Hanele Dezortová z taneční skupiny Aires del Sur vede několik kurzů včetně baletní průpravy, tančí flamenco a letos plánuje otevřít také kurz pro baculky. „Často se setkávám s tím, že si zájemkyně o tanec nepřipadají jako vhodné. Nejsou si jisté, jestli mohou dělat nějaký tanec, protože ‚na to nemají postavu‘,“ říká Hanele, která sama sebe označuje za ‚prostorově výraznou tanečnici.‘ S předsudky a posměchem se setkává spíše v internetových diskusích než v reálném světě a tanec podle ní není omezený váhou tanečníků.
Tanci se Hanele věnuje od dětství. „Poté, co na mně rodiče vyzkoušeli několik sportů, z nichž mi žádný příliš nepřirostl k srdci, jsem se dostala do Baletní školy I. V. Psoty. Začínala jsem s klasickým baletem, u kterého jsem vydržela více jak dvacet let,“ popisuje Hanele své taneční začátky. Během studia na vysoké škole se začala věnovat i modernímu tanci a flamencu, které se stalo její druhou životní láskou. „Už během studií jsem také začala vyučovat balet podle pravidla ‚když něco chceš, tak si to udělej‘, protože v té době v Olomouci nebyly žádné baletní tréninky pro dospělé,“ říká a doplňuje, že od roku 2010 vyučuje i flamenco, přičemž s flamencem také vystupuje.
O tanečních kurzech pro baculky přemýšlela dlouho, teď chce jeden otevřít
Proč se rozhodla rozjet taneční kurz pro baculky? „Ačkoliv mně samotné moje tělo nikdy nepřekáželo v tom, abych tancovala cokoliv, co mě lákalo, často se setkávám s tím, že si ženy nepřipadají jako vhodné. Nejsou si jisté, jestli mohou tančit se svojí postavou, mnohdy je taky překážkou představa tanečních úborů či kostýmů,“ popisuje Hanele. Mnohdy u žen vládne strach z ukazování se před jinými, stejně jako strach nebo nepříjemné pocity z reakce ostatních na kurzu.
„I když to není pravidlem a na mých kurzech jsem to nezažila, stačí jedna negativní zkušenost z odsudku typu ‚co ta chce na taneční hodině‘ a odvaha jít zase někam tančit je ta tam. Proto jsem se rozhodla, že chci vytvořit skupinu, kde tělesné tvary nebudou nikomu na překážku ani jejich majitelkám. Přátelské prostředí, kde můžou ženy či dívky, které bojují s různými nepříjemnými pocity ve vztahu k vlastnímu tělu, odhodit své strachy a zábrany a hýbat se,“ zdůvodňuje záměr vzniku kurzů Hanele. Myšlenku na tancování pro baculky má v hlavě už několik let, teď ho připravuje a chce ho otevřít na podzim letošního roku v novém studiu Liberty v Olomouci.
Taneční kurz pro baculky je otevřený pro všechny, Hanele ví, že zařazení sebe sama mezi baculky je velmi subjektivní. „Nebudu stavět každou příchozí na váhu. Mým cílem je, aby tanec pro baculky byl odrazovým můstkem, aby ženy získaly sebevědomí, možná i odvahu a rozhodně lepší vztah samy k sobě. Výsledkem by ideálně mělo být, že se přihlásí do některého ‚normálního‘ tanečního kurzu,“ popisuje Hanele. Tanečních kurzů vede dostatek, její kurzy flamenca či baletu nemají žádné omezení a může se do nich přihlásit každý zájemce, včetně mužů.
Stydí se i štíhlé ženy, každá máme něco, co se nám na sobě nelíbí
Stud u žen je podle Hanele velmi individuální a nezáleží zdaleka jen na tom, jak kdo vypadá nebo jak se vnímá. „Samozřejmě jsou ženy, které se v pohybu snaží ‘vypadat menší‘, snaží se maskovat svůj vzhled, stydí se vůbec tančit nebo tančit naplno. Ale stejné to je i u žen štíhlých, i když třeba důvody jsou jiné,“ říká Hanele a dodává: „Ale čas od času se mi stane, že mi nějaká korpulentní žena vyjádří obdiv, že tancuju, a dokonce na veřejnosti, na druhou stranu mi někdy velmi štíhlé ženy říkají, že na mně ten pohyb vypadá tak hezky, elegantně, zatímco ony vypadají hranatě a kostnatě. Žádná žena se sebou není spokojená a vždy si něco najde.“
Když už nějaká baculka přijde k Hanele na kurz, třeba na flamenco, tak už podle ní pravděpodobně překonala tu fázi studu a strachu a rozhodla se to zkusit a jít do toho. „Teď bych ale chtěla dát šanci i těm ženám, které s touhle fází stále bojují a zatím nenašly vhodný prostor, kde by mohly tancovat a současně se přijmout takové, jaké jsou,“ vysvětluje Hanele.
