Devatenáctiletý Adam Skokan je studentem maturitního ročníku Smíchovské střední průmyslové školy. Kromě studia zvládá řadu aktivit. Díky svým znalostem virtuální reality například pomáhá seniorům. „Pomocí virtuální reality dokážu velmi jednoduše dostat kohokoliv kamkoliv. Konkrétně seniory vozíme po celém světě a ukazujeme jim taková místa, kam se chtěli podívat celý život,” přibližuje pro HFC. Tato mezigenerační setkávání přinášejí mnohé zkušenosti i jemu samotnému. „Co mi přijde obzvláště důležité, je, že jsem se naučil rozpoznat, jak jednat se staršími lidmi. Někdy je třeba se bavit více technicky, někdy lidsky a někdy je i potřeba poznat, že je dobré mlčet,” říká Adam, který je také členem mezinárodních týmů a projektů. Věnuje se tak prosazování práv studentů učňovských oborů na mezinárodní úrovni i organizaci festivalů. Za svoji aktivitu a přínos nyní získal druhé místo v soutěži Středoškolák roku. Jak stíhá studium a všechny své aktivity? Setkává se také s negativními reakcemi či nedůvěrou?
Jste součástí týmu Asociace virtuální a rozšířené reality (AVRAR), jejímž cílem je budovat v Česku základnu pro nadšence v oboru virtuální reality. Co vaše práce obnáší a co je jejím cílem?
V Asociaci především působím jako event manager a správce techniky. V průběhu roku pořádáme i se účastníme desítek akcí, na které virtuální realita patří nebo by na nich neměla chybět.
Jednou z nich je Czech VR Fest, jehož realizaci se věnujete. Můžete tuto akci přiblížit?
Festival virtuální a rozšířené reality je největší oborová akce v České republice, možná i v Evropě. Cílem je spojit nejenom zájemce o technologii, ale všechny, kteří jsou s ní spojeni. U nás máme velmi vyspělé vývojáře, kteří vyvíjejí světový software, a také skvělé firmy, které umí technologii využít. Naším úkolem je propojit tyto dvě strany a přinést jim co nejkvalitnější festival.
V rámci své práce s virtuální realitou se věnujete také seniorům. Co jim tato technologie může přinášet?
Pomocí virtuální reality dokážu velmi jednoduše dostat kohokoliv kamkoliv. Konkrétně seniory vozíme po celém světě a ukazujeme jim taková místa, kam se chtěli podívat celý život. Ať jsou důvody proti reálnému cestování jakékoliv, v cestování ve virtuální realitě nemá nikdo zábrany.
Dává ta aktivita něco i vám?
Mně osobně to přineslo neskutečné množství trpělivosti, stejně jako každému, kdo pracoval se seniory. Co mi přijde ale obzvláště důležité, je, že jsem se naučil rozpoznat, jak jednat se staršími lidmi. Někdy je třeba se bavit více technicky, někdy lidsky a někdy je i potřeba poznat, že je dobré mlčet.
Českou republiku zastupujete v rámci projektu European Apprentices Network, jehož cílem je prosazovat na evropské úrovni práva studentů učňovských oborů. Z čeho potřeba „evropské sítě učňů” plyne?
Tohle téma je opravdu na dlouho. Když to shrnu, u nás v České republice jsou učňovské obory až na pár výjimek na opravdu špatné úrovni. Já osobně to vnímám tak, že kdo se nedostal na gymnázium nebo průmyslovku, jde si to odmakat na učňák. V cizině jsou tyto učňovské obory úplně jiné a mají smysl a systém z toho opravdu těží. Náš spolek EAN je založený a podporovaný Evropskou komisí, která má jako prioritu vytvářet pravidla a sledovat jejich dodržování. Pravidly můžeme ovlivňovat a regulovat již fungující systémy, nikoliv otočit vzhůru nohama něco, co nefunguje. Proto se v době svého mandátu spíše soustředím na sledování ostatních zemí v Evropské unii. Pracujeme online a jednou za pár měsíců se scházíme v různých hlavních městech Evropy.
Jaké má European Apprentices Network cíle a jakým způsobem se je snaží naplnit?
Máme jednotné priority, kterých se zásadně držíme. Patří mezi ně například zajištění kvalitního vzdělání a práv i povinností. Priority sdílíme pomocí mediální kampaně nebo při akcích jako Vocational Skills Week. Také děláme analýzy a široké průzkumy pro všechny učně, výsledky poté prezentujeme takzvaným decision makers v Evropské komisi a naléháme na ně, aby se naše priority dodržovaly.
Jak stíháte studium a současně všechny tyto aktivity?
Myslím si, že zásadní je efektivní time management. Někdo vypadá, že má strašně napilno a nemůže se věnovat tomu, čemu chce, a někdo zase má čas na rozdávání. Je to jen otázka time managementu a pokud ho člověk ovládne, stihne cokoliv.
Jak na vaše aktivity pohlíží vaše okolí? Setkáváte se také s negativními reakcemi či nedůvěrou?
Mé představy byly stejné jako u všech, kteří na projektech ještě nepracovali nebo se nesetkali s praxí. Všichni si myslí, jak je to krásné a bezstarostné, ale jak už je v otázce zmíněno, negativní reakce jsou občas přítomné, nedůvěra velmi často. Nedůvěry dnes najdete všude dost. Myslím si, že je to osobní věc, s kým se člověk rozhodne spolupracovat a kde najde správnou úroveň důvěry. Já jsem se s nedůvěrou taky setkal a naštěstí jsem se s ní zatím zvládl vypořádávat.
Mají dle vás mladí lidé v České republice dobré možnosti k prosazení a uplatnění svých nápadů?
Myslel jsem si, že ano, dokud jsem naši situaci neporovnal s cizinou. Ačkoliv jsem byl se zdejší situací spokojený, byl jsem hodně překvapený, že v cizině jsou studenti vlastně i k prosazování svého talentu vedeni.
Chtěl byste něco vzkázat mladým lidem v Česku?
Dvě jednoduché věci. Nebát se vstoupit do neznáma a nepřestávat, protože vždycky je nějaká cesta.
Foto: Archiv Adama Skokana