časem povede nějaké založit, abychom mohli dát šanci i těmto lidem a mohli pokračovat. Jinak totiž tohoto člověka vnímám jako velmi spolehlivého a s velkým potenciálem. Jen nezvládne chodit do běžné práce s běžnou mírou stresu.
Proč by nás tohle celé jako společnost mělo zajímat? Proč bychom nad těmi lidmi neměli zlomit hůl?
Předně proto, že jsme lidi. Jenom zvířata v přírodě požerou ty slabé. Dnešní společnost ale měří často vše jen penězi. I z tohoto pohledu ale myslím, že se to vyplatí. I kdybychom ty lidi zaměstnali jen na snížené úvazky, nebudeme je tolik dotovat, budou spíše schopni žít život v kladných číslech, budou odvádět do státní pokladny a budou se učit nové věci. Největší nadstavbou ale podle mě je, že to budou učit své děti. Je potřeba si uvědomit, že máme třetí generaci dětí, které vyrůstají na dávkách. Už přestávají mít povědomí o tom, že aby měl člověk peníze, musí chodit do práce. Jejich prioritou je chodit na úřad. Oni chodí na úřad a dávají jim peníze tam. Nechápou, že by to mělo být jinak, nerozumí těm souvislostem mezi prací a výsledkem, že když pekař neupeče rohlík, nebudou mít co jíst. Pamatuju si ze svého působení ve škole, jak jsme jednou dětem říkali, že nemůžou být všichni nezaměstnaní. A ony nechápaly dopad potenciální situace, kdy by nikdo nepracoval. Že ten rohlík by se neměl kde vzít, nikdo by ho nepřivezl do krámu, nebyla by tam žádná prodavačka a ani by člověku nikdo nedal peníze na úřadě. To se podle mě dnes těm dětem ve školách moc nepředává. A i tím, jak se dnes v rodinách čím dál méně komunikuje, se na to ani děti už tolik samy neptají. Už se ani moc nejezdí k babičce na vesnici, kde ona upeče chleba, děda zabije králíka a vy ho pak máte k obědu. Pro mnoho dětí je maso jen to, co se prodává v Kauflandu na tácku. A to je špatně. To, co já tam vnímám jako velkou přidanou hodnotu, je to, že i kdyby rodiče pracovali na částečný úvazek, budou příkladem pro další generaci. A to je věc, kterou v tuto chvíli neumí nikdo vyčíslit.
Foto: Lukáš Houdek