Předsudky a nenávistné postoje? Spíše doména internetu než reality
Dalším impulzem byly i postoje některých lidí. „Na jednu stranu vykřikují, jak morbidně obézní lidé, tím zpravidla myslí všechny od 70 kg nahoru, jen sedí doma nebo ve fastfoodu a přejídají se a jak by se sebou měli něco dělat, na druhou stranu titíž lidé rozhořčeně reagují, když dotyční obézní se sebou skutečně něco dělat začnou a hýbou se a dají o tom třeba i vědět světu,“ popisuje paradoxní reakce okolí Hanele. Dodává však, že ona osobně se s posměchem a předsudky setkává spíše v internetových diskusích než v reálném životě. „Naštěstí,“ říká a doplňuje: „Samozřejmě se potýkám s klasickými problémy, jako je výběr oblečení, nepohodlné židle v kavárně a podobně. Je to ale jako se vším, každý je jiný.“
Podle Hanele určitě jsou lidé, kteří skutečně tráví svůj čas přejídáním a určitě nemá 100 % obézních lidí poškozenou štítnou žlázu. „Fakt, že zrovna já skutečně mám sníženou funkci štítné žlázy, vyzní jako alibismus,“ říká s úsměvem Halene. Nevidí však žádnou podporu obezity v tom, když se ukáže, že obézní lidé cvičí. Nebo tančí nebo se umí a mohou hezky obléknout. „Podpora obezity by podle mě byla třeba akce ‚všichni snězte denně 2 tabulky čokolády‘. A i to by v některých případech nemuselo vést k obezitě. Na druhou stranu fakt, že máme potřebu zmiňovat věci, které by měly být samozřejmé, tedy že se baculky, obézní nebo prostě tlustí lidé dokážou hýbat nebo oblékat, svědčí o tom, že nám to jako společnosti samozřejmé nepřipadá,“ říká Hanele.
Jako dítě se s posměšky setkala. I dnes se občas někdo ošklivě podívá, ale není to podle ní nic dramatického. „Nebo to už hodně dlouho nevnímám. Jsem si vědoma své hodnoty a zpravidla vypadám dost přísně na to, aby si někdo něco dovolil. A kromě toho, tím, že někdo poukáže na to, že jsem tlustá, mě nemůže urazit. Je to jen prosté konstatování faktu, o kterém vím, tím mě nikdo nepřekvapí,“ konstatuje.
Nemůžete házet všechny silné lidi do jednoho pytle
Na otázku, proč jsou podle ní silní lidé cílem posměšků, odpovídá se smíchem: „Nevím, možná proto, že mají hubení strach, že jim všechno sežereme?“ Vážněji ale dodává, že silní lidé jsou snadný cíl, protože mnohdy vypadají neohrabaní a pomalí, což se ve společnosti vzývající rychlost nenosí, navíc obezita je vnímána skutečně jako něco, co si lidé zapříčinili sami a nikoliv okolnost, kterou nemůžeme nijak ovlivnit. „Možná je v tom strach z toho, že by se nám něco takového mohlo líbit – někde uvnitř člověk ví, že se mu baculky nebo „baculáci“ vlastně líbí nebo ho dokonce přitahují, ale protože společnosti vládne posedlost dokonalým štíhlým tělem, ačkoli je to naprosto vágní pojem, je nepřípustné si to přiznat i jen sám sobě. Někteří zastánci vysportovaných štíhlých těl, když odhodí díky dobrému moku společenské nánosy, dají jasně najevo, že se jim ve skutečnosti baculky líbí,“ popisuje Hanele.
Zároveň varuje před generalizací: „Všechny obézní lidi nemůžete hned hodit do jednoho pytle. Nikdy to není JEN genetika, JEN nemoc nebo JEN špatná životospráva. A můžete ovlivnit jen některé z těch faktorů. Je to jako by řekli ‚je to jejich volba, že žijí v odlehlé vesnici a nemají přístup k městským vymoženostem, stačí, když se přestěhují‘. Ale že to znamená, že si musí ve městě najít práci nejen dotyčný ‚vesničan‘, ale i jeho žena, musí prodat domek na vesnici a najít nové bydlení ve městě, zajistit školku pro děti, prodat krávy a nemohoucí babičku dát do domova, to už nevidí,“ uzavírá Hanele.
Foto: Josef Čech
Jazyková bariéra je často jedním z důvodů, proč se bojíme nebo ostýcháme s někým navázat řeč nebo vztah. Amanda Moore, studentka základní školy v Kalifornii, tenhle problém ale vyřešila velmi jednoduše. Použila online překladač od Google. Proč?